wz

Pompei

Staletí zmizela v moři času
láska a vzpomínky však žijí dál...

 

Naše putování začínalo na Vesuvu a končí v Pompejích, asi ne náhodně. Proplétáme se rušnými ulicemi, které nám připadají jako bludiště a ukazatel nás ujišťuje, že jedeme správně.

Vystupujeme na parkovišti a vcházíme branami do města, kde ožívá starověký Řím. S prvními kroky na mě dýchla zvláštní atmosféra... úplně jiný svět, kde vládl klid a mír, několik pinií něžně šumí ve vánku a vrhá na nás vlídný stín... Pinie - milované stromy, které jsou symbolem tohoto kraje ke mně promlouvají.... Mám zvláštní pocit, jako bych se po dlouhých cestách vrátila domů....

 

Pompeje - obrázek autorky

Autorčin pohled na zákoutí v Pompejích

 

Vpravo je amfiteátr, němý svědek krvavých soubojů... tisíce lidí sedí na kamenných lavicích, napjatě sledují, křičí, tleskají... a pak se zvedají ruce - palec nahoru nebo dolů nemilosrdně anebo milosrdně? rozhodne o životě a smrti...

Při té představě mě podivně i v tom horku zamrazí... Raději nevzpomínat... krev umírajících už dávno splynula s touto zemí.

Naše cesta vede dál do města. Jsem plná jakéhosi napětí a očekávání, ani sama nevím čeho. Chvílemi se mi dokonce točí hlava a nohy třesou. Snad něco jako tréma. Ale před čím nebo před kým? A přitom jsem se na to tolik těším.

 

Amfiteátr

Jedna z Pompejských ulic

 

A již procházíme prvními uličkami, kolem nás se hemží davy turistů, dokonce i japonských, kteří na sebe mávají vlaječkou. Obdivujeme krásné a pohodlné domy. Muselo tu být velmi pohodlné a příjemné bydlení, velké prostory, nádvoří, kašny, sochy, květiny, úžasné malby na stěnách - zaujmou nás výjevy z antické mytologie a červené pozadí zobrazených dějů. Říká se tomu pompejská červeň. Zastavujeme se a já uvažuji nad tou červení, která se stala osudovou barvou pro toto město... Co inspirovalo malíře k červenému pozadí? Východy nebo západy slunce? Anebo to bylo náhodné? Těžko říct. Prohlížíme si obchůdky, hostince, zachovalé amfory na víno, jsou tu také nevěstince... ty uličky tady žily zpěvem, halasením, lidé se veselili, víno teklo proudem a tam za městem se tyčil Vesuv, tiše trpící ve své ukrutné vnitřní bolesti.

 

Pompejská architektura

Portrét neznámé básnířky

 

Zajímala ta obrovská hora, která dokreslovala kolorit celého kraje vůbec někoho? Tato otázka mě tak z ničeho nic napadla. Každá probouzející se sopka varuje určitými úkazy - zemětřesením, a ta v Pompejích byla zaznamenána. K silnějšímu došlo v roce 62, kdy byly pobořeny některé domy i Jupiterův chrám. Ale lidé se domnívali, že Vesuv je už dávno vyhaslý, takže záchvěvy země si nedávali do souvislosti s ním, ale považovali je za projev hněvu bohů.

A znovu se mi vkrádá otázka, zda někoho v Pompejích Vesuv tenkrát zajímal... Rozhlížím se kolem sebe, přede mnou procházejí lidé drobnějších postav v tógách, ženy s vyumělkovanými účesy. A mezi nimi se mihne poměrně mladá žena, nápadně se odlišující od ostatních svým účesem - dlouhé rovné vlasy s pěšinkou uprostřed sčesané volně dolů. jakoby duchem nepřítomná, hledí někam do dálky. Po chvilce mizí v davu, aby konečně vyšla z města, kde je mezi lidmi tak sama, aby konečně spatřila svoji horu v její plné kráse.... Našla svoje místo, kde je šťastná...

 

Fresky ve Vile mysterii

Detail fresky

 

Obrázek té doby mizí jako sen a my s Adži procházíme dál. Hladím obnažené kameny a cihly domů, fascinuje mě hrubá dlažba z lávy. Celé město je tak zachované včetně nejrůznějších nástrojů tehdy používaných, šperků i peněz Setkáváme se dokonce s očitými svědky té osudové události z 24. srpna 79 - se sádrovými odlitky lidí, které vypovídají o posledních chvílích jejich života. I když jsou v pohybu, který náhle ustrnul, jejich výrazy v obličeji jsou však uvolněné, nenacházím v nich děs, spíše odevzdání se osudu. Snažím se najít logické vysvětlení. Zřejmě první vlna sopečných plynů omráčila lidi a způsobila jejich omámení a následné uvolnění. Zdá se, že jejich smrt byla snad bezbolestná a rychlá.

To ráno vyšlo slunce jako každý jiný den, ale ptáci už je nevítali svým zpěvem. Tušili dávno jakési nebezpečí a odletěli. Obloha měla nezvykle špinavě žlutou barvu a sám Vesuv hrozivě strměl do té žluti a jeho vrchol se ztrácel v cárech tmavých mraků. Zlověstné ticho, které se rozhostilo po krajině, bylo přerušováno občasným temným duněním vycházejícím z nitra hory. Dunění sílilo a měnilo se v rachot. Z vrcholu vyšlehlo několik blesků a po chvíli začal se sykotem vystupovat vzhůru sloup téměř černého dýmu, který houstnul a nahoře se měnil v mračno, rozprostírající se do šířky a podobající se tak koruně pinie. Ta postupně narůstala, až zahalila slunce a byla úplná tma. Z mračna začaly pršet drobné i větší částice popelu i kamení, jehož vrstvy pak na celá staletí zahalily Pompeje. Někteří lidé stačili ještě z města utéci, ale jiní se chtěli na cestu připravit , vzít s sebou cenné věci, ale to již nestihli... Vrchol hory byl zcela rozmetán. Z otevřeného ohnivého jícnu Vesuvu se linula červená záře nad Neapolským zálivem a odrážela se v moři. Trvalo to nejméně několik dní, než se Vesuv zcela uklidnil. Nad krajinou, která byla k nepoznání, znovu vysvitlo slunce. Vesuv, který své rozžhavené bolestné nitro vydal do okolí byl teď mnohem nižší. Plynul čas a rána v krajině se postupně hojila. V úrodném popelu se uchytila semínka rostlin, kterým se tu výborně dařilo... Vrátili se ptáci a znovu vítali východy slunce. Bohatá vegetace přilákala i člověka. Štědrý Vesuv znovu obdarovával krajinu životem.

 

Pohled na Vesuv z Pompejí

Jiný pohled na Vesuv

 

A přišla doba, kdy byly Pompeje objeveny a částečně odkryty. Objevily se tak jak se tu život zastavil. Nedokončená práce, nedokončené pohyby, smrt a zmizení v popelu i v čase. Město zřejmě muselo zemřít, aby jednou vstalo z mrtvých a vydalo nám veliké svědectví o životě dávných dob. A město žije bohatým životem turistického ruchu...

A my ještě posedíme pod pinií, udělám si pár skic a bleskový akvarel Vesuvu, jehož vrchol se skrývá pod mrakem, ale je to jenom obrovský kumulus, za nímž je šedavá clona. Mrak se rozrůstá a začíná drobounce a hustě pršet. Je to takový přívětivý déšť, který svlaží krajinu spalovanou jižním sluncem.

 

Freska Dionysa (Bakcha) v Vesuvem v pozadí,
had byl symbolem hojnosti

Sádrový odlitek jednoho z
Pompejanů

 

Čas neúprosně běží dál a nás čeká rozloučení s tímto nádherným koutem. Připadala jsem si jako v nejkrásnější pohádce, která má najednou skončit. A již je před námi dálnice nekompromisně směřující k severu. Ještě poslední pohledy na Pompeje a na Vesuv, který mizí v dálce i v slzách... Ale já tomu nesmím propadnout. Dívám se před sebe a před námi jsou další hory vápencové a dolomitové CaCO3 a MgCO3... A je tu chemie a geologie, vlevo je azurové moře, je co pozorovat. A co u nás v Čechách? Máme tu krásné krajiny a dokonce i takové, kde kdysi Hefaistos pracoval ve svých dílnách. Budu hledat jeho vlídné jiskřičky i u nás...

 

Via marina

Další část města - Area Vesuviana

 


Proč odletěli ptáci

Měla jsem svoje oblíbené místo na okraji města, kde jsem ráda sedávala ve stínu pinie, odkud byl jedinečný pohled na krásnou a štědrou Bakchovu horu, po jejíž svazích se táhly vinice a nad nimi sady háje a křoví. Celá hora byla hustě porostlá až k vrcholu. Byl to úchvatný pohled, který mi přinášel donedávna radost.

Ale v poslední době se děje něco divného Hora, jindy veselá, hýřící různými odstíny zelených barev , se mi zdá smutná. Zeleň potemněla a některé stromy snad usychají. Vrchol se často schovává do podivného, šedavého mraku, i obloha bývá v jakémsi šedavém oparu, z něhož bodavě propaluje slunce. Je sucho a místo osvěžujícího deště , občas lehce popadává jemný prach. Podivné ticho. Dokonce i ptáci přestali zpívat, zdá se mi, že snad tento líbezný kout opustili. zato ve městě se častěji setkávám s ještěrkami, které tu dříve nebývaly. Země se občas zachvěje, jen tak slabě, ale zato hodně často. Pompejané to asi už přestali vnímat, ale při prvních záchvěvech se polekali, aby na ně bohové neseslali znovu svůj hněv v podobě silného zemětřesení, které před sedmnácti lety poničilo více domů a dokonce i Jupiterův chrám. Ale proč by bohové dopustili zničení chrámu nejvyššího boha? Nikdo neví a teď se blíží den oslav boha ohně Vulkána, takže veškeré dění se upíná k jejich přípravě.

Ve městě panuje chaos, tentokrát ještě větší než kdy jindy. Ani noc na dnešek nebyla klidná, dokonce i psi byli něčím rozrušeni, štěkali a zoufale vyli.

Něco se děje. Vybaví se mi smutná Bakchova hora bez zpěvu ptáků a já začínám mít strach z něčeho, co nedokážu pojmenovat. Co když budou psi dnes v noci znovu výt? Proč jen odletěli ptáci? Vyhnalo je snad něco? Hrozí nějaké nebezpečí? Ale jaké? Ptám se lidí, zda něco nevědí. Nevědí a ani je to nezajímá a vůbec, teď mají jiné starosti. Že ptáci odletěli ... však oni se zase vrátí.

Ráno, tak jako každé jiné, přicházím k pinii pozdravit svoji horu. Krajina je jako bez života, ve vzduchu je cítit něco divného, štiplavého. Zlověstné ticho občas přeruší podivné dunění, které vychází od hory. Země se nepatrně zachvěje. Zmocňuje se mě strach. Uteč, uteč, dokud je čas, napovídá mi vnitřní hlas.... Ano, utéct, tak jako odletěli ptáci, kteří věděli víc než člověk.... Ale ještě se musím vrátit do města a varovat lidi před něčím, i když sama nevím před čím a vyzvat je, aby odešli....

Hned první, které jsem oslovila, se mi vysmáli a nadali do bláznů a podobně i další. Jediný člověk mi nevěřil. Co že by se mělo stát? Odpověď jsem sama neznala, jenom zoufale opakovala "Odejděte z Pompejí, něco hrozného se stane". V ulici se srocoval dav lidí, křičeli na mě, hrozili a vzduchem proletěl kámen, který mě naštěstí minul... Nemám sílu je přesvědčovat, ukamenovali by mě.

Odcházím z města potupená lidmi, s bolestí v srdci a se vzdorem. Uteču před lidmi, ale před horou, kterou miluji, utíkat nebudu. Pohladím ještě svoji pinii a vydávám se úzkou cestou k vinicím. Dnes nevykvetla ani jediná kytička. Cesta a porost jsou poprášené vrstvičkou jemného prachu. Bojuji se strachem i s pocitem rostoucí tísně, ale pokračuji v cestě. Od hory se občas ozývá dunění a chvílemi mám pocit, jako by teple zavanulo.

Země se znovu zachvěla a tentokrát víc než kdykoliv předtím. Upadla jsem. Chvíli zůstávám sedět v předtuše dalšího záchvěvu. Pohlédnu k hoře, která je v nafialovělém oparu a nebe je špinavě žlutavé. Neobvyklé barvy působí děsivě a podtrhují tísnivou a hrozivou atmosféru místa.... Znovu zaduní , tentokrát dlouze a když se dunivý zvuk po chvíli vytrácí , ozve někde vysoko na hoře strašlivý rachot, trhajících se skal. A z vrcholu hory vystupuje se sykotem sloup hustého, černého kouře, rozrůstající se do šířky jako koruna pinie ....

Obrázky - archív autorky


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

Jana Vesuvanka