wz

Pod Košťálovem

Pozoruji z vlaku krajinu osvěženou deštěm. Malíř Jaro do ni vložil snad všechny odstíny zelených barev a těžko posoudit, který z nich je nejkrásnější. Působivé jsou i kontrasty barev polí, sytě zelené ozimy sousedí s lánem hnědočervenavé země právě klíčícího obilí a tu a tam žlutě svítí pole kvetoucí řepky. Sluníčko svítí, ale je dost oblačno a zdá se, že mraků, zejména kumulů různých velikostí i barev přibývá. Uvidíme, co nám přinesou.

Dychtivě vyhlížím Říp a po chvíli už se rýsují první středohorské kopce v mírném oparu. Je krásné pozorovat blížící se panoráma tohoto mého milovaného pohoří, jehož nepatrnou částečkou se ani ne za hodinu stanu i já .

Ještě než vystoupím z vlaku, připraví mi velké překvapení Radobýl, jehož celý jižní svah svítí zvláštní ostrou zelení, která mu dodává plastičnost, takže i na dálku je možné rozpoznat jednotlivé skalní výchozy… K Radobýlu se ještě vrátím.

Naše dnešní krátké putování nás zavedlo po zelené značce na úbočí čedičového vrchu Košťálov poblíž Třebenic, který se tyčí do výše 481 m nad mořem. Na vrcholu kopce stojí zřícenina hradu z 13. století.

 

 

Vítá nás smíšený les s převahou dubů, jejichž mlaďoučké svěží zelené listy jsou hebké i na pohled. Jasany raší teprve teď. Pod korunami stromů se rozprostírá koberec posetý bílými květy ptačince velekvětého. Tu a tam vykvétá modronachová lecha (hrachor) jarní a fialka lesní. Podél cesty kvete žlutý vlaštovičník větší. Náš výstup doprovází několik ptačích sólistů, z nichž bezpečně poznávám samečka pěnkavy obecné. Přicházíme na malou planinku, kde zelená značka uhýbá vlevo směrem ke zřícenině, ale my volíme druhou možnost – pokračujeme úzkou stezkou v kamenné suti, která nás dovede na místo dalekého rozhledu a zajímavého pozorování.

Řekne se neživé kamení, ale kolik je kolem něj života! Naše stezka je lemovaná chvílemi křovým, zejména trnkami, které právě kvetou. Mezi kameny kvete žlutá mochna písečná, violka trojbarevná, dokvétá sírově žlutá tařice skalní a méně výrazně žlutá tařice chlumní. Spousta listů a lístečků, vyrážejících mezi kameny napovídá, co tu ještě poroste a pokvete. Rozchodník velký, rozchodník ostrý, netřesk skalní, lomikámen vždyživý, mařinka sivá, několik druhů vikvovitých rostlin včetně kozince sladkolistého (Astragalus glycyphyllus) a mnohé další. Jsme na místě v jihozápadním svahu Košťálova. Vlevo nad námi je vidět část hradu, který je téměř na dosah, ale cesta je příliš strmá. Zaujme nás zajímavý žlutě kvetoucí keř vykukující z houští. Před námi je velice příkrý svah se skalnatým ostrohem a hluboké údolí.

Posadíme se a rozhlížíme do krajiny homolí něžně zelených, která je úchvatná. Úplně vlevo rovina, která se zprvu jen mírně zvlní Velkým vrchem, Trhlávkem, Chožovskou horou, Týneckým Chlumem a už je tu Oblík se Srdovem a Brníkem, Raná a Milá a spousta dalších kopečků. Vpravo už se krajina divoce vlní k Blešenskému vrchu, Děkovce, Solanské hoře, Hradišťanům, Lipské hoře, královně Milešovce, Ostrému, Kletečné a nejblíže k nám je Sutomský vrch a Boreč. Mraky se honí po obloze a jejich stíny klouzají po kopcích, některé kopce jsou naopak ozářené sluncem a my se zatajeným dechem pozorujeme tuto jedinečnou scenerii. Jednu chvíli to vypadá i na déšť. Nad námi černý mrak, naštěstí není moc velký. Pár kapek spadlo.

Ale pak zase vysvitlo sluníčko a na kamenech začalo být živo, tu lezl pavouček, ploštice, poletovaly mušky, objevil se čmelák a objevili a první rezaví větší motýli s černými skvrnami – perleťovci.

Sviť sluníčko, sviť, hřej dál kamení a probuď perlu Středohoří… , bylo mé přání, které se splnilo. A kdo je perla Středohoří? Otakárek fenyklový nebo ovocný. Přiletěl odněkud zdola, mihnul se a vzhůru k vrcholu. A za chvíli další a ještě jeden. Seděli jsme jako pěny. A ještě čtvrtý, který nám udělal radost – přiletěl až k nám a usedl na květ tařice. Prohlédli jsme si nádherného a vzácného motýla zblízka – byl to otakárek ovocný (Iphiclides podalirius), jeden z našich největších motýlů s modrými oky červeně lemovanými a velkými ostruhami na dolních křídlech. Poseděl asi půl minuty a vzhůru k vrcholu. Otakárci při svých svatebních letech vyhledávají vyvýšená místa. Pro nás to byl jedinečný a nádherný zážitek. Středohoří, to je krajina, která rozdává radost.

Sedím opět ve vlaku, teď směrem na Prahu. Dívám se po středohorských kopcích, které se vzdalují. Znovu mě zaujme Radobýl svojí nezvykle zelenou barvou. A najednou jsem si vzpomněla, že některé lišejníky po dešti mívají ostře zelenou barvu. Že by to byl lišejník? Po dešti bylo….

 


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

Jana Vesuvanka, ilustrace autorky