wz

Podmilešovské podzimní putování

Šestý říjnový den se probouzí v mlze, ale s nadějí na modrou oblohu a pěkný výlet. Impresionistické obrazy krajiny nesměle ozářené sluncem ubíhají při pohledu z vlaku. Proměny barev, kdy žluté, oranžové, červené a karmínové si vítězně dobývají cesty do zeleně. Zahrádky ještě kvetou, ovocné stromy se pyšní dozrávajícími plody,. Psí víno obrůstající zdi domů, ale leckde i stromy, se červená.

Okolí tratě poněkud posmutnělo.Zdá se, že přehlídka květů skončila., ale během cesty zjišťuji, že ne tak docela.

Blížíme se k Roudnici, kde to vypadá, jakoby někdo mávnul čarovným proutkem. Znovu tu rozkvetla divizna, modrými květy hýří nízký a rozvětvený hadinec, žlutě září jestřábníky a dokonce i kozí brada... to vše vypovídá o místním teplejším podnebí.

 

divizna

hadinec

kozí brada

 

Z Lovosic vede naše další cesta pod Milešovku. Podzimní tóny barev zvýrazněné sluncem dodávají středohorským kopcům plastičnost, zejména pak jemně okrové vrcholy. Jejich jednotlivá pásma jsou odstíněna podle vzdálenosti.

Kráčíme lesem, sluneční paprsky prosvětlují zlátnoucí a červenající koruny stromů. Listy se zvolna a tiše snášejí k zemi. Sledujeme jejich pohyby. Některé padají přímo, ale jiné doslova tancují ve vzduchu než jejich pouť skončí na zemi. Nasáváme tu jedinečnou vůni schnoucího listí.

Po levé straně máme Milešovku, která tu strmí do obrovské výšky, nikdo by neřekl, že má pouhých 837 m nad mořem, Upoutá nás tlumenějšími odstíny barev v nichž je přimícháno i trochu tmavě fialové.... to jsou buky. Na vrcholu hory bělostně září meteorologická observatoř s rozhlednou. Dostala zřejmě nový kabát ke svému stoletému výročí. Posadili jsme se a kochali pohledem na královnu Středohoří a modrou oblohu bez jediného mráčku.

 

 

Příjemné teplo a ticho lesa, ani ptáček nepípne, dokonce i sojka, která tu přeletěla, na nás nereagovala. . A už je tady - rezavý s černými skvrnami... poletuje kolem nás sem tam až si sedne na vyštěrkovanou cestu a rozevře křídla. To je ono, přesně tak to potřebujeme, abychom ho poznali. Má pěkně vykrojená křídla. Je to babočka bílé cé - jmenuje podle bílé skvrnky na rubu tmavých křídel, která připomíná C. Kontrasty barev motýla a čediče...

 

babočka bílé C

babočka admirál

 

Po chvíli pokračujeme v cestě, na jejímž okraji se v trávě krčí osamělý květ ocúnu. Necháme se zlákat prosluněnou loukou pod jihozápadním svahem Milešovky., Na dohled jsou i její Výří skály. Na pravé straně se nám rozevře nádherný pohled na Ostrý, Lhotu a Milešovský Kloc. Na dohled je i zámek v Milešově.

 

 

Louka je ohraničená pod Milešovkou hustým a neprostupným listnatým lesem, na jehož okraji jsou šípkové keře obalené šípky a brsleny s tmavě růžovými plody.. Zaujme nás svěží zeleň louky, která je místy trochu vlhká. Jsme překvapeni kvetoucími kopretinami, třezalkou, zvonky, rozrazilem s nápadně modrými květy, řebříčkem, pryskyřníky, jestřábníky, fialově kvetoucím pcháčem šedým, dokvétá ještě řepík lékařský. Modrý kakost luční a tmavě růžový kakost bahenní. Objevujeme další ocúny a koberce rozkvetlé máty lesní. Nechybí ani různé těžko určitelné okoličnaté rostliny. Tu a tam zahlédneme kobylku luční, sluníčko sedmitečné, zahlédneme dvě babočky admirál a běláska, na květu pcháče čmeláky a včely.

 

pcháč šedý

kakost luční

kakost bahenní

 

Projdeme pomalu loukou k posedu, odkud chceme pokračovat cestičkou dolů k silnici. Ale cesta tu žádná není. Jen vysoká tráva, kopřivy, které mi sahají k ramenům, bolševníky přesahující mých160 cm a touto džunglí se na slunce prodírají malé doubky a jasany. A teď se tu prodíráme my. Občas na nás jukne z trávy kámen porostlý mechem. Členitý terén, mimořádně bohatá vegetace, to je drama sopečné krajiny.. A od Milešovky, která na nás shlíží, zafouká vítr zvláštním neobvykle hlubokým hlasem - ano to je Milešovská fuga, při které listí doslova prší.

 

 

Klesáme dost prudce a na dohled jsou osiky, topoly a olše. Narazíme na stezku zvěře, která nám sestup trochu usnadní a po chvíli nás čeká přechod potůčku. Vděčíme kamenu, že naše nohy zůstaly suché. Pomalu, ale jistě se blížíme k silnici, na jejiž přítomnost nás upozorní barokní socha, která se tu nečekaně vynořila z podrostu. U sochy nenacházíme žádný nápis, takže se nám nepodaří zjistit, koho představuje. U jejích nohou je poměrně čerstvá kytička chryzantém.

Silnice zvolna stoupá a sluníčko je již dost nízko nad obzorem. Jeho paprsky dodávají stromům zvláštní teplé odstíny barev. Na obloze se objevují drobné bílé řasy. Silnice je lemovaná listy podbělů a mochny husí. Na pokraji lesa objevujeme rozkvetlé pomněnky a zajímavou vyšší rostlinu s odkvétajícími růžovými květy - konopáč sadec.

 

konopáč sadec

máta lesní

ocún jesenní

 

Náš okruh se uzavírá, před námi je tradiční cesta na nádraží. Loučíme se nejen s Milešovkou, ale i s dalšími kopečky, které se zvolna noří do podvečerního oparu,

Podzimní pohádka dnešního dne končí, ale zanechává v nás hluboké dojmy a pocity radosti.

 

Obrázky - archív autorky


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

Jana Vesuvanka