wz

Podmilešovské capriccio

Červenec se přehoupl do své druhé poloviny. Dnešní den vypadá slibně, modrá obloha a sluníčko od rána. Z vlaku pozoruji krajinu tak důvěrně známou a přece vždy jinou... Její barvy se mění před očima, stejně tak květena podél trati. Odkvetly vlčí máky, modré hadince, zato rozkvetly divizny podél trati, bodláky a chrastavce a kakosty. Tu a tam prolétne bělásek.

Zatímco stromy mají ještě sytě zelené koruny, veselé louky hrající všemi barvami květů, jakoby trochu posmutněly, to se do svěží zeleně nenápadně vkrádá okr. Sluneční paprsky svým žárem změnily definitivně do zlatých a okrových barev obilí. Rozkvétají slunečnice, královny léta a já nemohu nevzpomenout na Vincenta van Gogha. Podřipská krajina změnila svoji tvář.

V Roudnici vyhlížím Milešovku na obzoru za mostem, ale marně. Přestože je jasno, středohorské kopečky se halí do podivně šedého závoje. Že by nám připravilo nějaké překvapení?

Vstupujeme do lesa mezi Březinou a Milešovkou. Jestli bylo v Praze i Lovosicích vedro, tady je chladněji, docela studený vítr. Jsme také téměř 600 m nad mořem. Obdivujeme statný dub vlevo u cesty, možná stopadesátiletý. Naproti z vysoké trávy vykukuje tmavě růžový květ lilie zlatohlávek. Kolem nás poletují bělásci a zahlédneme i hnědého okáče. Kdesi v koruně stromu se ozývá budníček. Protože cesta je místy blátivá, odbočíme vpravo a stoupáme lesem směrem k Milešovce, která se vynořuje v průhledu mezi smrky.

Posdíme se na kládu. Lituji, že jsem si nevzala ani skicák. Pod Milešovkou krouží pár černých čápů. Chvíli je pozorujeme než nám zmizí z dohledu. Zamířili někam k Ostrému, prý tam hnízdí. Nad Milešovkou jsou moc hezké, malebné mraky.

Začíná se zatahovat a během necelých deseti minut začíná pršet. Napřed jen mírně , ale pak zableskne, zahřmí a rázem se rozprší tak silně, že se nestačíme divit. Lovíme v batozích pláštěnky, ale naše boty jsou jen plátěnky. Milešovku vidíme jen jako nejasnou siluetu. Hladina dešťoměrů na observatoři se zvedá. Blesk prosvětlí na okamžik potemnělý les a rachot hromu se rozléhá v kopcích. Jasně, to Milešovka přitáhla bouřku. Pak už jen a jen prší asi půl hodiny.

Celí promáčení se vracíme k autu s tím, že další putování vzdáme. Během cesty se úplně vyjasní. Uvažujeme, kde bychom se alespoň trochu usušili, a tak místo na nádraží skončíme na jedné moc hezké loučce poblíž zahrádek mezi Lukavcem a Lovosicemi, kde slunce pěkně praží. A je co sušit - i batohy máme promáčené. - ještě, že jsem ten skicák neměla...

A nakonec ještě malá procházka po cestě z obou stran hustě zarostlé keři , mezi nimiž je tu a tam třešeň. Zřejmě tu býval kdysi sad. Začíná kvést řepík lékařský a zaujme nás sírově žlutě kvetoucí starček přímětník. Desítky bělásků a jeden modrásek, modrá obloha, pohled na středohorské kopečky bez závoje a dobrá nálada, s níž se vracíme do Lovosic na nádraží.

 

Obrázek autorky


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

Jana Vesuvanka