wz

Na úpatí Krušných hor aneb jak málo stačí k radosti

Při svém pobytu v lázních v Teplicích jsem se vždy těšila na odpolední volno, kdy jsem chodila na procházky a podnikala výlety do okolí za poznáním přírodních krás severočeské krajiny. Často moje cesta vedla na znělcový Doubravský vrch, odkud, byl krásný výhled na České středohoří i na Krušné hory, pokud jsem měla štěstí, že se mi krajina neschovala v mlze, což se, vzhledem k tomu, že byl listopad, stávalo často. Proto jsem na mapě hledala i jiné cíle a jednoho dne zlákalo mě úpatí Krušných hor.

 

Podzimní Středohoří s Milešovkou ...

 

Žádný problém. Autobusem jsem se svezla do Dubí, odkud jsem mohla pokračovat pěšky po žluté značce, vystoupat na Židovský vrch a odtud zpět do Dubí po modré značce - udělat si malé podkrušnohorské kolečko. Počasí bylo lákavé. Byl to jeden z krásných podzimních dnů, kdy sluneční paprsky rozehrály symfonii teplých barev podzimu. Oblast kolem Teplic jimi doslova hýřila. Jsou tu většinou listnaté lesy. V autobusu jsem se otáčela za kučeravými tmavě rezavými středohorskými kopečky, kde se zvláště vyjímala jejich královna Milešovka.

 

Kostel Santa Maria

 

Míjíme nádherný kostel Santa Maria, postavený v italském slohu z italského růžového mramoru. Je to kopie stejnojmenného kostela v Benátkách. A už je tu konečná a já se vydávám na svoji "objevitelskou cestu" po žluté, která mírně stoupá a zavádí mě do bukového lesa. Podél cesty vpravo bublá potůček.

 

Bučina

 

Tady začínají hory s názvem Krušné. Zatím se krušné vůbec nezdají. Naopak. Slunce se slabě opírá do korun buků s šedostříbřitými kmeny a větvemi a listí v barvách mědi dodává jas. Kam se paprsky nedostanou, tam je temněji, což dodává lesu větší hloubku. Je bezvětří a listí jen zvolna a neslyšně padá k zemi, kde vytváří červenavý koberec, z něhož vykukují spletité kořeny stromů a místy šedavé kameny. Nebude dlouho trvat, kdy první mrazík promění obraz lesa. Z hustého koberce se budou tyčit stromy s bezlistými větvemi perfektně graficky vyvedenými. Obloha zešedne a objeví se první vločky sněhu....

Klid lesa prořízne ostrý křik sojky, která hlásá všem jeho obyvatelům příchod vetřelce. Přelétne z jednoho stromu na druhý a pak letí někam dál a cestou ještě zakřičí. Přes cestu přeběhne srnka v zimním šatu. Stoupání začíná být strmější, ale to mi vůbec nevadí. Nepotkávám tu jediného člověka, kdo by se teď hrabal do takového kopce, no já jsem ve svém živlu. Vnímám barvy, zvuky a neopakovatelnou vůni podzimního lesa. Klid lesa, k němuž patří i zimní nesmělé a smutné trylky sýkorek, jež se ojediněle ozývají.

 

Sýkora koňadra

Srnka

Sojka obecná

 

Pak přichází nejpříkřejší úsek cesty, který mě zavede k místu, kde se podle mapy mají křižovat značky. Teď bych měla pokračovat po modré vpravo a okruhem se vrátit do Dubí.

Ale ouha! Křižovatka tu je, ale rozcestník nikoliv. Namísto modré značky žlutou křižuje zelená, která na mapě není. Pohled do mapy mě ujišťuje, že žlutou má křižovat modrá. Co to má znamenat? Že by změnili trasu a modrou zrušili a nebo jen přemalovali modrou na zelenou, ale proč? Není tu jediný člověk, který by mi poradil. Co teď? Vždyť se musím včas vrátit do lázní, abych stihla večeři - jako pacient na na nemocenskou musím dodržovat lázeňský řád, k němuž patří i včasný návrat z odpolední vycházky . Měla bych vzít zpátečku po žluté do Dubí, ale cesta by byla delší než kdybych šla naplánovaným okruhem. Znovu si nevěřícně prohlížím mapu a všimnu si roku jejího vydání - 1961, je tedy 35 let stará. A možná, že právě to mě zláká vydat se po zelené, vždyť vede stejným směrem jako modrá na mapě. Ale co když někde po sto metrech změní směr?... Brzy se začne šeřit. Není moc času na rozhodování a já, i když se strachem, zvolím cestu dobrodružství - vydávám se po zelené.

 

Doubravský vrch

 

Původní modře značená cesta by mě dovedla asi po půldruhém kilometru k hájovně, Co udělá zeleně značená? Trochu klesá, ale zatím udržuje západní směr, který potřebuji. Sluníčko už je hodně nízko a já pozoruji, jak měděné odstíny buků tmavnou. Ještě naposledy se ozve sýkorka a pak se v lese rozhostí ticho, přerušované jen mými kroky po kamenité cestě a šustícími suchými listy. Dívám se pozorně pod nohy, abych nezakopla. A po chvíli to uvidím - leží to na cestě, hnědé, zakulacené a trochu větší - je to ovčí trus. Zajásám - hájovna je někde nablízku. A také byla. Teď mi bylo jasné, že nová zelená značka mě dovede do Dubí.

Po západu slunce se hodně ochladilo. V údolí již byla mlha. Z lesa jsem vyšla za soumraku a stanice autobusu byla blízko. Stála jsem tu se studenými horními i dolními tlapkami, ale s hřejivým pocitem, že výlet se nakonec vydařil a do lázní jsem se vrátila včas.

Obrázky - archív autorky


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

Jana Vesuvanka