wz

Podruhé na Planíku

Bylo to v listopadu 2005, kdy jsme navštívili zcela nenápadný středohorský kopeček Planík poblíž Hazmburku, kde tehdy ještě kvetl hvozdík kartouzek.

Zalesněný čedičový kopeček s nadmořskou výškou 279 m, na jehož vrcholu jsou čedičové skalky. Ve svém vyprávění jsem se zmínila, že toto místo znovu navštívíme, a stalo se tak dne 17. července 2009.

Letošní rok je ve znamení motýlů, zejména babočky bodlákové. K mé velké radosti jich i stovky mohu pozorovat v Praze. Doprovázejí mě i po ulici směrem k nádraží v Bubenči, kde mám možnost se kochat jejich rejem , ale i krásou barevných křídel, která rozevřou proti slunci, když usednou na drobný štěrk. A znovu vzlétnou, aby se zase vrátily, ale to už přijíždí vlak.

Motýli doprovázejí i náš vlak a mají proč. Trať je lemována barevný kobercem čekanek, žlutých jestřábníků, hadince obecného s modronachovými květy, vlčích máků, modravých vikví, fialové chrpy luční, žlutavé lnice květel, divizny, čičorka pestré v barvě lila, třezalky, vratiče, modrého kakostu lučního a bodláku bělotrnu. Začíná kvést dokonce i celík zlatobýl, který obvykle kvete až koncem srpna a v září.

 

 

Pozoruji oblohu. Zatím je jasně modrá, jen na severozápadě a na severu jsou tu a tam trochu rozcuchané řasy, kterých přibývá. A už je vidět Říp a za chvilku vzadu na obzoru se rýsuje Sedlo, milované Středohoří se blíží. Hladina Labe je dost vysoká, nedokážu odhadnout kolik centimetrů zbývá ke břehům.

Z Lovosic pokračujeme autem do Sedlce a odtud pěšky k našemu cíli. Před námi se rozvřelo panoráma Milešovského středohoří. které mě vždy uchvátí. Královna Milešovka hrdě shlíží do kraje. Kopce jsou sytě zelené, louky svěží a obilí dozrává, někde je už úplně zralé. Pod Lovošem rozkvetly slunečnice.

Hlinitá cesta s trochou kamení a otisky podkov koně. A kolem bohatá, barevná květena, kde kromě vikví, jestřábníků, jetele,štírovníku obecného a zvonku kopřivolistého, chrastavce, třezalky a dalších, zaujmou karmínové květy hrachoru letního. Bíle kvetou okoličnaté rostliny, které přesně neurčím. A všude kolem nás je tolik motýlů - bělásků, okáčů lučních, ale i černobílých okáčů skvrnitých, objeví se i babočka bodláková a babočka paví oko, přelétne i perleťovec a modrásek. Naší pozornosti neuniknou ani čmeláci. Na okraji listnatého lesíku kvete jehlice trnitá s jemně růžovými kvítky. S touto rostlinou se setkáváme jen v teplejších oblastech.

 

 

Je horko a na oblačnost začíná být rozmanitější. Pod řasami se tvoří cirokumuly (droboučké beránky), menší i větší kumuly v různých výškách. Něco se asi asi bude dít - předpověď počasí se patrně vyplní.

Cesta podél Planíku, by nás kolem polí a sadů dovedla k Hazmburku. který se tu majestátně tyčí se svým hradem a věžemi nad krajinou, ale my odbočíme vpravo nenápadnou cestičkou, stoupající do kopce. Napřed mírně lesíkem, odkud je dobře vidět strmější svah, porostlý trávou, vedoucí k vrcholovým skalkám. A tak vzhůru k místu, kde zůstaly stopy po dávných bouřlivých dramatech Země!

Jsme fascinováni travnatým svahem, kde kvete hvozdík kartouzek, hlaváč bledožlutý, jehož květy se liší od světle fialového chrastavce jen barvou. Ve skalce a pod ní býval kdysi malý lom, který pěkne zarostl. Právě zde se uchytila máčka ladní, nízký a rozložitý bodlák, který má tak trochu stříbřitou barvu, takže v trávě je velmi nápadný. U skalek mě zaujal pruh stepní trávy - kavyl Ivanův, který se jemně vlní ve větříku, který občas zmírní vedro. Slunce neúprosně praží, ale to neubírá nic na životě hmyzu. Naopak! Motýli čile poletují z květu na květ, na tomto místě je to především černobílý (nebo bíločerný) okáč bojínkový. I čmeláků je tu hodně, mají napilno.

Čedičové skalky jsou místy porostlé šedozeleným lišejníkem - rostlinou, která otevírá brány života v přírodě neživé. Pohladím kámen, který je dárcem života nejen v tomto místě, ale v celém hazmburském království. Je žhavý, nasává žár slunečních paprsků. Stejně žhavý je můj cit ke krajinám zrozeným ohněm.

Vracíme se dolů a pokračujeme po úpatí Planíku směrem k Hazmburku. Přicházíme k velkému poli již zralé pšenice, které mě zaujme zvláštní barvou s kakaovým nádechem. Kdybych je měla namalovat, musela bych přidat trochu ředěného karmínu. Pšenice má krátké, silnější klasy a velice tvrdé. Druh, který neznám. Cesta podél pole je lemována šmolkově modrými květy ostrožky. Poletují zde drobní rezaví motýlci, z nichž ani jeden nerozevře křídla, když si sedne.

 

 

Před námi se na západní straně rozevřelo panoráma bezlesého Lounského středohoří. Nádhera.

Stále svítí sluníčko, ale na obloze je více řas a kumulů, některé dostávají tvar květáku, ale ještě nejsou tak velké, zato na severozápad šedne a odtud se ozvalo zahřmění.

Blíží se i čas našeho návratu a půjdeme raději dřív, než nás chytne bouřka. I čekanka u cesty už zavřela květy... V lesíku se ozvala flétnová dešťová písnička kosa. Ten vždycky pozná kdy bude pršet, zazpívá v pravý čas. Po chvilce se rozezpívala i pěnice.

Milešovské středohoří má teď pochmurnou atmosféru, Kletečná se ztrácí v mracích. Od Lovoše se táhne další tmavý mrak.

Na nádraží jsme dorazili právě včas. Chytnu prvních pár velkých kapek, ale pak už mě kryje nádražní budova a nástupiště. Vlak od Ústí má zpoždění, možná že kvůli bouřce a dešti.

které teď dorazily do Lovosic. Kapky divoce bubnují do střech. A v tom dešti se vrací domů část kolonie havranů. Letí směrem k Lukavci, kde mají své domovy. Déšť jim zřejmě nevadí, mají svůj přesný čas odletů a návratů.

Na třetí kolej přijíždí zpožděný osobní vlak od Ústí nad Labem, který dále pokračuje......

Snad přestává pršet, z vlaku pozoruji milovanou krajinu, která se mi pomalu ztrácí z dohledu, ale vzpomínky na ni a krásné zážitky zůstávají. Ještě alespoň zamávám kopečkům a těším se na další setkání s nimi.

 

 


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

Jana Vesuvanka, ilustrace autorky