wz

Nenápadný kopeček Planík

Jiskry ohně
nacházím v barvách
toho kraje ...

Po delší době přichází den s modrou oblohou a sluníčkem jako příslib pěkného výletu. Ožívá podzimní krajina, která byla delší dobu zahalena v mlhavém smutku, podél trati svítí karmín ostružiní. Podbabské skály mají svůj půvab, lehce stínované plocha kamení s jásavě žlutými listy uchycených rostlin připomenou obrázek jara, kdy tu kvetly tařice.

Kochám se pohledem na modrou oblohu, na níž se objeví nenápadné stádečko bělavých beránků. V dálce přechází modř do světlého tyrkysu, lemovaného růžově šedými mráčky. Zvláštní scenérie, připomínající moře... a znovu tyrkys, v němž jsou zaříznuty ostré tmavě šedé nože... Soustředila jsem se víc na oblačnost než na krajinu. Další zálivy, pobřeží táhlé a vzadu na severu se tyčí silueta pohoří s bílými vrcholy. Nápadné a rychlé změny typu mraků a jejich barevnost napovídá, že sluníčko asi dlouho svítit nebude. V Roudnici je obloha zcela šedivá a Milešovku marně vyhlížím.

V Lovosicích drobně prší. Vyjíždíme směrem k Házmburku. Jednotlivá pásma kopců jsou výrazně odlišena odstíny šedé barvy, která dominuje celé krajině. Vrchol Milešovky je v mracích. Zaparkujeme v Sedlci pod Házmburkem a odtud se vydáváme jižním směrem ke kopci.

 

 

Přestává pršet, ale od severozápadu fouká ostrý a studený vítr - brrr! Nedáme se odradit. Kouzelný a dramatický je rozhled na krajinu všemi směry a před námi se tyčí Házmburk, kolem nás jsou pásy polí a dále sad mladých jabloní, na nichž se ještě drží listí. Zaujme nás mimořádná sytost barev tohoto místa. Působivá jsou pole zorané černozemě, která deštěm zčernala ještě víc. Asi ne náhodou mi připomněla lávové pole na Etně, dojem umocňuje hromada kamení - tmavého čediče na okraji pole. Zajímavý je kontrast barev zelenavých a žlutavých lišejníků na některých kamenech.

Cestou nám těžknou boty nabalujícím se bahnem, takže se vydáváme podél sadu západním směrem. Před námi se na obzoru rozevírá část Lounského Středohoří s Chožovskou horou, Brníkem, Srdovem, Oblíkem, Křížovými vrchy, Milou a dalšími kopečky. Vítr začíná protrhávat mraky, objevuje se dokonce i "modré oko". Krajina dostává veselejší náladu, modravé kopce s růžovým nádechem oblohy v pozadí. Na severozápadě je černo, Milešovka v neprůhledném závoji.

A první sluneční paprsky ozáří krajinu. Ne celou, vyberou si vždy jen určité místo, které se objeví v plné kráse. Skalnatý Košťálov se zříceninou hradu, Deblík s kamenolomem, který oranžově svítí a žaluje... Nad Litoměřicemi vykouknou pláně s ostrůvky sněhu, Radobýl a Dlouhý vrch. Na východě zazáří malý kousek duhy, po chvíli je stejně poctěn i Lovoš. Vítr se mění na západní, který už není tak studený. Nad Házmburkem krouží káně.

 

 

Po pravé straně cesty se mírně vlní pole, na němž nás zaujme nenápadný vršíček porostlý listnáči. Díky spadanému listí se v korunách stromů rýsuje skalní útvar, k němuž se vydáme. Jdeme po koberci javorového a jasanového listí, kde jsme vyplašili zajíce, stoupáme po mírnějším svahu porostlém travou a místy uschlými bodláky - máčkou. Na členitém vrcholu čedičové skály jsou rozsety tmavě růžové květy hvozdíku kartouzku. Nádhera! A kolem dokola je výhled na celé Středohoří, dokonce i Milešovka se vynořuje. Pozorujeme poštolku nad polem.

Má ten skalnatý vršíček, který jsme považovali v létě za pouhý remízek, nějaký název? Pokud ne, dám mu jméno "Hvozdík". Mapa napoví, že se jmenuje "Planík" a jeho nadmořská výška je pouhých 279 m. Tušíme ltu velmi bohatou květenu, takže Planík určitě ještě znovu navštívíme.

Teď už nám zbývá jen rozloučení. Vracíme se do Sedlce. Ještě poslední rozhlédnutí do krajiny ozářené hořícím západem slunce nad Planíkem a cesta na nádraží. Středohoří se ztrácí zvolna ve tmě, ale hluboké dojmy z našeho výletu zůstávají barevné.

 


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

Jana Vesuvanka