wz

Hazmburk v listopadu

Přestože v Praze bylo ráno jasno, cestou do Lovosic přibývalo mlhy. Výhled na středohorské kopce byl zcela beznadějný. Z lovosického nádraží nebyl vidět ani Lovoš a bylo i podstatně chladněji. Rozhodli jsme se pro kratší a nenáročný výlet na Hazmburk. Mě lákaly jeho čedičové skály a květena. Loni jsme tuto "bránu Středohoří" navštívili začátkem listopadu a mezi kameny pod věží zříceniny hradu kvetla ještě mateřídouška. Něco mi napovídalo, že mlha během dne opadne a vysvitne slunce.

I Hazmburk byl v mlze, když jsme se k němu vydávali po svých z Klapého. Vystupovali jsme po cestě, kde nás z obou stran vítaly květy hlaváče bledožlutého. Chtěli jsme se podívat do malého, již dávno opuštěného lomu, ale ten byl zcela zarostlý, takže jsme pokračovali zvolna nahoru. Cesta byla občas blátivá. Místy bylo již opadané listí, které intenzívně vonělo. Tu a tam na nás vykukovaly kameny se zelenavým nádechem lišejníků. Chvílemi sluníčko bojovalo s mlhou, už se objevoval jeho kotouč, aby za chvíli zase zmizel. Zastavovali jsme se jako správní poutníci a obdivovali nevšední krásu tohoto kopce. Občas nás míjeli turisté.

Dosáhli jsme vrcholu. Začínalo svítit slunce a pod ním byla jako podle pravítka ohraničená mlha, která jen zvolna ustupovala. Přibývalo i turistů. Bylo to trochu jako v divadle - všichni jsme tu stáli a čekali až spadne opona mlhy a otevře se před námi jeviště - dramatické panoráma Středohoří. Najednou se vynořil vrchol Milešovky a před ním vrchol Košťálova se zříceninou. A to co jsme začali obdivovat, se znovu cudně zahalilo do bělavého závoje. Trpělivě jsme čekali na další představení, kdy se Středohoří opakovaně objevovalo a ztrácelo, ale nakonec slunce přece jen zvítězilo nad mlhou a naše snové kopečky se vynořily v plné kráse i s Lovošem. Nádherný pohled, při kterém se zatají dech.

 

 

Následoval výstup na bílou věž a ještě jsme obešli skalky pod věží, kde na nás čekalo překvapení v podobě velmi pestré květeny - ještě teď v polovině listopadu. Kvetla mateřídouška, hvozdík kartouzek (slzičky Panny Marie), divizna malokvětá, modrý hadinec obecný, rozchodník velký, bílý čistec přímý z čeledi hluchavkovitých a chrpa čekánek. Objevili jsme ještě velké růžové květy slézu lesního a fialové květy bodláku pcháče nízkého. Sluníčko dokonce přilákalo i motýly. Nad námi prolétla babočka paví oko a babočka kopřivová se vyhřívala na kameni. Pod námi nad polem poletovaly poštolky.

Nádherný podzimní den a správná středohorská pohoda. Jen neradi jsme se loučili s Hazmburkem, který jsme ještě obešli. Cestou jsme narazili na další rostlinu typickou pro Středohoří, a to žlutý starček přímětník. Obdivovali jsme Hazmburk z jižní strany, kde působí se svými ovocnými sady podobně jako některé další středohorské kopce, dojmem italské krajiny.

Obrázek z archivu autorky


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

Jana Vesuvanka