wz

Etna - ráj vulkanologů

Všechny cesty vedou do Říma,
ale cesty vulkanologů na Sicilii....

Polovina července 2001. Z rozhlasu, televize a tisku se dozvídáme, že Etna se opět probudila a její erupce je mohutná. Na jižním svahu se otevírají další krátery.... Vydáváme se s Adži a ještě s její kamarádkou na jih v radostném očekávání, že ještě možná stihneme tu nádhernou podívanou na veliké přírodní divadlo, ale je také docela možné, že to všechno skončí dříve než tam dojedeme.

Cestou ještě pozdravíme Vesuv.

Připomínám si živě cestu na italské sopky v roce 1998. Jedeme po stejné dálnici jako tehdy. Druhý den v pozdních odpoledních hodinách se objevuje po levé straně Neapolský záliv s majestátným Vesuvem.

A zase celý ten kout hýří jedinečnými odstíny barev zvýrazněných slunečními paprsky. Neodoláme a odbočíme k Vesuvu. Ještě je otevřeno, a tak zakoupíme vstupenky a vystupujeme ke kráteru. Tentokrát bez průvodce, ti už jsou po celodenním vedru asi utrmácení a odešli dřív. Nevadí, ujímám se průvodcovství sama - Monika, kamarádka Adži, je totiž úplně poprvé na činné sopce. Pohled do kráteru a je tu něco nového... v jeho západní stěně vystupuje zvolna šest fumarol a ve vzduchu je cítit sirovodík, vulkán si trochu víc zhluboka... Poezie barev zapadajícího slunce na lávě, která má načervenalou až nafialovělou barvu - pukliny s vysráženou žlutou sírou.... Bohužel není čas na delší rozjímání, které si tato hora zasloužila protože se blíží zavírací hodina a musíme se vrátit. Škoda, ale před námi je další lákavý cíl, který je ještě hodně daleko.

 

Pohled na Etnu z Catanie

 

A už jsme na Sicilii.

Konečně jsme dorazily a tentokrát se Etna před námi neschovává v mracích. Naopak, máme možnost vidět na jejím jižním svahu slabé kouře naznačující, kudy teče láva, jejíž čelo je naštěstí hodně vysoko. Rozžhavená láva nezpůsobuje velké požáry okolní vegetace, spálí jenom cestu, kudy teče, do stran se oheň nešíří, protože povrch lávy se na vzduchu rychle ochlazuje.

Míříme k Nicolosi, městečku, které je podle zpráv ohroženo blížícím se proudem lávy. Chtěly bychom se právě zde ubytovat, ale všechny hotely jsou obsazené... Soptící Etna je obrovskou turistickou atrakcí. A tak nakonec se ubytujeme v přímořském městečku Riposto v hotelu, odkud je krásný výhled na vulkán.

Ještě tentýž den vyjíždíme k severnímu svahu (Etna nord) přes městečko San Alfio, míjíme sady, vinice, pásma lesů občas proťatých lávovým polem, kde se začíná uchytávat nová vegetace. Přijedeme na parkoviště, které je přibližně 1800 m nad mořem a za ním postupně končí les, tvořený převážně borovicemi a buky. Jdeme se projít ještě trochu výš. Naši procházku doprovází občasný rachot, připomínající odstřel v kamenolomu, který se ozývá z jihu, odkud vystupuje kouř. Magma si proráží cestu k povrchu.

 

Pohled na nejaktivnější kráter z výšky

 

K večeru se vracíme do hotelu a díváme se z terasy na panoráma hory hor, z níž vystupuje celkem osm kouřů. A jak se stmívá, kouře dostávají růžový nádech, na hřebeni hory se objevují lávové fontány a na svahu tři ohnivé jazyky lávy. Je to něco úžasného. Láva je hodně vysoko a její pohyb není příliš znatelný. Naštěstí Etna zaujímá obrovský prostor, její svahy jsou poměrně mírné, posety řadou vyhaslých kuželů, takže láva postupuje pomalu. Její tok se dá i usměrnit navršením kamení, vykopáním příkopů tak, aby tekla do míst, kde neohrozí lidi.

 

Nejaktivnější nový kráter
dne 24.7. 2001

Těchto fontán (lávových erupcí) bylo osm
 

 

Město žije dlouho do noci čilým ruchem - světla, hlasy, hudba ze všech stran a nad tím vším tiché a tajemné ohně Etny.

Druhý den ráno jsem na terase a maluji první akvarel. Město ještě spí, ani auta není nikde slyšet, zato Hefaistos pod sopkou má napilno - Etna syčí jako několik parních lokomotiv dohromady. Pozoruji fumaroly. Některé jsou slabší, jiné silnější a dokonce z jednoho místa s kouřem vystupuje i černý popel. Je to jeden z nejaktivnějších nově otevřených kráterů. Sloup kouře vycházel i z hlavních kráterů.

Etna se stala předmětem našeho pozorování po šest dnů.

Popel nás doprovázel všude. U hotelu byl bazének s azurovou vodou, jehož dno se černalo a každý den zaměstnanci popel vysávali speciálním luxem. Když jsme si na balkoně přehodily přes židle vypraná trička, ráno byla pokryta vrstvičkou jemného popelu, který se dal snadno setřepat a trička byla čistě bílá.

 

Řeka lávy

Další lávový proud

 

Jezdily jsme na Etna nord a prováděly průzkum terénu. Černá láva .pórovitá struska, popel, z nichž vyrůstají trsy rostlin, které jsou nižší a vytvářejí shluky, podobné bochníčkům. Je tu hodně druhů bodláků, ale bohužel nemám atlas jihoevropské flory, abych si je blíže určila. Většina rostlin již odkvetla, ale přece jen nacházím ještě modrý pavinec horský a dokvétající vrbovku a zaschlou pupavu

Při svých dalších toulkách po okolí objevujeme žlutě kvetoucí kytičky, které vyrůstají z popelu jako malá sluníčka. Myslím, že je druh starčeku. A je co malovat. Mnohem později jsem zjistila, že je to endemitní starček etnenský (Senecia aetnensis). Námětů kolem je hodně. Maluji pohledy na vrchol hory, lávové proudy odlišných barev podle svého stáří - čím tmavší, tím mladší, maluji i porost,. Zaujmou mě zvláštní keře, místy vysoké jako stromy, s větvemi, které trochu připomínají naše vrby, ale při bližším prohlédnutí zjišťuji, že jejidh listy jsou ještě drobnější a užší a někde tu a tam se objeví žlutý kvítek. Je to další endemitní rostlina - kručinka etnenská (Ginestra aetnensis).

 

Rostliny na Etně

Silenka bezlodyžná

Pavinec horský

 

Zvláštní kapitolou tohoto místa byli motýli - zejména modrásci, kterých tu bylo hodně. Jednou, když jsem seděla a malovala, létal kolem zajímavý velký tmavý motýl s bílými pruhy a skvrnami. Dokonce mi usedl na nohu - bylo to jako pozdrav od Etny. Motýl měl křídla u sebe, takže jsem si ho nemohla prohlédnout podrobněji. Když jsem později doma pátrala v atlasech, o jaký druh se jednalo, podobal se mu nejvíce motýl s legračním názvem "okáč voňavkový", který se vyskytuje na Sicilii a vůbec v jižní Evropě...

 

I takových rozměrů dorůstá
kručinka etnenská

Starček etnenský
 

 

 

Další den k večeru podnikneme cestu terénním mikrobusem až do výšky 3000 m nad mořem. Jsou to úžasné scenerie kudy jedeme - vegetační pásmo skončilo úplně a kolem nás všude je černá láva, která místy svými tvary připomíná pohádkové draky nebo druhohorní dinosaury. Moc zajímavá podívaná.

Vystupujeme u vulkanologické observatoře a jdeme asi 300 m lávovým polem. Je tu zima a ledový vítr. Pod námi je hluboké údolí a naproti nám se tyčí vrcholové krátery. Sluníčko zapadá a pozorujeme zase ty nádherné ohňostroje a řeky lávy. Jsme svědky zrození nového lávového proudu.

 

Čelo lávového proudu - tvoří se láva "pahoehoe"

 

Jednou jsme se rozhodly objet Etnu celou. Její severní svahy nejsou vůbec obhospodařovány, roste tam divoká vegetace, různé keříky a vysoká tráva, z níž na mnoha místech vykukují sopečné kužely. Když jsme přijížděly na jižní stranu, stmívalo se a na hřebeni hory už se rozsvěcovaly ohnivé fontány. Chtěly jsme se dostat co nejblíže k lávovému proudu, a tak jsme zamířily k Zaferaně. Vrstva popelu na silnici tu byla asi dvou až třícentimetrová, takže jsme musely jet hodně pomalu, abychom nedostaly smyk. Dostaly jsme se k místu, kde naše cesta skončila. protože dál byla zahrazena z bezpečnostních důvodů a hlídána policií, aby nikdo nepronikl za ohradu. Byla tu nejméně stovka lidí, kteří Etnu fotografovali a filmovali, nebo se jen dívali. A tak jsme se také zastavily a stály před vulkánem v tiché pokoře a úctě. Před vulkánem se musí člověk sklonit a musí ho respektovat , když vidí jeho obrovskou energii a sílu, schopnost přetvářet v krajinu a rozdávat životadárnou lávu a popel.

 

Popel stoupající do výšky

 

 

Jestliže se nám Etna schovávala před třemi roky v mracích, teď nám všechno bohatě vynahradila... Při pohledu na posvátné ohně z nitra Země se nám tají dech. Je to něco úžasného a magického. Protože nejsme vybaveni technikou na fotografování za tmy, snažím se vtisknout ten úchvatný obraz do paměti, abych obohatila svůj soubor akvarelů o další obrázek.

Další den jsme si udělaly melounový piknik na lávě. Při západu slunce jsme se usadily na lávovém poli, pojídaly meloun a pozorovaly Etnu, jejíž kouře zase růžověly. Z nejaktivnějšího již zmiňovaného kuželu, který zvolna narůstal, vystupoval mocný sloup tmavého kouře a popelu a kromě toho ještě vyletovaly rozžhavené kameny (strombolská erupce), vytvářející ohnivou fontánu....

Při jedné cestě na Etna nord jsme se zastavili v městečku San Alfio a prohlédly si kostel. Zaujal nás v něm obrovský a velmi působivý obraz - freska procesí lidí , jdoucí po cestě proti Etně, chrlící lávu - to bylo v roce 1928. Ale podobná procesí s modlitbami jsou při erupcích Etny běžná.

 

Freska procesí v kostele San Alfio

 

A již tu byl den odjezdu, rozloučení s naší krásnou Etnou, která tyto dny patřila do našeho života a zapsala se do našich srdcí.Ještě jsem jí zamávala.

A jak to dopadlo s Nicolosi? Dobře. Lávový proud se podařilo odklonit četnými zátarasy a dokonce byl ochlazován vodou z helikoptér.

Když jsme 2. srpna byly už kdesi v Kalábrii a ujížděly na sever, v rádiu jsme zaslechly zprávu, že se Etna začíná uklidňovat... Bylo to neuvěřitelné, ona snad na nás čekala... Naše cesta pokračovala po jiné dálnici. Vyjížděly jsme ráno a byl poměrně značný opar. S mapou v ruce jsem sledovala, kdy se ukáže Vesuv. Mami, dnes ho neuvidíš. A na mě padl smutek. Přesto jsem se pořád upřeně dívala v tu stranu, kde by měl být Vesuv... a najednou jsem zahlédla jeho slabé obrysy a pak se v mlžném oparu objevila celá silueta. A mně opět zazářilo sluníčko. Snad celých deset minut jsem se mohla těšit tím krásným pohledem... A zase jsem zamávala. Rovnoběžky jihu zůstávaly za námi, ale krásné a nezapomenutelné dojmy a zážitky jsme si přivezly.

 

Rostliny na lávě

Na Etne nad 1800 m n. m. (akvarel)
 

 

Obrázky - archív autorky


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

Jana Vesuvanka