wz

Etna deštivá

Vulkanolog Haroun Tazief nazval Etnu "kněžnou" a já jsem ta slova pochopila, když jsme vyjížděly z Catanie. Nebe bylo modré. Jenom Etnu jsme zatím neviděly, protože byla v mlžném oparu. Sluneční paprsky hladily štědrou krajinu, která se kolem nás rozprostírala... Obilí z polí bylo již sklizené. Úroda bude letos ještě jedna. Asfaltka stoupá serpentinami velmi mírně. A my obdivujeme rozsáhlé sady pomerančovníků a broskvoní. Všude na stromech jsou obrovské a již zralé plody. Následují nedozírné terasy vinic, zpevňované černými lávovými kameny. Sytě zelená barva révy kontrastuje lávě, která je tu všude kolem. I nízké domečky jsou z černého kamene... Pokračujeme dál a dostáváme se do pásma kaštanovníků, dubů a patrně i dalších listnáčů, které z auta nedohlédneme, následují břízy a buky, mezi nimiž se postupně objevuje pásmo borovic které zvolna řídne a na je vystřídáno nízkou vegetací, která nakonec ustupuje popelu a lávě... Pozorujeme plynulý přechod jednotlivých vegetačních pásem podle nadmořské výšky. Místy jsou přerušena lávovými poli, na nichž se znovu uchytávají rostliny, zejména různé druhy nízkých bodláků . Hltáme s Adži tuto krásu a snažíme se každý okamžik této cesty vtisknout hluboko do paměti.

 

Pohled na Etnu se sněhovou čepicí

Etna v létě

 

Čím výše stoupáme, tím více houstne mlha, takže je téměř pološero. Vystupujeme na parkovišti v blízkosti kráteru Silvestri v nadmořské výšce asi 1800 m, kde pásmo lesa je vystřídáno popelem a lávou s velmi zajímavou vegetací, která tu vytváří ostrůvky. Jestli bylo v Catanii 30 stupňů, tak zde není možná ani 10. Roztřásly jsme se zimou, ještě, že jsme měly s sebou svetr a bundu. Začalo mrholit a později se rozpršelo. Viditelnost byla sotva na několik metrů. Zvláštní chmurná atmosféra, umocněná tmavou barvou všudypřítomné lávy. Mnohý turista by byl zklamaný, že se těšil na sluníčko a pěkný výhled z Etny na moře... Pro mě, ale i pro Adži tato atmosféra měla zvláštní kouzlo. Vůbec jsme toho nelitovaly. Mě Etna dokonce i vnitřně hřála. Ten pocit, že jsem tu, obrazně řečeno "v jejím objetí", nohama i rukama se dotýkám jejích životadárných kamínků. Obešly jsme nevelký a nehluboký kráter Silvestri, patrně již dávno vyhaslý, na jehož dně svítily drobné bílé květy rožce. Další zajímavý barevný kontrast. Potulovaly jsme se chvíli po okolí, obdivovaly trsy zajímavých a neznámých rostlin. Protože jsme byly obě trochu prochladlé, zašly jsme si do restaurace na čaj. A ještě jsme objevily prodejní stánek s "dary Etny" - (med, ovoce v medu a další dobrůtky ve skle). Neodolaly jsme a několik skleniček koupily. Měly jsme možnost ochutnávky - bylo to výborné. Byly jsme zřejmě asi jediné, kdo si tu něco koupil a kdo tu v tomto počasí byl. Z prodejce se stal nakonec náš průvodce do městečka Zaferana - vzhledem k dešti usoudil, že už nic neprodá a rozhodl se stánek sbalit a odjet domů do Zaferany. A tak jel svým vozem a my jsme ho následovaly.

 

Jeden z mnohých kráterů

Kráter Silvestri

 

Serpentiny vedly divočinou rozeklané poměrně čerstvé lávy, čemuž nasvědčovala i její úplně černá barva, Starší láva, i když je tmavá, mívá přece jen trochu světlejší odstín hnědavé, šedé,červenavé i nafialovělé a nazelenalé, což je způsobené zvětráváním. Náš průvodce zpomalil a zvolna zabrzdil, my jsme ho následovaly. Pak vystoupil z auta a pokynul, abychom také vystoupily. Ukazoval směrem k lávovému valu, cosi vysvětloval italsky, pomáhal si rukama, abychom mu rozuměly. "Lava nuova" bylo pro mě asi to nejsrozumitelnější. Začínala jsem tušit, že tu někde bude lávový tunel. Tušení nezklamalo. Před námi se objevil vchod do jeskyně, který byl celkem nenápadný, takže by se dal snadno přehlédnout. Bohužel baterku nemáme a tak postáváme jen na kraji. Tunel prý je dlouhý téměř jeden kilometr.

 

 

Poslední souvislá vegetační pásma

Vinice na Etně

 

Zaferana. Městečko bylo před několika lety ohroženo blížícím se lávovým proudem, který se téměř zázrakem zastavil několik metrů před prvními domy. Zvláštní pohled na vysoké čelo utuhlé lávy a hromad strusky. Neodolám a doslova se hrabu prochladlýma rukama v kamení, které je příjemně vlažné.... Zaujme nás bělostná socha Panny Marie, která je poděkováním za záchranu města.

 

Proud lávy se zastavil těsně před Zaferanou

Lanovka k vrcholové partii Etny

 

 Rozloučíme se s milým průvodcem a sjíždíme dolů k Catanii. Oblačnost slábne, až zmizí úplně. Šedivý závoj zůstává za námi a v něm se schovává Etna - hora hor. Nevadí. Ukázala nám svoji deštivou tvář, která byla také krásná. Etno - díky...

 

Rostliny na lávě - šťovík etnenský (Rumex aetnensis),
šplhající do výšky až 3000 m nad mořem

 

Teď už nás pomalu čeká rozloučení s jižními rovnoběžkami a návrat domů. Cestou se ještě zastavíme v Pompejích a o tři roky později navštívíme Etnu ještě jednou...

Etnu jsme navštívily ještě jednou, a to v roce 2001, kdy se nám ukázala v plné síle a kráse - o tom bude jedno z dalších mých vyprávění.

 

Noční podívaná

Čeká nás příště ...

 

Obrázky - archív autorky


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

Jana Vesuvanka