wz

Stezka mezi nebem a zemí

Koncem léta jezdíváme již celou řadu let na "odvrácenou stranu Lipna" - .tedy do míst, kam se za socialismu vůbec nesmělo, neb to byl prostor železné opony a tudíž běžným smrtelníkům nedostupný. Teď tento nesmyslný moloch zmizel, ale zůstala po něm celkem dobře zachovalá oblast přírody, kde se příliš nesetkáte s automobily, televizory, signálem internetu ani pro mobilní telefony - prostě tu nejsou žádné tyhle civilizační berličky, co si od nich člověk potřebuje tu a tam odpočinout.

Ale o tom nechci mluvit - řeč bude o Stezce v korunách stromů, která tu letos (byla otevřena 10. července 2012) vyrostla "přes vodu" - na vrcholu Kramolína nad obcí Lipno. Kramolín byl a je známé lyžařské rekreační středisko už dříve, ale teď se tu dělá vše pro to, aby se tato část Šumavy stala atraktivním cílem pro turisty a vyznavače různých pohybových aktivit i v létě.

Stezka v korunách stromů je vlastně jakousi kombinací vyhlídkové cesty pomalu stoupající mezi stromy až k jejich korunám, věže rozhledny a tobogánu. Vlastní věž s tobogánem vidíte na následujícím obrázku; vyhlídková cesta vede k věži velkým obloukem zprava.

 

 

Celek podle mého názoru nepůsobí v krajině vůbec rušivě. Určitě zapadá do přírody lépe než převaděče signálu mobilních sítí nebo vrtule větrných elektráren na opačném obzoru. Dostanete se sem velice snadno podle značení, přímo z kruhového objezdu na levobřežní komunikaci spojující Lipno s Frymburkem. Je tu veliké parkoviště pro ty, kdo přijedou autem a parkování je tu zdarma. Zatím.

 

 

Ke stezce se můžete vydat různými způsoby. Samozřejmě pěšky; pak moderní čtyřsedačkovou lanovkou a konečně i kyvadlovou autobusovou dopravou - tak zvaným "stezkabusem". Dolů se můžete dokonce svézt na koloběžce. Podrobné informace o tom, kdy je stezka otevřena, jak jezdí lanovka a stezkabus a kolik za všechno zaplatíte, najdete na zvláštních stránkách Stezka korunami stromů Lipno (http://www.stezkakorunamistromu.cz/). Pro orientaci - osamělý poutník zaplatil v září 2012 za vstup 150 Kč a za zpáteční jízdenku na lanovku či stezkabus 80 Kč. Je to poměrně drahé ... ale je fakt, že sem člověk nechodí denně a ten zážitek za to stojí.

Na výše uvedených stránkách také uvádějí, že vstup na stezku je se psem sice zakázán, ale že svého chlupáče můžete ponechat v kotci u vstupního objektu. To jsme s našimi hafany nevyzkoušeli - a raději jsme šli ve dvou skupinách a psy si vzájemně pohlídali.

 

 

Mimo toho lze využít různé slevy - například pro skupinu či rodinné vstupné. Slevy se týkají i tobogánu, kde za jednotlivou jízdu zaplatíte 50 Kč.  Tobogán začíná zhruba uprostřed věže a je tvořen uzavřenou nerezovou trubkou obtáčející třemi závity střední pylon věže. Nemusíte se bát, že se pořítíte  střemhlav do temného jícnu - trubka má v horní části průzory z plexiskla, která její vnitřek osvětlují. Z nitra tobogánu se co chvíli ozývá nervy drásající vyděšené kvílení, ale dojezd je pozvolný ... A za chvíli je vidět dítko žadonící o další padesátikorunu ... Ale pozor, nejezdí tu jen děti, holdování adrenalinu se stalo módou nezávislou na věku.

 

 

Všechno je tu ze dřeva ... tedy skoro všechno. Vstupenku si můžete koupit dole u lanovky nebo přímo tady, ve stylovém dřevěném vstupním objektu. Zacvaká turniket a my se vydáme do korun stromů, po stezce vedoucí mezi nebem a zemí. Váš poslední krok po pevné zemi byl ve výšce 901 metrů nad mořem (to je nadmořská výška vrcholu Kramolína) - až vystoupáte na vrchol věže, budete ještě o čtyřicet metrů výše.

 

 

Konstrukce, ze které jsou stezka s vyhlídkovou věží postaveny, jsou jednoduché, ale účelné. Stezku samotnou nese pětasedmdesát dřevěných pylonů (či spíše kmenů) ukotvených v kovových patkách. Celek zpevňuje soustava ocelových lan připevněných k zemi i k okolním stromům. Lehká a kompaktní konstrukce je pevná, ale pružná. Jinak by ani nemohla odolávat povětrnostním podmínkám - jsme přece na jednom ze šumavských vrcholů.

 

 

Musím přiznat, že s výškami nejsem až tolik kamarád. Na takové ty rozhledny, kde jsou schody uspořádány do šroubovice kolem železného pylonu, lezu jen s krajním vypětím vůle. Pokud vůbec. Ale tady je chodník stezky široký 2,5 m a mezi jeho prkny není na zem příliš vidět. Dá se na to zvyknout, než dojdete do první zatáčky. Stalo se módním zvykem vzývat adrenalin (aniž kdo moc ví, co to vlastně je). Podél stezky je pro milovníky vzrušní vytvořeno několik "adrenalinových odboček". Na nich se pohybujete po různých "nástrahách" - třeba po kládě nebo napnutém lanu - vysoko nad zemí, bez pevné lávky pod sebou. Ale kdybyste uklouzli, nepoletíte až na zem. Zachytí vás síť, která je stejná jako v zábradlí stezky a dokonce dvojitá. Je opravdu pevná, protože je z napnutých ocelových lanek. To si můžete ověřit na zábradlích stezky.

 

 

Stoupání stezky je 2 až 6 %, včetně té šroubovice vedoucí vyhlídkovou věží. Vstup i výstup na stezku jsou bezbariérové. Mohou sem proto jít na výlet i maminky s kočárky a dokonce i lidé na invalidním vozíku. A to je moc dobře. Příjemné se tu spojuje s užitečným. Vedle odboček pro dobrodruhy je na stezce i několik výklenků naučného charakteru - ty ocení zvláště děti. Na obrázku vlevo si mohou zkusit "zahrát" na několika dřevěných nástrojích třeba písničku Skákal pes ...

 

 

Další adrenalinová odbočka je o stupínek obtížnější ... a také již jsme o pár metrů výše. Snaha těch pěti talířů shodit lezce je opravdu nefalšovaná - každý se totiž různě naklápí a ještě k tomu na různé strany. Koruny stromů jsou již nablízku a můžete si je pohodlně prohlížet z perspektivy vyhrazené jen ptákům a veverkám. Vrchol vyhlídkové věže je ale ještě daleko ...

 

 

A jsme u dalšího naučného zastavení. Zde se můžeme dozvědět o obyvatelích zdejších lesů i nebeských výšin. Víte třeba, že oči sokola jsou schopné rozlišit za vteřinu až 150 obrazových vjemů? To je rozdíl proti těm lidským, pro které tato schopnost končí na třiceti (proto v kině vnímáme projekci statických obrázků z filmu jako pohyb). A až si to všechno přečtete, můžete se zkusit na svět podívat sokolíma očima. V té dřevěné plastice jsou totiž zabudovány malé dalekohledy ... Některé stromy jsou již pod námi a vrcholky jiných nás přečnívají již jen o pár decimetrů. A stoupáme ještě výše ...

 

 

Poslední adrenalinová odbočka je nejtěžší - a také když se podíváte do té hloubky pod nohama ... nic pro slabší povahy. Když se tak rozhlížíte kolem sebe - dokážete pochopit, že se celou tuto stavbu podařilo realizovat za pouhých šedesát dnů? V době, kdy se u nás kilometr předražené dálnice staví celá léta, jen aby se po dokončení zjistilo, že je téměř neprovozuschopný ... člověku tohle připadá málem jako zázrak.

 

 

Z předposlední zatáčky před vstupem do vyhlídkové věže je krásně vidět nosná konstrukce stezky. Ještě jednou zahneme za roh a jsme ve věži. Máme za sebou - či spíše pod sebou - čtyřiadvacet metrů převýšení a k vrcholu zbývá ještě ... kolik že metrů? Pozorný čtenář si to sám hravě vypočte, oba údaje má již k dispozici. Prozradím vám však, že do této chvíle jsme ušli 372 metrů.

 

 

V místě, kde stezka vchází do věže, je plošina, ze které se dolů vine tobogán. Prý je nejdelší v republice. Tam dostanete takový kobereček, položíte jej na začátek trubky, posadíte se, obsluha vás postrčí do zad ... a zmizíte v hlubinách. Čeká vás jízda dlouhá dvaapadesát metrů. A záleží na nátuře jezdce - někdo řve hrůzou, jiný nadšením ...

Ale my tak rychle nebudeme výšku ztrácet, když máme před sebou ještě několik závitů stezky, stoupající k vrcholu věže.

 

 

Průměr věže je čtyřiadvacet metrů a k vrcholu musíte urazit ještě 303 metrů. Věž sama je po obvodu nesena devíti dřevěnými nosníky. To schodiště kolem centrálního ocelového pylonu naštěstí potřebovat nebudete - to je zde jen v záloze, jako úniková cesta. Jak tak stoupáte závit za závitem, otevírají se před vámi čím dál krásnější panoramatické výhledy na Lipno a jeho okolí.

 

 

No a jsme nahoře. Poslední závit spirály a krátké dřevěné schodiště vás vyvede na vyhlídkový ochoz, kde můžete chodit kolem dokola a kochat se krásami Šumavy. Je opravdu se na co dívat. Na obrázku dole vpravo je pes. Psi sem nesmějí, ale tohle je slepecký retrívr, který sem doprovodil svého pána. Ten má samozřejmě vstup dovolen.

 

 

Na obzoru se sbírají mračna na bouřku. Jako na dlani je pod vámi nový přístav Marina Lipno, hladina jezera a na obzoru se zdvihají vrcholy Svatotomášského pohoří. Dalekohledem najdete kostel sv. Tomáše i hrad Vítkův Kámen.

 

 

Pak zbývá jen sejít těch pár schodů na začátek stezky a absolvovat to celé v opačném pořadí. Až projdete výstupním turniketem, budete mít v nohách 1 350 metrů stezky plus ještě několik desítek metrů na vyhlídkovém ochozu. Jednou ho obejít vám určitě stačit nebude ...

 

 

Dolů k parkovišti se můžete svézt na koloběžce - a to buď po sjezdovce nebo po asfaltové silnici.

Budete-li mít cestu někam k Lipnu, mohu návštěvu této stezky mezi nebem a zemí vřele doporučit. Sám bych se tam rád podíval znovu. Už proto, že jsem se zastyděl, když mi říkal náš známý revírník z Vyššího brodu, že lidé tam sice chodí "za stromy", ale pak si těch stromů ani nevšímají. Bohužel měl pravdu. Při první návštěvě je člověk asi plný dojmů z toho prostředí jako takového ...

Koncem prázdnin se vždy v sobotu prodlužovala návštěvní doba do půlnoci a stezka i s věží byly efektně nasvětlené ... i to by stálo za zážitek. V září tato možnost již bohužel nebyla.

A tip na závěr - pokud jste se namlsali výstupem do nadoblačných výšin, zkuste se podívat na stránky Rozhledny a vyhlídkové věže v České republice.

A ještě jeden tip - podobná, ale delší stezka byla již dříve vybudována na bavorské straně Šumavy. Stezka má i své stránky v češtině (http://www.baumwipfelpfad.by/bwp_cz/index.php) - můžete se tu dočíst mimo jiné i to, že ... Lávka dlouhá 1300m je zakončena 44m vysokou vyhlídkovou věží, ze které se naskýtá fantastický a bezmála neomezený výhled: směrem k vrcholu Luzný na neosídlenou oblast lesní divočiny, druhým směrem na pečlivě upravenou kulturní krajinu Bavorského lesa, s Alpami na obzoru.


Vlk Samotář

Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?