wz

Novoroční pozdrav od Káji Maříka

Kde jen ten Lážov může být ...

Znáte knížku Školák Kája Mařík? Mně z ní v dětství čítávala o prázdninách babička ... no a přiznám naprosto upřímně, že rád a často sáhnu po některém ze sedmi jejích dílů i dnes. Člověk je tvor zvídavý, a tak i já jsem se začal zajímat o to, kde že se děj vlastně odehrává. Existují Brdy, existuje spousta měst a vesnic v knize zmiňovaných - jen ten Lážov jsem pořád nemohl najít. V prvním díle jede Kája spolu s ostatním školáky  na výlet na Karlův Týn, jak se tehdy říkalo Karlštejnu. Odjíždějí z nádraží v Řevnicích:

„Panečku,“ hned si Kája pomyslil, „ten frnčí! Inu, to jsou řevnické vlaky! Mají asi jinší rovinu než lážovský vlak. To se jim to jede!“

Ha - stopa ... lážovský vlak! Takže v Lážově musí být také nádraží nebo alespoň zastávka ... Ale jízdní řád ČSD zklamal. Lážov jsem v něm nenašel. A o nějakém internetu se mi tehdy ani nesnilo. Až později jsem se dozvěděl, že předobrazem Lážova je Mníšek pod Brdy.

A zase roky plynuly a já ne a ne se do Mníšku podívat. Až jsme se vraceli z předloňského Silvestra v Brdech a do oka mi padl kostelík stojící vysoko na skále nad Mníškem. To musí být ta Skalka, co se o ní v Kájovi píše! Ale já se vám přiznám - když od někud někam jedu autem, chci mít cestu už už za sebou a nerad se někde zastavuji. Takže uplynul další rok ... a znovu jsme se vraceli ze silvestrovského pobytu v Brdech ... a tentokrát jsem si řekl, že se tam už prostě podívat musím. A stalo se.

Nečekejte teď pouť po Mníšku a okolí s popisem všech míst korespondujících s knihami. Zastavme se společně jen na té Skalce. Je to vysoko nad městem, chvíli to trvá, než tam člověk vyšplhá, ale stojí to zato. Je tam prostě krásně ... Jsou místa, která navštívíte, pokoukáte se, řeknete hmm, hmm, a odjedete. A jsou místa, kam máte pocit, že se budete chtít někdy zase vrátit. Tak ta Skalka patří určitě do té druhé kategorie. Tak proč právě odsud neposlat novoroční pozdrav všem lidem dobré vůle.

Na webu je volně k dispozici krásná knížečka z roku 1924 - Skalka u Mníšku - její památky a dějiny s podtitulem Pro naše turisty napsal p. Ladislav Stojdl. V ní jsou absolutně úžasné dobové fotografie, na kterých uvidíte areál na Skalce, včetně detailů interiérů téměř tak, jak (by) jej vídával Kája Mařík ... Maříkologové, nenechte si je ujít - pár jich na ukázku uvidíte i zde.

Skalka před třemi sty lety a dnes

Skalka, kostelík a všechno to kolem, o čem Felix Háj (potažmo Marie Wagnerová-Černá) píše, skutečně existují; stojí na svém místě už hodně dlouho, i když v době poměrně nedávné měly na mále. Zakladatelem komplexu se stal syn stavitele zámku v Mníšku, Servác Ignác Engel z Engelsflussu. Podnětem snad byla velká morová epidemie na sklonku 17. století, jíž padlo za oběť množství lidí v celém kraji, rodinu zakladatele nevyjímaje.

Tehdy Servác Ignác Engel vykoupil od dobříšského knížete Mansfelda pozemky na skalnatém ostrohu nad dnešním Mníškem; říkalo se tam prý Rochota.

Znalci Káji Maříka hned asi zavětří - o Rochotách a rochotském hajném se tam píše často. Hájovna zvaná Rochota skutečně dodnes existuje, ale leží asi tak 5 km na západ od Skalky .. to jen na okraj.

Se stavbou kostela se na Skalce začalo roku 1692. Již předem se vědělo, že bude zasvěcen svaté Maří Magdaléně, kterou Engel uctíval již od mládí. Dokonce měl pro stavbu i vzor - jeskynní kapli v Aix-en-Provence na jihu Francie, kde údajně Maří Magdaléna třicet let žila a kála se ze svých hříchů. Engel pro svůj záměr získal dokonce slavného architekta Kryštofa Dienzenhofera. Vyslal jej do Francie -  dnes bychom řekli, že na studijní cestu - aby si prostředí osobně prohlédl.

Citujme z Historie bývalé františkánské rezidence na Skalce v Mníšku pod Brdy:
... Byla postavena dle předlohy kaple sv. Maří Magdaleny u Marseille, kam roku 1690 Servác Ignác Engel vyslal Kryštofa Dientzenhofera k pořízení plánů. Dle posledních výzkumů se konkrétně jedná o poutní kapli v Sainte-Baume u Marseille, která je vytvořena přirozenou jeskyní a má architektonicky ztvárněné průčelí, podobné skalecké kapli. Půdorys kaple na Skalce připomíná kapku, což lze spojit s kajícím pláčem Maří Magdaleny. Podobně jako kaple v jižní Francii i skalecká kaple byly situovány vysoko nad okolní krajinou a je zřejmé, že místo k výstavbě kaple na Skalce bylo vybráno zcela záměrně.

Dienzenhofer se ve Francii nechal inspirovat a své představy pak ztvárnil do podoby českého baroka. Vznikl tak kostelík patřící mezi nejhodnotnější barokní stavby u nás; je dokonce zapsán mezi kulturní památky v seznamu UNESCO.

 

Pohled na kostelík sv. Maří Magdaleny na Skalce z údolí od města (1924)

Svatyně kostela má půdorys tvaru elipsy a jeho věž pak základnu čtvercovou. Kostel sám není orientován obvyklým způsobem - oltářem na východ - ale postaven tak, aby byl dominantním prvkem okolí. Originální výzdoba interiéru - kupole a stěn - vytváří iluzi krápníkové jeskyně s podlahou pokrytou oblázky, to na paměť jeskyně, kde Maří Magdaléna žila. Na výzdobě interiéru se podíleli významní umělci baroka, například. řezbář Jan Bendl a malíř Karel Škréta. Stavba pod dozorem polírů z Mníšku - Jana Rektorise a Benedikta Spinnera - byla dokončena již následujícího roku - 1693.

 

Hlavní oltář sv. Maří Magdaleny s kazatelnou (1924)

Kája už táhl Zdeňu do kostelíčka. Kostelík sv. Maří Magdaleny je zcela jiný než ostatní kostely. Celý z napodobených krápníků jako jeskyně u moře, kde sv. Magdalena až do své smrti žila. Nad hlavním oltářem socha klečící sv. Magdaleny, na čtyřech stranách lodi sochy sv. Poustevníků. Kazatelna s rukou držící kříž a na ní deska s vyrytými římskými číslicemi od I.– VII., které připomínají sedmero hlavních hříchů. Tajemné pološero svádí ke zpytování svědomí. Oblásková dlažba vábí: „Klekni a pomodli se a tělem čiň pokání!“

Souběžně s kostelem byl na stavěn klášter a na vrcholu kopce Skalka  - několik set metrů nad oběma stavbami - poustevna, tak zvaný rekolekční dům - obé pro mnichy řádu benediktinů. Také tyto stavby byly postaveny podle návrhu Dienzenhoferova. Obě stavby byly dokončeny v roce 1694.

Od r. 1762 až do konce 2. světové války působil na Skalce řád františkánů. Mezi superiory vynikl P. Vincenc Lichtblau, známý numismatik evropského formátu. Skalka se záhy stala známým poutním místem, zejména po dokončení křížové cesty, kterou dala v 18. století zbudovat hraběnka Benedikta Čejková z Olbramovic.

 

Kostel sv. Maří Magdalény 4. ledna 2009

Pohled od kostela do údolí na Lážov - Mníšek pod Brdy

Skalka v nebezpečí

Po 2. světové válce byl skalecký areál nákladně restaurován. Od padesátých let dvacátého století však probíhala od Skalkou intensivní důlní činnost s cílem dobývání metalických rud a dokonce se zde pátralo i po uranu. Kostelík sám a s ním i celý areál značně poddolováním Skalky trpěly. Když se tak dnes podíváte na kostel tyčící se  přímo na okraji příkrého srázu, zdá se téměř neuvěřitelné, že na svém místě vydržel a nezřítil se do údolí. I tak se v jeho zdech začaly objevovat trhliny a v okolním terénu propadliny. Sám kostelík se prý propadl o půl druhého metru. Po pouhých deseti letech od rekonstrukce bychom nalezli celý areál zdevastovaný a opuštěný.

Některá umělecká díla byla naštěstí zachována. Vzácnou nástropní fresku sv. Maří Magdalény od Petra Brandla, původně umístěnou v klášterním refektáři, se restaurátorům podařilo z omítky sejmout, přenést na plátno a přesunout do mníšeckého kostela sv. Václava.

 

Brandlův nástropní obraz: Máří Magdalena v jeskyni Marseillské (1924, ještě na stropní omítce kláštera)

 

Na stránkách farnosti sv. Václava v Mníšku pod Brdy se můžeme dočíst:

Závěrem je třeba stručně zmínit snad nejsmutnější období existence Skalky, totiž léta 2. poloviny 20. století. Jak jsme viděli vstupovala Skalka do tohoto období solidně opravená v r. 1947 především organizačním úsilím Náboženské matice a finančními státními dotacemi. Přesto byly zdejší skalecké poutě, konané každoročně v neděli po svátku sv. Maří Magdaleny s více než dvousetletou tradicí, trnem v oku státních orgánů, které se snažily odsoudit skalecký areál k likvidaci. Nevyužité budovy začaly chátrat. V roce 1954 došlo k sejmutí cenné fresky Petra Brandla Kající sv. Maří Magdalena na plátno a odevzdána mníšecké farnosti. Mobiliář kaple, rezidence i rekollekčního stavení byl převezen do Mníšku. Z budovy rezidence byla odstraněna střešní krytina, aby došlo k rychlé devastaci budovy. Byla i obnovena představa těžit železnou rudu. Byl otevřen důl na železnou rudu a přímo pod Skalkou byla zbudována hlavní těžní věž, takže kaple byla staticky ohrožena. To bylo oficiálním zdůvodněním v polovině 50. let, aby se poutě napříště konaly v Mníšku. Následky poddolování měly za následek, že se objekt Dientzenhoferovy kaple začal pomalu bortit a část obvodového zdiva se zřítila. Takovýto žalostný stav dokládají fotografie kaple z roku 1966, necelých dvacet let po celkové opravě areálu! Skalka měla navždy přestat existovat. Změnou politických poměrů 1989 se mohlo uskutečnit i oživení duchovní tradice zdejších poutních slavností. První obnovená pouť se konala 21. června 1990 a ve dnech 17. - 18. 7. 1993 se konala jubilejní skalecká pouť k výročí 300. letého výročí založení areálu. Doufejme jen, že místo hlučných pouťových atrakcí skalecké poutě opět získají svůj původní smysl a stanou se opět duchovním svátkem sv. Maří Magdaleny, který vtiskl zdejší krajině tak jedinečný ráz.

Propadlá zem poblíž poustevny na vrcholu kopce Skalka

Vše se nakonec v dobré obrátilo

Důlní činnost byla pod Skalkou ukončena v roce 1967. Skalní masiv se postupně stabilizoval a tím vznikla šance areál zachránit. Začátkem 80. let započaly rekonstrukční práce na kostelíku sv. Maří Magdalény a postupná obnova kapliček křížové cesty. A tak mohla být v červenci 1993 před opraveným kostelíkem sloužena slavnostní mše konaná na památku 300 let od jeho vysvěcení. Mši tehdy celebroval  arcibiskup pražský Miloslav Vlk. Ten, dnes již kardinál, kardinál, má ke Skalce vřelý vztah a rád se sem vrací - nejen na každoroční červencovou mši pod širým nebem, ale i do bývalé poustevny, jež se po rekonstrukci stala jeho "občasným sídlem".

Postupně je obnovován i klášter. Po stabilizaci dochovaného zdiva v roce 1996 byly dozděny chybějící části a vztyčen nový krov a poté i střecha. Byly obnoveny stropy a podlahy, v klášterním sále byla položena nová dlažba, Byla osazena okna, zavedena elektrická instalace a následně pořízeny omítky. Tak se již v roce 1999 mohl v klášteře konat první Den otevřených dveří.

 

Rekonstruovaná budova kláštera, leden 2009

O definitivním využití kláštera po úplném dokončení jeho rekonstrukce není dosud rozhodnuto. V současné době je sál od jara do podzimu využíván k pořádání výstav a občasných koncertů.

Křížová cesta propojující kostel s poustevnou na vrcholu kopce je nejmladším prvkem původního areálu. Dala ji vybudovat hraběnka Benedikta Čejková, tchyně hraběte z Unwertu, v letech 1755-1762, v období, kdy na Skalce sídlila. Také kapličky jsou stavebné obnoveny.  Zajímavá je historie jejich výzdoby. Prázdné kapličky se staly inspirací pro výtvarnou soutěž, jejímž cílem bylo křížovou cestu vnést do povědomí široké veřejnosti, a tak získat finanční prostředky, potřebné k definitivnímu vyzdobení kapliček. Soutěž byla opakovaně vypisována v letech 2001 až 2005. Vítězné práce byly vždy v kopiích umístěny přímo do kapliček, kde práce z posledního ročníku můžeme vidět dodnes.

 

Křížová cesta k poustevně

Na nejvyšším místě Skalky stojí barokní poustevna z 18. století, k níž vede od kostelíka sv. Maří Magdalény dvěma řadami obnovená křížová cesta. Po citlivé rekonstrukci je opravdu důstojným občasným sídlem kardinála Miloslava Vlka.

 

 

Postupně se daří obnovovat tradici slavných skaleckých poutí, pořádaných vždy v sobotu kolem svátku sv. Maří Magdalény (22. července).

 

Zachoval se klášterní rybníček...

Jistě si povšimnete, že omítka na pouhých pár let restaurovaných kapličkách nevypadá už příliš pěkně. Bylo mi onehdy vysvětlováno, že na příkaz památkářů musí být u historických staveb použity stejné technologie jako v době, kdy stavba vznikla. Takže nové omítky za pár let jdou do háje, neb současnému agresivnímu ovzduší jaksi neumí odolat. Je tomu tak  i v tomto případě? Nebylo by lepší dát stavbám nový kabát kvalitní, který by jim nejen slušel, ale dokázal je i lépe ochránit?

Káje pod skaleckým křížem...

Kája Mařík v Praze dostudoval, stal se lesním inženýrem. Jeho láska ke Zdeničce v té době procházela těžkou zkouškou. Zdenině matce - paní lesní - se "syn hajnejch" nezdál dosti důstojnou partií. A tak se Kája vrací ze studií pln radosti, ale i obav...

 

Téměř přesně takhle by Kája Mařík viděl Lážov - obrázek zhruba odpovídá době, o které se v knize píše

Kája konečně jede domů a cesta jeho je plna vzpomínek. Vystupuje v Řevnicích, jde známou cestou, nad hlavou mu ptáci zpívají. Léta studií leží za ním, uběhla jako sen. Pracoval intensivně, jen aby byl hotov a Zdeňa na něho počkala. Kája jde rychlým, pružným krokem přes Skalku. Zastaví se chvíli u kříže, podívá se s výšky na Lážov, na ten do cípu složený šáteček, jak pěkně vykruhuje jej prostřední a zadní rybník vpravo a zahrady ostře vlevo.

... Sedí Kája na lavičce, sroubené na výčnělku skály. Sedí a dívá se. ...

... Cípeček složeného šátečku ležel pod ním tak odevzdaně. Tam za těmi rybníky, kam nedohlédne, tam červenají se dvě střechy. Ta jedna u nich doma, ta druhá tam, kde je teď Zdeňa. ...

 

A tak by Kája viděl Lážov - Mníšek pod Brdy - dnes...

Svatba

Všechno nakonec dobře dopadlo a na konci pátého dílu se slaví slavná svatba. A právě na Skalce, proto si ty krásné odstavce přečtěme...

Auta a kočáry projížděly Lážovem o desáté. V nejposlednějším kočáru, jehož kola propletena byla čerstvě zelenou chvojí, a který celý vyzdoben byl bílými jiřinami, seděla Zdeňa s Kájou. Po staru to vzali. Ne jako dnes, ženich aby vedl matku nevěsty a nevěstu otec ženicha. Jen oni dva sami seděli v té záplavě bílých květů, jež měli bílí koně i v hřívě propletené. Zdeňa v těch zelenavých šatech v dlouhém bílém závoji, s kyticí bílých posledních poupat růží, pobledlá, zmlklá, jen se rty, rovnými třem maličkým rudým třešním, dívala se zamýšlivě do bílých poupat svojí kytice. Vedle ní Kája taky jako malovaný obrázek, ale teď trochu pobledlý, shrnul černé brvy a sazovýma očima díval se jen na snítku zelené myrty na svém kabátě.

Skalecký kostelík se otevřel, když poslední kočár předjel.

Po stranách oltáře stály vysoké keře jalovcové. Zdeňa, světlezelenavý obláček, vkládá chvějící se ruku v Kájův loket a oba klekají na červené sukno kostelního klekátka.

Kostelík je přeplněn, a před ním ještě plno lidí.

 

 

Svatba Káji a Zdeni v kostelíku na Skalce - ilustrace z 8. vydání z roku 1943

Pan farář Hloušek stojí už u oltáře, má vzácný pluviál ze starého blankytného a růžového brokátu, a mluví: „Uprostřed lesů, v nichž prožili jste svoje mládí, v kostelíku, proslaveném svojí vzácnou krásou, přistupujete k oltáři Božímu, abyste přijali svátost stavu manželského.

Děti lesa, snící v klínu mateřském stejně šťastně jako na zeleném mechu, vyrostli jste spolu, snášeli spolu velké dětské radosti i drobné bolesti, takže je pravda, můj mladý příteli, že Káju bez Zdeni a opačně nebylo si možno představit?! Dětství leží za vámi tam v brdských lesích.

Dá-li vám Pán Bůh dočkat zlaté svatby, a půjdete-li zelenou pěšinou, ztemnělými průseky, najdete vzpomínky na ně na každém kroku.

Slečno nevěsto, vím, že váš milý druh jako drobný klučina, když jste onemocněla nakažlivou nemocí, jako rytíř bez bázně si řekl: ,Kdo se nebojí, nic se mu nestane!‘ Přišel, přinesl vám hrst prvních sněženek. Vy jste se s ním rozdělila o nakousnuté sousto. A přece ho Bůh chránil a nerozstonal se. Naučila jste se na něho dívat jako na svého ochránce. Kéž v životě, který dnešním dnem začínáte, zůstane vám ochráncem nejvěrnějším!

V rukou vašich vidím bílá orosená poupata tak čistá jako neposkvrněný sníh — tak čistá, jako jsou vaše duše. Kéž jsou symbolem lásky nepomíjející a vždycky orosena milostí Boží posvěcující. Takovéhle manželství, jaké dnes slavným slibem uzavíráte před oltářem Hospodinovým, vskutku a vpravdě se v nebi uzavírá.

Slečno nevěsto, nezapomeňte nikdy, že pan ženich je zvláštním miláčkem Božím, který ho obdařil dary Ducha svatého v míře svrchované, že dal mu dar velikého umění — podmaňující hudby. Mohl se jí věnovat a být umělcem světového jména. Ale dal přednost vám — tichému rodinnému domácímu životu s vámi. Z lásky k vám, slečno nevěsto! Dopřál vám milostivý Bůh i toho štěstí, že rodiče vás obou jsou přítomni vašemu sňatku. Dobře vás vychovali, v duchu náboženském vedli, naučili vás nejen na Boha spoléhat, ale i vlastními silami k spokojenosti si pomáhat. Dobře vás vyzbrojili na cestu životem. Nemám ani trochu strachu, že ztroskotáte, a vím, že ani jednou nepřijde vám chvíle, ať už někdy ten život zabolí a smutek hrdlo zadrhne, abyste zapochybovali o milosrdenství Božím. Matka Boží ustavičné pomoci bud vaší přímluvkyní v nebesích!“

Pan řídící na maličkém kůru vzal tichý akord a kostelíkem rozlehl se sbor: „Okamžení přeblahé, krásné“, a hned po něm byly oddavky, a hned zase na kůru začali: „Hle, svazek váš je nerozlučný, ta smlouva platí na věky,“ a hned začala mše svatá.

Po ní první předjel bílými květy skoro porostlý kočár, a už se sjíždělo k Lážovu.

Pokud byste si chtěli všechny díly knihy Školák Kája Mařík přečíst v původní, tedy nezkrácené a neupravované podobě, mám dobrou zprávu. Existují stránky Kája Mařík, kde všechny knihy najdete pečlivě naskenované a k legálnímu stažení ve formátu PDF.

A ještě letmý pohled do dnešního Lážova

Slíbil jsem, že nebudu kopírovat "maříkologické" průvodce Lážovem; ale přece jen se podívejme alespoň na dvě místa, se kterými se v knížkách o Kájovi často setkáváte.

 

 

Lážovský zámek včetně zahrad prochází rekonstručními a restaurátorskými pracemi a je v sezóně přístupný prohlídkám. Vypadá opravdu moc hezky - a to nejsou práce zdaleka u konce. Pamatujete, jak tam Kája se Zdeňou žasli na návštěvě u knížete a kněžny nad nevídaným přepychem? Ale o to hroznější pak byl kontrast s lidským utrpením, majetkem ani penězi nevykoupitelným - když obě zdravím kypící děti byly konfrontovány s invalidním a duševně chorým synem knížecího páru. .
 

 

Lážovský kostel sv. Václava figuruje v knížkách ještě častěji. V něm se učil Kája ministrovat, na věži zvonil při požáru na poplach a později, již jako slavný klavírní virtuos, tu hrával na varhany.

 


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

JL