wz

Saint-Pierre

město odsouzené k smrti

 

Toto je skutečný příběh.

Příběh napsaný ohněm planoucím v nitru naší planety,
příběh města postaveného na nešťastném místě
a příběh jeho obyvatel,
kteří za svoji nevědomost zaplatili nejvyšší cenu…

 

V červnu roku 1502 dopluli námořníci Kryštofa Kolumba do souostroví dnešních Malých Antil, dlouhého oblouku ostrovů, který odděluje Atlantský oceán a Karibské moře. Zde nalezli ostrov, který jeho původní obyvatelé, karibští Indiáni, nazývali Madinina – Ostrov květin. O sto let později se na jeho severozápadním pobřeží vylodili Francouzi a v roce 1635 zde na místě bývalé pevnosti založili osadu Saint-Pierre. Ostrov dostal i nové jméno – Martinik – a Saint-Pierre se brzy stalo jeho hlavním městem.

Hlavním zdrojem příjmů nových obyvatel byla cukrová třtina a z ní vyráběný cukr a rum. Na ostrov bylo dováženo velké množství otroků, potřebných k práci na třtinových plantážích, byly vybudovány nové přístavy a založeno mnoho dalších osad a městeček. Otroctví bylo na Martiniku zrušeno v roce 1848.

Navzdory tomu, že na přelomu devatenáctého a dvacátého století se obchody již tolik nedařily, bylo Saint-Pierre velmi moderním městem s dvaceti šesti tisíci obyvateli. Byla zde zavedena elektřina i telefon, dva podmořské kabely zajišťovaly telegrafní spojení s ostrovy Guadeloupe a Svatá Lucie. Už od roku 1786 zde hrálo divadlo s osmi sty sedadly, ve městě fungovala koněspřežní železnice a lidé mohli navštěvovat nádhernou botanickou zahradu. Dokonce zde byla zřízena na svoji dobu velmi moderní léčebna pro choromyslné.

Saint-Pierre mělo samozřejmě velký přístav, určený jak pro zámořské parníky, tak pro snadné spojení s jinými osadami a městečky, a především s Fort-de-France – druhým největším městem na ostrově. I ono bylo v té době velmi výstavné a od roku 1692 v něm bylo zřízeno sídlo guvernéra.

V té době na Martiniku už nebylo ani stopy po původních obyvatelích. Staré jméno ostrova bylo zapomenuto a stejně tak to, které dávní Karibové dali nevzhledné hoře, tyčící se pouhých sedm kilometrů severně od Saint-Pierre: Ohnivá hora…

Francouzi ji podle holého temene pojmenovali Montagne Pelée.

Její původní jméno však nebylo bezdůvodné. Montagne Pelée je sopkou, i když na sklonku devatenáctého století i nejvzdělanější ostrované pochybovali o tom, že by ještě kdy mohla být aktivní. Možná to bylo i tím, že ničím nepřipomínala symetrické kužely mnohých světových vulkánů a na jejím rozlehlém oblém temeni nebyl žádný viditelný kráter. Spíš se podobala dřímajícímu neforemnému zvířeti, rozvalenému po celém severním konci ostrova.

Hora se stala místem častých výletů a pikniků, a u jezírka Lac des Palmistes na jejím vrcholu byla zřízena malá kaplička. O něco níže a zároveň blíž k městu bylo další, občas vysychající jezírko, nazývané Étang Sec. I ono bylo místem častých návštěv lidí z okolí.

Nikdo z nich ale netušil, že právě toto místo je kráterem stále činného vulkánu. A co víc – některé obyvatele Saint-Pierre dokonce mrzelo, že domněle vyhaslá Montagne Pelée občas nezadýmá, aby vytvořila romantickou kulisu nad jejich krásným městem. Od jeho založení hora sice dvakrát zabouřila, a to v letech 1792 a 1851, ale v obou případech se jednalo o malé neškodné erupce. Z kráteru při nich vylétla jen oblaka páry a popela, a vše se obešlo beze škod na majetku i obětí na životech.

Jaké štěstí, dalo by se říct…

 

 

 

Avšak začátkem roku 1902 se vulkán znovu začal probouzet z neklidného spánku.

23. dubna pocítili obyvatelé v okolí hory několik otřesů a na jižní a západní svahy padl první popel. O dva dny později sopka vystřelila z kráteru Étang Sec velký oblak páry a popela. Vše se zatím obešlo beze škod. I dalšího dne padal popel, ale nikdo neviděl důvod k jakýmkoliv obavám. Vždyť erupce zatím probíhala stejně jako ty předchozí.

27. dubna vystoupili čtyři muži ke kráteru Étang Sec. Tito návštěvníci uviděli v jezeře o průměru sto osmdesáti metrů asi patnáctimetrový kužel sopečného materiálu, všude kolem to bylo cítit po síře, sopečným popelem zašpiněná voda vařila a z hloubky byly slyšet zvuky připomínající kotel s vroucí vodou. Nikdo z přítomných však netušil, jak strašné nebezpečí pro celé okolí sopky představuje ona tuhá žhnoucí kupa, rostoucí v kráterovém jezeře.

 

 

29. dubna se Saint-Pierre znovu otřáslo a následujícího dne se rozvodnily řeky stékající ze svahů hory. Kalná voda v jejich korytech unášela kameny a stromy ze svahů hory a tyto povodně si vyžádaly první oběti na životech.

V dalších dnech sopka vyvrhla nová oblaka popela, který padal především na městečko Le Precheur a osadu Sainte-Philomene, ležící na břehu moře jen několik kilometrů severně od Saint-Pierre.

3. května došlo k mnohem větší erupci a popel dosáhl až Fort-de-France. Guvernér ostrova Louis Mouttet se lodí vydal na cestu do Saint-Pierre. Navštívil také městečko Le Precheur, kde se střechy domů už prohýbaly pod vrstvou popela, a jeho obyvatelům slíbil evakuaci, pokud se situace ještě zhorší.

Ve stejný den se jeden z nejbohatších mužů ostrova a zároveň významný politik Fernand Clerc sešel s dalšími vlivnými obyvateli Saint-Pierre. Byl velmi znepokojen aktivitou sopky a navrhl okamžitou evakuaci města. Jeho nápad se však nesetkal s pochopením. Do Fort-de-France vedla jen jedna nevalná silnice a v přístavu nebyl dostatek lodí, které by tolik lidí mohly odvézt. Stejně tak uprchlíky nebylo kde ubytovat. Opuštěnému městu hrozilo rabování a pokud by se nic nestalo, celý tento podnik by znamenal obrovské finanční ztráty.

Montagne Pelée však stále burácela a chrlila popel, a tak druhého dne guvernér Mouttet ustavil vědeckou komisi, která měla vyhodnotit možná nebezpečí hrozící od sopky. Jedním z jejích členů byl profesor Gaston Landes, nejvzdělanější muž ve městě. Byli v ní další dva profesoři, ale také dělostřelecký důstojník, který měl vyhodnotit možnost poškození města balvany vystřelovanými z kráteru, byl v ní lékárník, jehož úkolem bylo posoudit míru ohrožení obyvatel jedovatými plyny. Na stávající možnosti to nebylo nelogické složení, ale nikdo z těch lidí nebyl vulkanologem a neměl ani tušení o nebezpečí ukrytém v nitru hory.

Fernand Clerc se v té době marně snažil najít kohokoliv, kdo by podpořil jeho návrh na evakuaci města. Vstříc mu nevyšli ani jeho političtí spojenci, ani církev, rozhodl se tedy sám se svou rodinou odejít do Parnasse, kde měl další sídlo. Jeho přátele jej ale přesvědčili, aby ve městě zůstal.

5. května 1902 došlo k prvnímu skutečnému neštěstí.

 

 

Asi tři kilometry severně od Saint-Pierre, v místech, kde ústí do moře řeka Blanche, stál velký cukrovar. Jeho majitelem byl Dr. Auguste Guerin a jednalo se o prosperující podnik s více než dvěma sty zaměstnanci. V té době se v něm pracovalo naplno. Sopka hrozila zničením úrody a rozvodněná řeka Blanche byla předzvěstí dalších potíží. Pan Guerin se proto snažil sklidit tolik třtiny, kolik jen bude možné. Zároveň se i se svojí rodinou chystal k rychlému odjezdu. Vždyť dýmající vulkán se tyčil přímo nad jeho podnikem.

Nebylo mu však dopřáno tento plán uskutečnit…

Krátce po poledni se ozval z vrcholu hory hřmot a pan Guerin uviděl lavinu bahna a kamení, která se řítila dolů po svahu. Sám se na poslední chvíli zachránil na vyvýšeném místě, ale vzápětí na to lavina pohřbila celý jeho cukrovar i obytný dům. Guerinův syn se svojí ženou byli zavaleni, když jedli u stolu, a s nimi nalezlo v přívalu vroucího bahna smrt dalších sto padesát lidí – dělníků z továrny i zvědavců, kteří se už ráno přišli podívat na rozvodněnou řeku Blanche.

Potom se kouřící lavina, unášející s sebou i mnohatunové balvany, vrhla do moře a zvedla na něm dvoumetrovou přílivovou vlnu, která o chvíli později dosáhla Saint-Pierre. Tam sice nenapáchala příliš velké škody, ale vyžádala si několik dalších lidských životů.

Celá zkáza měla příčinu ve zborcení stěny kráterového jezera Étang Sec, do kterého se tlačilo stále větší množství lávy, stoupající jícnem sopky.

Stejný den zaplavili město hadi, mezi nimi i smrtelně jedovatí křovináři, přezdívaní Fer-de-lance. Jejich uštknutí podlehlo na padesát lidí. Večer vulkanický popel vyřadil z činnosti elektrickou síť a Saint-Pierre se ponořilo do tmy. Mezi lidmi nastal zmatek a někteří opouštěli město. Většina však zůstala. Někteří snad věřili tomu, že se hora uklidní, jiní se sice obávali jejího hřmění i žhnoucího kráteru, ale byli chudí a neměli kam odejít. Navíc do Saint-Pierre už po několik dnů proudily davy uprchlíků z osad, na které již sopka udeřila.

V té době si erupce a další tragické události, které s ní souvisely, vyžádaly už 617 lidských životů…

Navzdory tomu nechal následujícího dne starosta Roger Fouché vyvěsit plakáty, které lidem oznamovaly, že město je v bezpečí. Stejného dne navštívil guvernér s členy komise zničenou Guerinovu továrnu. Ani pohled na tuto zkázu však pro ně nebyl dostatečným varováním. Všichni očekávali, že vulkán začne chrlit proudy lávy, ale ta město ohrozit nemohla. Saint-Pierre dělilo od kráteru několik hlubokých údolí, která lávu bezpečně svedou do moře.

7. května v ranních hodinách vulkán vychrlil nová oblaka popela, která křižoval nespočet blesků, a do města prchali další lidé z ohrožených osad.

Potom přišla zpráva, že k velkému sopečnému výbuchu došlo i na nedalekém ostrově Saint Vincent. Dunění bylo slyšet i na lodích plujících kolem Martiniku. Sopka Soufriére zahubila více než tisícovku lidí, ale obyvatelům Saint-Pierre zpráva o erupci kupodivu přinesla úlevu. Lidé si namlouvali, že v důsledku této erupce poklesl vnitřní tlak v Montagne Pelée a hora tak již nemůže vybuchnout.

K večeru se sopka skutečně uklidnila. Guvernér Mouttet se setkal s členy vědecké komise a ti po „pečlivé analýze všech faktů“ vydali prohlášení:

Všechny zaznamenané jevy jsou normální a jsou často pozorovány u všech sopek na celém světě. Vzhledem k tomu, že krátery jsou široce rozevřené, budou výbuchy plynů pokračovat bez zemětřesení a vystřelování kamenů. Podle umístění kráterů a postavení údolí vedoucích k moři je město Saint-Pierre v naprostém bezpečí.

Nic z toho bohužel nebyla pravda.

Ještě před úsvitem následujícího dne se sopka opět rozběsnila. Přívaly bahna zasáhly osady Grande-Riviére, Macouba a Basse-Pointe. Poničily i městečko Le Precheur a na tři sta jeho obyvatel prchlo před bahnem a vodou na nedalekou vyvýšeninu Morne Folie. Tito lidé udělali osudnou chybu. Stejně tak dvacet osm tisíc dalších, kteří do této chvíle neopustili Saint-Pierre…

Krátce před osmou hodinou ranní, dne 8. května roku 1902, se čas města i jeho obyvatel naplnil.

Z kráteru Montagne Pelée s ohlušujícím rachotem vystřelil k obloze obrovský oblak popela. Současně s ním sopka vyvrhla další žhnoucí mrak, který však nestoupal vzhůru, ale valil se údolím řeky Blanche směrem k moři. Na severu se přehnal přes Morne Folie a zahubil všechny uprchlíky z městečka Le Precheur, plnou silou udeřil na jižněji položenou osadu Sainte-Philomene, a sotva dvě minuty po výbuchu dorazil jeho jižní okraj k Saint-Pierre a během dalších třiceti vteřin je zcela zničil. Vzápětí na to žhnoucí záplava pohltila všechny lodě kotvící v saintpierském přístavu. Teprve potom se postup mračna zastavil, současně s tím narostlo do výšky a po chvíli je vítr odnesl směrem k hoře.

Zkáza Saint-Pierre byla naprostá. Zdi domů byly rozvaleny, stromy vyrvány z kořenů, město se rázem ocitlo v plamenech a jeho trosky hořely ještě několik dní. Lidé v ulicích byli spáleni, ale smrti neunikli ani ti, kteří se ukryli v domech. Mnozí zahynuli pod jejich troskami, ostatní zabil horký vzduch, který s sebou přinesl divoký proud žhavého sopečného popela a explozí rozmetané lávy. Ani ve stavbách, které byly alespoň částečně ušetřeny zničení, neměl nikdo šanci na přežití. Dobová fotografie ukazuje místnost, ve které na policích stojí nepoškozené nádobí, ale na podlaze leží mrtví lidé, které upálil závan horkého vzduchu.

Zničeny byly i lodě kotvící v přístavu. Většina z nich byla zapálena, převržena a potopena, a na jejich palubách nalezly smrt další stovky námořníků i cestujících. Obrovskou smůlu měl kanadský parník Roraima, který zde zakotvil teprve o půl sedmé ráno, pouhou hodinu a půl před katastrofou. Z šedesáti osmi lidí na palubě přežilo jen patnáct. Z cestujících zůstala na živu jen jedna dívenka a její kreolská chůva. Spálená loď se ještě několik dnů po katastrofě držela na hladině, než klesla na dno zálivu. Tam spolu s více než deseti dalšími vraky spočívá dodnes.

 

 

Teprve tato nedozírná tragédie vyburcovala úředníky ve Fort-de-France k záchranným akcím. Posádkám plavidel, která připlula ke zničenému městu, se podařilo zachránit jen několik přeživších z potopených lodí, na břehu nikdo živý nalezen nebyl. Z dosahu sopky však bylo třeba odvézt i lidi z dalších osad, které unikly zničení. Záchranných akcí se zúčastnil francouzský křižník Suchet, ale i lodě jiných zemí – dánský křižník Valkyrien, německý křižník Folke a americký remorkér Potomac. Přidala se i francouzská kabelová loď Pouyer-Quertier. Evakuace byla dokončena až 12. května a lodě odvezly do bezpečí několik tisíc obyvatel severní části ostrova.

Když se vulkán poněkud zklidnil, lidé se vydali i do rozvalin Saint-Pierre, aby se pokusili najít někoho, kdo přežil. Jejich úsilí nebylo marné. 11. května objevili v bytelné vězeňské kobce popáleného, ale živého vězně Louise-Augusta Cyparise. Není jisté, za jaký přestupek byl tento muž uvězněn, ale jeho cela byla nejbezpečnějším místem ve městě. Odolala drtivému úderu žhavého mračna a malým zamřížovaným okénkem odvráceným od sopky dovnitř neproniklo dost horkého vzduchu, který by uvězněného hříšníka usmrtil.

Cyparis byl později omilostněn, změnil si jméno a stal se atrakcí amerického cirkusu Barnum & Bailey, ve kterém vystupoval jako jediný muž, který přežil děsivou zkázu města Saint-Pierre.

Tato „pravá americká show“ však byla mystifikací. Přímo ve zničeném městě se zachránil ještě jeden člověk. Byl jím švec Leon Compére, který zázrakem vyvázl jen s popáleninami, když se před blížící se zkázou ukryl pod stolem ve svém domě. Jeho záchrana je pozoruhodná, jelikož všechny jeho spolubydlící usmrtil žár sopečného mračna. Compére navzdory zraněním z města dokonce sám odešel až do Fond Saint Denis a příběh o svojí záchraně později vyprávěl francouzskému vulkanologovi Alfredu Lacroixovi.

Stejně tak, jak už jsem naznačil, se zachránili někteří lidé z lodí zničených v přístavu. Jedním z nich byl Jean Baptiste Innocent, plavčík z lodi Diamond. Když uviděl žhavou záplavu řítící se na město, skočil z přístavního mola do vody a snažil se co nejdéle zůstat pod hladinou. Mezi tím se Diamond převrhl a vybuchl jeho kotel. Když se plavčík vynořil z vody, bylo celé město v plamenech. Nezbylo mu nic jiného, než se přidržovat plovoucího prkna a čekat na záchranu. Ta přišla až po sedmi hodinách.

Jedna ze dvou lodí, které se ihned po úderu žhavého mračna nepotopily, byl anglický parník Roddam. Jeho kapitán Freeman utrpěl těžké popáleniny, zahynulo dvacet šest členů posádky, ale přeživším se loď podařilo dovést do přístavu na nedalekém ostrově Svatá Lucie.

Životem vyvázli i dva lidé, které ohnivá záplava zastihla na ostrově nedaleko města. Byli to pánové Lassére a Simonet, kteří ráno odjížděli ze Saint-Pierre do osady Morne Rouge. Pod kopcem Grande Reduit se stali svědky výbuchu a viděli, jak se na ně velkou rychlostí valí žhavé mračno. Jejich snaha uniknout byla marná, zasáhl je okraj oblaku, který převrátil a zničil jejich povoz a oběma způsobil vážné popáleniny. Závan horkého vzduchu byl naštěstí krátký a oběma mužům se podařilo dostat do bezpečí.

 

 

Za pozornost stojí i příběhy lidí, kteří unikli smrti tím, že město opustili na poslední chvíli. Den před katastrofou odplula z přístavu v Saint-Pierre nákladní loď Orsolina. Její kapitán Leboffe, rodák z Neapole, spatřoval v projevech sopky velké nebezpečí a rozhodl se přístav opustit navzdory tomu, že jeho loď byla naložená jen z poloviny. Neodradily ho ani výhrůžky úředníků.

Nakonec se zachránil i prozřetelný Fernand Clerc. Ten unikl smrti doslova o vlas. Ráno 8. května slyšel dunění sopky a potom uviděl, jak ručka jeho barometru ukazuje podivné výkyvy tlaku. Na nic už nečekal, s celou rodinou nasedl do kočáru a spěchal na svoje panství v nedalekém Parnasse. Z míst poblíž vyvýšeniny Grande Reduit pak na vlastní oči pozoroval zkázu Saint-Pierre. Když se podíváte na dobovou mapu, uvidíte, jak malý kousek jej dělil od zasažené a zcela zničené oblasti.

Ve městě však zahynuli všichni členové nešťastné komise, starosta Roger Fouché a taktéž guvernér Louis Mouttet se svojí chotí Heléne. A s nimi dvacet osm tisíc dalších lidí, kteří své životy vsadili na značně nedokonalé znalosti o hoře, které už pradávní obyvatelé Ostrova květin dali jméno Ohnivá…

Běsnění Montagne Pelée však zkázou Saint-Pierre neskončilo. V následujících dnech a týdnech vulkán vystřelil další žhavá mračna, která dokonala zkázu města.

21. května přijelo na ostrov několik vědců, mezi nimi i francouzský vulkanolog Alfred Lacroix. Ten z relativně bezpečného místa pořídil skvělé fotografie tohoto děsivého a vědě dosud neznámého fenoménu. Také mu dal jméno – nuée ardente (zářící lavina). Název žhavé sopečné mračno je české synonymum pro tento jev, v poslední době se také používá výstižný název pyroklastický proud (pyroklastický znamená doslova „rozlámaný ohněm“).

Montagne Pelée dala jméno svému specifickému typu erupcí – říká se jim erupce peléského nebo peléjského typu. Vyznačují se jimi i jiné sopky v souostroví Malých Antil. Jejich láva je málo viskózní, tedy velmi tuhá, a proto nestéká volně po svazích. Místo toho se z hloubky po sopkou vytlačuje v podobě kupy nazývané lávový dóm, která zcela ucpává kráter. Vulkán chrlí popel a sopečné plyny nejprve trhlinami v této lávové kupě, ale při prudkém nárůstu tlaku se zhroutí část dómu nebo svahu, žhavé mračno vylétne směrem do strany a vysokou rychlostí se valí dolů po úbočí hory.

Počátek vzniku lávového dómu viděli právě oni čtyři muži, kteří dne 27. dubna vystoupili k jezeru Étang Sec. V té době však nikdo neměl ponětí, jakou katastrofu tento útvar zvěstuje, nikdo nic nevěděl o pyroklastických proudech karibských sopek, natož o způsobu jejich vzniku i následné ničivé síle. Žádný z obyvatel Saint-Pierre, byť byl na svoji dobu sebevzdělanější, tak nemohl rozpoznat skutečné nebezpečí, které od hory hrozilo.

Sopka však kromě ničení a zabíjení nabídla vědcům úžasný studijní materiál. Její tuhá láva se začala z kráteru vytlačovat v podobě štíhlé jehly. Na mnoha fotografiích je zaznamenán vývoj a růst tohoto pozoruhodného útvaru, který v maximu dosáhl výšky více než dvou set šedesáti metrů. Některé dobové snímky ukazují ruiny města a v pozadí horu s tímto vztyčeným „varovným prstem“ na svém vrcholu.

Vulkán bouřil celé léto, ale navzdory tomu nový guvernér Georges Lhuere vyzval obyvatele evakuovaných osad k návratu do svých domovů. Obával se epidemií, které se mohly rozšířit v provizorních táborech pro uprchlíky a také byl přesvědčen, že případné další pyroklastické proudy budou směřovat do stejných, již zničených oblastí západně od hory.

Opět to bylo chybné rozhodnutí. Koncem srpna sopka zahřměla silněji, lidé v její blízkosti byli vyděšení, ale nikdo jim neřekl, aby odešli. 30. srpna 1902 došlo k obrovskému výbuchu, vulkán vystřelil další žhavá mračna, ale ta zasáhla mnohem větší území než při předchozích erupcích a zabila dalších tisíc obyvatel osad Morne Rouge a Ajoupa-Bouillon.

Tragédie ostrova Martinik byla završena.

Montagne Pelée se zklidnila až v roce 1905 a potom upadla do spánku, ze kterého se k další činnosti probrala v roce 1929. Tentokrát byla nařízena okamžitá evakuace všech ohrožených oblastí. Vulkán vystřelil další pyroklastické proudy, ale erupce se obešla bez obětí na životech.

 

 

Saint-Pierre už nikdy nebylo obnoveno do původní velikosti. Lidé se sice vrátili, zlákáni nízkou cenou pozemků, obnovili zničený kostel, postavili hotely i mnoho nových domů, ale v současné době jich zde žije necelých pět tisíc. Ve městě bylo založeno muzeum událostí z roku 1902, dávnou katastrofu připomínají také rozvaliny divadla a Cyparisova cela.

Turistickou atrakcí je i samotná sopka, stále se tyčící nad městem, i když v odlišné podobě, než jakou měla v osudném roce 1902. Její vrchol, občas zahalený v mracích, má podobu mohutného komolého kuželu. Tvoří jej lávový dóm, který vznikl při poslední erupci v letech 1929–1932.

Poblíž sopky byla vybudována moderní vulkanologická observatoř. Vědci, kteří v ní pracují, již dokonale znají nebezpečí, jaké hora představuje pro své okolí. Tato znalost je pro obyvatele současného i budoucího Saint-Pierre zárukou, že zákeřný vulkán už nad nimi nikdy nevynese krutý rozsudek smrti.

 

 

Obrázky z internetových zdrojů


Jaroslav Vrána (na stránkách Pište povídky jej najdete pod nickem Gerty)

 

Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?