Přehrada se srdcem ze žuly

Byli jste někdy uvnitř přehradní hráze a cítili na vlastní kůži jaký je to pocit, mít nad sebou několik desítek metrů vody? Pokud ne, jistě přijmete mé pozvání na návštěvu žulové údolní přehrady Pastviny postavené v letech 1933 až 1938 na řece Divoké Orlici.

Vzdušná část hráze Pastviny vysoké 43 m a dlouhé 193 m.

Těsně pod hrází stojí budova hydroelektrárny.

Návodní strana hráze. Ve vyčnívající části je ovládání základových výpustí.

Výstupek na návodní straně obsahuje strojovnu ovládající výpusti přehrady. Ty jsou tři - dvě takzvané základové u dna, jimiž se obsah přehradního jezera vypouší a jedna pro přívod vody k turbíně.

Základové výpusti jsou dvě a jsou u samého dna hráze.

Ovládají je silné elektromotory přes Gallovy řetězy.

Samostatné ovládání má i výpust pro turbinu umístěná ve třetině výšky hráze.

Gallův řetěz je podobný tomu, co máte na svém jízdním kole. Je však 'poněkud' větší a boční plátky jsou vícenásobné.

Vodočet udává nadmořskou výšku hladiny vody v metrech.

Limnigraf zapisuje kolísání hladiny s časem. Dobře jsou vidět odběry pro elektrárnu.

Přepady odvádějí vodu nestačí-li výpustě. Jsou rozčleněny do tří výšek.

Hráz je postavena ze žuly těžené v lomu přibližně na konci dnešního vzdutí. Kameny byly úzkokolejkou dopravovány na staveniště. Tam se s nimi zacházelo zajímavým způsobem. Kamenický mistr pomocí měkkého drátu sejmul tvar horní strany již zazděného kamene. Pak šel na skládku a vybral kámen zhruba odpovídající drátěnému obrysu. Kameníci pak kámen na míru dotesali. Opracovaný kámen ženy oprášily a omyly vodou. Pak byl manipulační lanovkou dopraven na staveniště a usazen na své místo, do lože z betonu. Použití vysoce kvalitního cementu se vyplatilo; hráz za celou dobu existence nepotřebovala jedinou opravu. Přitesávání kamenů na míru se ovšem týkalo jen lícové vrstvy, vnitřek hráze je z kamene netříděného.

Kontrolu tělesa hráze umožňují revizní šachty (svislé) a štoly (vodorovné). Štoly jsou dvě - jedna u paty a druhá zhruba v polovině výšky hráze. Celé hrázní těleso je protkáno drenážními trubkami svádějícími průsaky vody do společného vyústění. Uvnitř stol a šachet se v průběhu let vytvořily zárodky krasové výzdoby. Princip je stejný jako v krápníkových jeskyních - vymývání vápenatých iontů z pojiv a jejich následná přeměna ve vápenec (uhličitan vápenatý) na vzduchu. Vymývání iontů je ovšem nepatrné. Stačí porovnat zdejší nánosy s krápníky, které jsou k vidění v některých velice málo starých betonových podchodech nových měst.
Pojďme se nyní podívat do dolní revizní štoly. Vchází se chodbou vedoucí kolmo do nitra přehrady; po několika metrech však přijdeme na křižovatku s hlavní štolou podélně protínající celou délku tělesa hráze.

Vchod do revizní štoly je zajištěn silnou mříží - i zde mají obavy z teroristických akcí.

Všechny drenáže se sbíhají do této trubky. Průsak je skutečně minimální.

Křižovatka vchodové části štoly s podélnou chodbou procházející celou hrází.

Na koncích je vodorovná revizní štola zdvihnuta šikmo nahoru a zaslepena.

Přístroj pro sledování odchylek (průhybu tělesa) v koruně hráze.

Tlakoměry sledují chování spodních vod pod hrází.

Další skupina tlakoměrů sleduje místo, kde se kdysi injektovalo nepevné podloží.

Hrázný vysvětluje princip měření pohybů hráze.

Stín drátu je promítán na stupnici na protější stěně štoly.

Hráz neustále trochu vlivem tepelných změn pracuje. Aby bylo možné pohyby sledovat, jsou revizními šachtami vedeny tenké drátky uchycené zcela nahoře. V dolní štole je na nich zavěšeno těžké závaží ponořené do vody - aby se utlumily případné otřesy. Pomocí optických přístrojů se sledují pohyby takovýchto gigantických kyvadel a zapisují. Dále se sleduje teplota a průsak vody. Ve výklencích štoly jsou také manometry; od nich vedou trubky pod hrázní těleso. Tím se sleduje tlak spodní vody pod hrází, která se ji snaží jakoby nadzdvihnout. Na jednom číselníku bylo například 66 kPa, což udává, že spodní voda by vystoupila do sloupce vysokého 6,6 m. Problémy by signalizoval náhlý pokles tlaku - to by znamenalo, že podzemní vody si našly novou cestu a hrozí sesedání podloží. V tom případě by se muselo začít injektovat cementovou kaší nebo mlékem.
Tím jsme prošli celou štolu a pojďme se podívat do elektrárny. Je tu jedna Francisova turbína pohánějící alternátor, stroj na výrobu střídavého proudu.

Francisova turbína v elektrárně pohání alternátor na výrobu střídavého proudu.

Ovládání je plně automatické, na plný výkon turbína najede za 10 minut.

Mohutná hřídel a spojka spojující turbínu s alternátorem.

Alternátor se štítkem Škodovky je umístěn svisle nad turbínou.

Staré oběžné kolo turbíny poškozené kavitací.

Vývařiště vody prošlé turbínou. v popředí demontované oběžné kolo čerpadla.

Celé soustrojí bylo původně přečerpávací. Na společné ose bylo pod turbínou ještě čerpadlo, které v době malého odběru energie čerpalo vodu z malé nádrže pod přehradou zpět. Dnes je čerpadlo již demontováno a jeho oběžno kolo je umístěno jako dekorace u vývařiště turbíny.
Chod elektrárny závisí na průtoku vody v řece. Ten je po větší část roku poměrně malý, proto se elektrárna spouští jen ve špičkách - v průměru dvě hodiny za den. Aby řeka pod přehradou tekla stále stejně ať již elektrárna běží či ne, je zde ještě jedna malá, asi šestimetrová hráz. Ta vzdouvá druhé, ale mnohem menší jezero, ze kterého se voda plynule odvádí přes další, tentokrát Kaplanovu turbínu.

JL