wz

Šumavské putování do Bavor

Šumava jsou naše hraniční hory; to ví každý absolvent hodin zeměpisu základní školy. Druhdy tyto hory tvořily nepřekonatelnou bariéru pro styk se sousedními státy - v krajině, o které bude řeč, to je konkrétně Bavorsko - ale nikoliv z důvodů neschůdných srázů a skal; skály tu sice byly, ale ty mnohem obtížně zdolatelné než skály kamenné; šlo o skály ve vztazích mezi politickými uskupeními, jak každý ví. Pak to, čemu se říká "železná opona" padlo. Jenže co to ... bariéry tu jsou stále, i když k tomu není důvod.

Vezměte si mapu Železnorudska - a zkuste si najít, kudy byste mohli přejít jako turisté do Bavor, aniž byste si hráli na pašeráky a podloudníky. Takových míst - kupodivu - moc nenajdete. Nebudu filozofovat nad otázkou, zda takové ty ekologické záležitosti nejsou někdy věci spíše na škodu než ku prospěchu - od toho jsou tu jiní. Je ale fakt, že už drahnou dobu jsme mohli sledovat spory o pradávný přechod nazývaný Modrý sloup. Měsíce a léta se Příslušní Činitelé handrkovali a handrkovali ... až konečně rozum zvítězil a po několika desítkách let mohou občané obou států přejít těmito místo k sousedům a v rámci malého pohraničního styku se toulat krajinou, která bývala zapovězena.

No ... nedalo mi to a když jsem se shodou okolností pár dnů po otevření stezky dostal na Šumavu, zcela samozřejmě jsem jeden výlet věnoval těmto končinám. Nebudu tu citovat nějaké oficiální zdroje, všechno vám popíšu a ukážu tak, jak jsem to viděl.

Ono dostat se do těch končin není moc jednoduché. Přirozeným východiskem je krásná obec Modrava. Odsud je třeba dorazit nejprve na Březník; to se dá buď po příjemné asfaltce na kole nebo pěšky - a třeba trochu jinou cestou, přes Cikánskou slať. Ať tak nebo tak, je to kolem 7-8 km. A to samé vás čeká i zpátky. Kolo je výhodnější - zpátky na Modravu se z Březníku celou cestu vezete. Ale zase ho musíte svěřit na Březníku do rukou Božích, neb dále na kole nelze a poutník do Bavor musí pokračovat hezky pěšky. Přiznám se, že jsem šel pěšky, protože přes Cikánskou slať se na kole nesmí.

Začneme tedy u bývalé myslivny na Březníku, kde je možné se najíst, napít, zajít do informačního střediska nebo navštívit expozici týkající se známého spisovatele Karla Klostermanna.

 

 

Stojím teď na rohu té myslivny a dívám se k Luznému -- jeho nezaměnitelná homole bodá do modrého nebe -- a nezdá se to moc daleko. Po té cestě, co je vidět uprostřed obrázku se půjde jak po másle. Ale ouha -- proč tam nikdo nechodí? Přitom lidí je kolem jak mraků, nebe jako šmolka, slunce pálí ... Napadají mě černé myšlenky; co když tu cestu zase hned zavřeli nebo je otevřená jen o víkendech či co ... Jdu se zeptat paní hostinské. Ta mi odpovídá, že cesta otevřená je a že mi poradí v informačním středisku. To je v téže budově za rohem, takže spěchám pro rady.

Pohledné blondýnky v khaki košili se ptám, proč lidé nechodí po té cestě k Luznému, když je už otevřená? Nad odpovědí trochu podklesnu v kolenou. Ano, cesta otevřená je, ale ne ta, na kterou se společně díváme. Je třeba Luzenské údolí obejít, a to hezky nahoru a potom po těch vrškách vpravo.  A hned to vidím i na mapě. No ... z očekávaných dvou kilometrů asi bude víc. Ptám se, jak je to daleko a jak to může dlouho trvat k Modrému sloupu? Modré oči na mě zkoumavě pohlédnou a asi nedopadám moc dobře, neb se dozvídám, že jedna cest může trvat tak dvě hodiny - podle kondice. Takže se s díky loučím a vyrážím ... někam dojdu.

 

 

Opouštím místa, kde lze načerpat osvěžení pro tělo a vydávám se do míst, kde možné načerpat osvěžení již jen pro oko a duši. Dole pod hájovnou, kde jsou v sedle různé informační tabule, začíná nově vytyčená žlutá značka, je psáno, že Modrý sloup je vzdálen 4,5 kilometru a že cesta je vhodná jen pro zdatné turisty v dobré obuvi.

 

 

Napřed to vypadá nudně. Žlutá značka sleduje asfaltku vinoucí se výš a výš směrem na horu Špičník; a ta je se svými 1351 metry na Šumavě již dosti vysoká. Když se na silnici ohlédnu, vidím v dálce myslivnu, odkud jsem vyrazil a vpravo od ní panoráma Malé a Velké Mokrůvky.

 

 

Asi po kilometru najednou žlutá značka udělá vlevo v bok a začne stoupat po úzké stezce do mrtvého lesa. Slunce pere jako o život a přes cestu leží tu a tam nějaký ten kmen a místy se bota trochu propadne do bláta.

 

 

Po nějaké době stoupání pěšina svůj sklon zmenšuje a klikatí se mezi mrtvými stromy tak, jako by ji byla předlohou nějaká pěkně dlouhá zmije. Naštěstí je značení opravdu dobré a tak pituji bez problému od stromu ke stromu -- od značky ke značce.

 

 

Pak je tu vrchol a na něm státní hranice. Rozcestník ukazuje vlevo a přikazuje jít po hraničních kamenech -- je na něm psáno Po hranici neznačeno. To ale již není pravda; značky jsou i tady. Směrovky milosrdně zamlčují vzdálenosti, ale odhaduji, že bych mohl být tak ve dvou třetinách cesty.

 

 

Cesta sledující hranici začíná klesat do Luzenského údolí. Objevuje se zvláštní kámen. Ta modrá barva na něm ... A fotí se u něj skupina turistů. Ptám se, jestli si myslí, že tohle je onen Modrý sloup. Nevědí, ale říkají mi, že se právě dohodli, že ano, to je on. Kus dál je prý už jen nějaké rozcestí, jak jim řekli pocestní ubírající se v opačném směru ... a na něm žádný sloup není.

Hmmm ... ale ten sloup má být právě na nějakém rozcestí. A ta dívčina mi říkala, že tam dnes již žádný sloup není. Rozhodnuto - jdu dál.

 

 

Luzný je již coby kamenem dohodil a na hodinkách pomalu odtikávají poslední minuty té hodiny, co jsem si na cestu odměřil. Pod cestou se objevují jezírka ve slatích Luzenského údolí. Je tu krásně - a to i přes to, že jdu lesem prakticky mrtvým.

 

 

Objevuje se povalový chodník a cesta překonává hraniční slať ... a ona se tak opravdu jmenuje - Hraniční slať s velkým "H". 

 

 

 

Objevuje se rozcestí s emblémy České republiky a Svobodného státu Bavorsko. Tak tohle je určitě ono; jsem na místě. Cesta přímo pokračující mým směrem vede na vrchol Luzného. Cesta vpravo je široká, vyšlapaná a vede do Bavor.

 

 

A přece ... něco jako sloup tu je. Není sice modrý, ale nebe nade mnou modrou barvou přímo hýří, takže to nevadí. Jsem opravdu u cíle a navzdory chmurným prognózám jsem to zvládl za hodinu.

 

 

Když se podíváte na levém obrázku trochu pozorně, vidíte v průseku té zarostlé cesty světlou skvrnu. To je přece ... ano, správně - myslivna na Březníku. Stojím zády k té široké cestě vedoucí do Bavorska, jejímž pokračováním bývala tahle cesta dnes zarostlá a skoro jakoby se stydící pohledu lidských očí. Vpravo je to na Luzný ... a vlevo zpět na Březník.

 

 

Je tu opravdu krásně. I přes ty mrtvé stromy. Ale není tu vůbec mrtvo. Malé nové stromky již nadějně vykukují na svět štětičkami svěže zeleného jehličí, tráva a kapradí se vlní ve větru, motýli hledají květiny ... čistý vzduch provoněný horami a přírodou .... a slyšíte .... to nádherné ticho.... Tak za tohle ta cesta stála ...

 

 

Kdybyste se chtěli na tuto cestu vydat i vy, mohu vám ji vřele doporučit. Příště bych ale jel na Březník na kole. Těch osm kilometrů po silnici zpátky na Modravu ... proč je jít pěšky, když se můžete vézt. Na polovině cesty mezi Modravou a Březníkem nezapomeňte navštívit Modravský menhir ... stojí přímo u cesty v potoce. A kdyby byl takový horký den, jako bylo pondělí 27.července 2009 - chtělo by to mít s sebou větší zásobu pitné vody a ne jen třetinkovou láhev, co jsem si vzal naivně já. A také nějakou kšiltovku - prostě něco na hlavu. Úpal jsem sice nedostal, ale když se vám loupe spálená kůže z nosu a dokonce i mezi vlasy ... no nic moc.

Ale jak říkám... stálo to za to....

Jo a ten kámen s emblémy bavorským a českým - to je historický hraniční kámen. Jak jsem si později ověřil na mapě. A to, proč nebyla zpřístupněna ta cesta tak, jak kdysi vedla - to opravdu nechápu. Jít tím mrtvým lesem je velmi zajímavé a poučné, ale proč nejít zpátky zase trochu jinak? Myslím si osobně, že člověk, který se vydá do těchto končin, tak činí s láskou k přírodě v srdci a ne s úmyslem jí škodit.


Vlk Samotář (JL)

Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?