wz

Jeden kostel se dvěma studánkami

Hnanice - obec zasvěcená vínu ...

Starobylou obec Hnanice najdete jižně od Znojma, ve vinorodém kraji při státní hranici s Rakouskem. Rozkládá se podél potoka Daníže v pahorkovité kotlině. Na kopci nad vsí je hraniční přechod Hnanice-Mitteretzbach. Těmito místy s nádhernou přírodou prochází řada regionálních i evropských turistických i cyklistických tras

První písemné zmínky o obci pocházejí již z roku 1201. Roku 1563 se Hnanice se dokonce staly  městečkem. Patronem obce je sv. Wolfgang. Setkali jsme se s ním již na Šumavě, v souvislostech se studánkou a vodopády, nesoucími jeho jméno a také s Vyšebrodským klášterem. Jeho postava se promítá i na znak obce, na jehož štítu je sv. Wolfganga v biskupském šatě. V levici drží biskupskou berlu, v pravici charakteristický model kostela s věží po levé straně. Barvy znaku nejsou spolehlivě doloženy. V současném podání je štít je modrý, postava sv. Wolfganga je vyobrazena ve stříbrném, zlatem zdobeném šatě s fialovou štolou, zlatou biskupskou berlou. Kostel je bílý s fialovou střechou. Ze znaku byl pak heraldicky navržen prapor obce, kde místo kostela je symbol "W" - znamení sv. Wolfganga.

Chrám sv. Wolfganga ve Hnanicích

Se svatým Wolfgangem je spjata i dominanta obce - chrám zasvěcený tomuto svatému.  V místě, kde chrám dnes stojí, vyvěrá pramen, jemuž byla (a je ...) připisována zázračná a léčivá moc. V blízkém lese navíc žil poustevník Daníž, proslavený léčitelskými schopnostmi. Podle něj má jméno i potok protékající obcí a dnes i sdružení zdejších vinařských obcí. Studánka a její léčivá voda byly známy a využívány již v dobách "pohanských". Není divu, že s nástupem křesťanství bylo toto místo "upraveno" tak, aby byla zachována jeho léčivá síla a zároveň odpovídalo nové ideologii. Nad studánkou byla postavena kaple a zasvěcena sv. Wolfgangovi. K této kapli  přicházeli od 13. století poutníci z celé Evropy, aby se omyli v zázračných uzdravujících vodách studánky. Je doloženo, že kolem roku 1480 poutníci začali k léčivé studánce nosit příspěvky, almužny a milodary, aby z nich mohl být založen nový kostel. Roku 1482 olomoucká kapitola odpírala klášteru v Louce, který jako patron a dominikální vrchnost měl stavěti chrám, celou čtvrtinu sebraných milodarů a almužen. Vznikl spor, který rozhodla papežská stolice. Papež Sixtus IV. vyhověl prosbě opata Louckého a spor byl vyřešen ve prospěch kláštera v roce 1484.

Kostel mezi vinicemi

Kostel sv. Wolganga

Starý kostelík

Chrám sv. Wolfganga byl pak do nynější podoby dostavěn roku 1487. Vysvěcen byl 3.8. 1510 Martinem, biskupem Nikopolský. Původní kaple byla do kostela začleněna, takže vznikla unikátní stavba, kde za oltářem nového velkého kostela je průchod do původní části.

Dominantou obce byl a zůstává i nyní chrám svatého Wolfganga, v jehož nejstarší části je studánka, k níž se váže legenda o jistém rytíři, který byl postižen ztrátou zraku a po otření očí vodou ze studánky znovu zrak nabyl. Když pak později oslepl jeho kůň a on ho zavedl také ke studni, aby se uzdravil, kůň zrak nabyl a rytíř znovu oslepl. Na paměť této událost visí nad studnou dvě středověké podkovy patřící snad tomuto koni.

Chrám byl dokončen v nynější podobě a velikosti roku 1487. Vysvěcen byl pak 3. srpna 1510 Martinem, biskupem Nikopolským. Chrám je trojlodní; hlavní lodi vévodí oltář sv. Wolfganga v barokním slohu, v postranních lodích jsou pak umístěny oltář svaté Anny a oltář svatého Jana Nepomuckého. Tyto tři oltáře se datují již z roku 1657. Zvony v kostele byly původně tři. Prostřední byl lit zvonařem Jiříkem z Brna v roce 1840. Největší pak v roce 1650 a nejmenší v roce 1747.

Levý oltář a kazatelna

Centrální oltář sv. Wolfganga

Pravý oltář

Jak šel chrámem čas? Přinesl mu dobré i špatné okamžiky. V roce 1777 obdržel kostel z Říma privilej plnomocných odpustků na dobu 7 let. Roku 1898 byl kostel znovu vydlážděn, vyčištěn a v té době zpustlá kaple sv. Wolfganga opravena a opatřena nejnutnějším inventářem. Za nájezdu Švédů za Třicetileté války byl chrám vypálen, přičemž shořela střecha. Za zmínku stojí, že voda, která se na klenbu dostala při hašení, se tam udržela plných 10 let. Podle záznamů zde dokonce hnízdily divoké kachny. Z toho důvodu byla při následných opravách a barokizaci chrámu klenba snesena a snížena. Při pozornějším pohledu si toho v chrámových lodích povšimnete - žebra klenby zdánlivě podivně navazují na obvodové zdivo. To je patrné zvláště v levé boční lodi nad oltářem. Kostel dnes patří Římskokatolické farnosti Hnanice v děkanství znojemském, okres Znojmo

Uvnitř chrámu ...

Svatý Wolfgangu,
pamatuj na svůj kostel,
vdovy a siroty.
Posiluj nás!
Nedej naší horké krvi
myslet na zlé,
a přej nám,
kráčet cestami správných rozhodnutí.

Přiznávám se, že toto povídání vzniklo na základě souhry náhod. První z nich bylo osmnácté číslo Magazínu 2000 záhad, kde mě velice zaujal článek Studánky uvnitř chrámu. Mám rád studánky a atmosféru, která je obkloupuje a navíc, je-li studánka přímo v kostele ... zajímavé. Druhou z náhod bylo to, že jsme se o několik dní později vypravili na "dlouhý víkend" se skupinou přátel a se svými bicykly do Znojma. Na jedné z vyjížděk jsme projížděli Rakouskými vinicemi a do Znojma se vraceli od hranic právě obcí Hnanice. Kostel je samozřejmě zamčený a na dveřích jsou jen informace o termínech obřadů. Den před tím nám kdosi poradil, že to tam má na starosti nějaká žena, která na požádání kostel otevře. Nojo, ale kde koho sehnat, takhle navečer? Naštěstí z místního pohostinství procházela kolem nějaká žena, kterou náš spolek na kolech s vlajkou s vyšitým hroznem vína a půllitrem piva evidentně zaujal. Ta pak zabušila na okno proti kostelu a zavolala dovnitř, že jsou tu nějací lidé, co by chtěli vidět kostel. No a po chvíli se vyšoural ven velmi starý pán s obrovským klíčem, kostel nám otevřel a řekl nám o něm spoustu věcí.

Náš průvodce se omlouval, že zrovna trochu marodí a že mu to už tak nechodí jako dříve - že už je mu 89 let (!). V kostele však velmi rychle pookřál a bylo vidět, že to místo má opravdu co do sebe. Jak je i zvenku dobře vidět, tak chrám se skládá jakoby ze dvou samostatných kostelů postavených za sebou. První část je malý kostelík, ke kterému pak přiléhá oltářní částí velký chrám s charakteristickou věží se střechou zastřešenou bílou kamennou krytinou. Nechybělo málo a starý kostelík by zmizel navěky. Při úpravách nové části se počítalo s tím, že stavba bude protažena na místo původního kostelíka. Svědčí o tom kameny vyčnívající se zdi, ke kterým se mělo vázat nové zdivo. Naštěstí kameny zůstaly jen jako vítaná oáza klidu pro místní holuby a kostelík se studánkami byl zachován.

Barokní (či spíše zbarokizovaná) část kostela překvapí svou velikostí, vzdušností a spoustou světla, dopadajícího na oltáře. Hlavní oltář sahající až po klenbu působí opravdu impozantně a hezkou protiváhou je mu stůl na opačné části, na kterém je mísa ovoce, hrozny vána a ozdoby ze slámy včetně velkého slaměného srdce. Působí to hezky a neformálně, jako oběť za dobrou úrodu, kterou svým bohům poskytovali již pradávní obyvatelé těchto míst. Bílou malbou lodi prosvítají tu a tam fresky, které prý opravdu pocházejí z původní výzdoby (ale neví se přesně, jak jsou staré). V levé boční lodi mě zaujal skoro černý obraz. Ptám se tedy našeho průvodce, zda je jen tak zašlý nebo zda se jedná skutečně o obraz černé Madony, jejíž soška je známá třeba z kláštera ve španělském Monserratu. Dozvídám se, že je to další ze zdejších unikátů; jde opravdu o obraz černé Madony, u nás vzácnost. Toto téma by si jistě zasloužilo další rozpracování! Varhany jsou tu poměrně nové, prý ze čtyřicátých let minulého století. Zato se na nich střídají čtyři varhaníci a na kůru jsou vidět i opřené smyčcové nástroje.

Máme štěstí, že nám kostel otevřel starý pán a že tu nejsme jako návštěvníci na mši. Takhle bez problému procházíme kolem oltáře a sestupujeme o kousek níže, do původního kostelíka. Je to pocit, jako kdybyste prošli časovou bariérou. Na jedné straně prosluněný obrovský prostor barokního chrámu - na straně druhé mnohem stísněnější pološero evokující dojem románské baziliky. Náš průvodce nás vede dopředu, do oltářního prostoru a zde vidíme to, kvůli čemu jsme přišli - poklopy zakrývající šachty vedoucí k prameni.

Freska na zdi

Poděkování za dobrou úrodu

Obraz černé madony

U pramene

Pramen v těchto místech původně vyvěral a volně odtékal. Ale jak šla staletí, prostor se zdvihal a navážel, takže od nynější podlahy kostela je k hladině vody několik metrů a vodu je nutné vytahovat po provaze. Starý pán říká, jak je mu v těchto místech mnohem lépe a jak by nám rád všechno řekl. Ale opravdu je mu od pohledu lépe a vypráví nám pověst o zdejším prameni.

Pověst o slepém rytíři

Bylo to v dobách ještě pohanských, kdy zde ještě žili původní obyvatelé přírodním životem se svými šamany, ale kolem se již zdvihaly první hrady. Jednou se tímto krajem ubíral jezdec na koni, rytíř jedoucí z hradu do jiného hradu, prý s nějakým posláním diplomatického charakteru. Stalo se však, že jezdci náhle přestal sloužit zrak. Prostě oslepl. Nějakým způsobem se mu podařilo dorazit ke studánce, v jejíž vodě svlažil rty a omyl své nevidoucí oči. Pramenitá voda dokázala zdánlivě nemožné - rytíř prohlédl, zrak se mu vrátil a on mohl dokončit své poslání.

To ale není všechno, teď se dostáváme ke druhému dějství. Za nějakou dobu oslepl našemu rytíři kůň. Rytíř samozřejmě již znal účinky zázračné studánky a hned k ní koně vzal, omyl mu oči a kůň skutečně prohlédl. Ovšem stalo se něco neočekávaného - v tu chvíli oslepl opět rytíř. A voda již nepomohla. Zoufalý rytíř zkoušel to či ono, ale nakonec se obrátil pro radu k místnímu šamanovi. Ten nabídl následující vysvětlení: Tím, že rytíř ve studánce omyl oči koni, urazil ducha pramene - a ten se mu pomstil. Snad by se dal usmířit nějakou obětí - nejlépe života "provinilého" koně.

Rytíř koně nejprve zabít nechtěl. V té době byl kůň člověku spíše přítelem a bylo zvykem, že mladý šlechtic dostal hříbě již v dětství, vyrůstali spolu a  a tvořili tak nerozlučnou dvojici přátel. Ale slepota je krutá ... tak nakonec rytíř svolil a svého koně duchovi pramene obětoval. Duch tím byl usmířen a rytíři skutečně zrak vrátil.

Dvě studánky

Ať již je pověst pravdivá či ne, faktem je, že studánky jsou v kostele dvě. Jedna uprostřed lodi a druhá u levé stěny. Prý právě proto, aby duch pramene nebyl při odběru vody vyrušován, byla vytvořena studánka druhá, boční, ze které lze vodu dodnes brát malým okovem na provaze. Ovšem pramen sám je, jak nám starý pán řekl, ještě trochu jinde - spíše u pravé stěny kostelíka. Z něj jde voda do studánky uprostřed a poté do studánky vlevo. Teprve pak voda kostel v podzemí opouští potrubím do kanalizace ... škoda, že jí nelze nabrat i venku před kostelem. Třeba by leckomu omyla oči, aby svět viděl takový, jaký je doopravdy.

Starý pán vypráví pověst o pramenu

Dnes je voda hluboko ...

Levá studánka k odběru vody

Duch nesmí být ani dnes rušen

Vlastní pramen vyvěrá poblíž kříže

Podkovy legendárního koně

Nad studánkou vlevo jsou pověšeny dvě podkovy. Údajně opravdu pocházejí z onoho koně, o kterém hovoří pověst ...

Když jsme u té kovařiny - pokud byste do kostela někdy zavítali, všimněte si zámku na pravých bočních dveřích. Je to nádherná kovářská práce, několik set let stará - podobný zámek můžete vidět i ve vitríně v expozici zámku ve Znojmě. Ale tenhle je funkční a vypadá jako nový. Inu, tak takhle to vypadá, když se řekne - poctivá kovářská práce. Všimněte si, jak zámek působí do čtyř bodů po obvodu dveří; dočista jako moderní bezpečnostní systémy. A když bylo nejhůř, zapřela se do ok po stranách menší kláda. Starý pán nám s hrdostí odklopil i víko mechanismu ... jen jsme tiše užasli.

Ten, kdo trpělivost zná
ni zlovolných řečí nevede,
ten kdo radost v díle
rukou má
i mlčenliv býti dovede
ten před mnou jest pravý
muž.

Zámek s rozpěrami

Nádherná práce!

Klíč - porovnejte jeho velikost se zrny

Pověst o svatém kameni

Na pohraničním svahu směrem k Hnanicím stál kdysi kostel, kterému známá studánka sv. Wolfganga přinášela značné příjmy a který byl na rozkaz místního biskupa zavřen.

Příčinou zavření kostela byl obrovský kámen, který před ním ležel. Bylo na něm třináct velkých miskovitých prohlubenin, kterým se říká „obětní misky“. Když se v nich nahromadila dešťová voda, spěchaly k nim matky s chorými dětmi, umývaly jim touto vodou obličej a zvláště oči. Případná choroba pak prý zmizela.

Vypravuje se, že za dávných časů sem lidé přinášeli pohanskému bohu oběti a kropili se krví ze zabitých zvířat, jež se v miskách nahromadila. Sv. Wolfgang ve svém spravedlivém hněvu proti tomuto bludařství bušil kladivem do kamene tak dlouho, až se všech třináct prohlubenin slilo v jednu velkou kulatou mísu. Vodu, která se při dešti nasbírala, posvětil a dlouho poté sem přicházeli nemocní, neboť tato posvěcená voda prý měla velikou moc

(Ze stránek dobrovolného svazku znojemských vinařských obcí - Daníž)


JL

Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?