wz

Lanzarote a jeho slavný rodák César Manrique

Lanzarote je ostrov divů, celý ostrov byl v roce 1993 prohlášen za Biosférickou rezervaci UNSESCO. Zde se v roce 1919 v městě Arrecife narodil César Manrique. Byl to umělec, architekt, sochař, malíř, urbanista a umělecký restaurátor.

Abstraktní obrazy umělce byly vystaveny nejen v Evropě, ale i v Japonsku, v USA. César Manrique byl ovlivněn Pablem Piccasem, Henrim Mattisem, Georgem Braquem. Svůj život prožíval na rozličných místech, několik let žil v USA, ale na rodnou krajinu nikdy nezapomněl, trpěl nostalgií a tak se definitivně v roce 1966 vrací na Lanzarote.

 

 

César Manrique byl mimořádný člověk, po návratu na ostrov se věnoval především urbanismu, snažil se o omezení turistického ruchu na ostrov, zasazoval se o využití tradiční architektury ostrova. Bílá barva stěn, zelené dveře, nevysoké budovy, umělec prosazoval názor, že nově budované budovy nemají převyšovat výšku palem, šlo mu o krajinářský ráz. Lanzarote mu posmrtně udělilo titul HIJO Predilecto – Nejmilejší syn.

 

 

Pojala jsem dovolenou na Lanzarote i cestou za tímto umělcem a to, co bylo dostupné veřejnou dopravou, tak ta místa jsme si opravdu užila.

Nejprve si zajedu autobusem do Fundace Césare Manrique sídlící v bývalém Manriquově domě u Tahiché. Ještě ze silnice si vyfotím jeden z objektů barevného větrného sochařství. Na lávových polích vytvořených sopečnými erupcemi v letech 1730 -1736 stojí Taro de Tahiché. Tento dům nechal postavit v roce 1968 César Manrique a žil v něm až do roku 1988. V jedinečném domě je využit přírodní útvar z pěti vulkanických bublin na lávovém poli, každá místnost má svou specifiku, uvidíme i originální obrazy umělce. Součástí domu je velká kaktusová zahrada, jezírko, veškerý materiál poskytla příroda, zejména černý sopečný kámen kontrastující s bílými stěnami.

 

 

Dům je jako zázrak, dech beroucí podívaná, stačí jen ponořit se do atmosféry.

Samozřejmě nesmím vynechat kaktusovou zahradu – Jardin de Cactus – rovněž navrženou Césarem Manriquem. U vchodu se tyčí důstojná osmimetrová skulptura kaktusu. Rozlehlá zahrada, kde je možnost občerstvení, zázemí pro návštěvníky vznikla v obrovské jámě, kterou vyhloubili vesničané při dolování sopečného popela.

 

 

Jardin de Cactus je uspořádána do tvaru velkého amfiteátru nad nímž stojí větrný mlýn, který stále vyrábí gofio, což je jemná pražená mouka. Na terasách roste více než 10 000 kaktusů zastupujících přes 1000 druhů. Tady bych klidně strávila celý den.

 

 

Tentokráte vynechám podzemní lávový tunel i komplex zábavních podniků Jameos del Aqua a budu se věnovat zajímavému, malebnému městečku Arrecife. Je to hlavní správní středisko ostrova, město s nefalšovaným španělským koloritem, přístav již z 15. století a hlavně zde stojí dvě pevnosti – Castillo de San Gabriel a Castillo de San José. Obě byly zbudovány na ochranu města před mořskými nájezdníky. V pevnosti San Jose je soška čaroděje El Bruja, která inspirovala Césara Manriqua k navržení loga pro národní park Timanfaya, bohužel mi nějak unikla.

 

 

Pevnost San Jose obnovil César Manrique i s vnitřním uspořádáním a v roce 1979 byla upravena na galerii moderního umění – Museo Internacionále de Arte Contemporáno. Prohlédla jsme si výstavu fotografií a obrazů, ale přímo od Césara Manriqua momentálně zde žádný obraz nebyl. Údajně se instalace mění.

 

 

Protože mě čeká dlouhá cesta pěšky přes Arrecife, posedím ve stylové, pozoruhodné restauraci, dám si nadnárodní pivko, odpočinu a loudám se zpět krásným dnem. Hlavu mám plnou té nádhery a kdybych mohla zůstat déle, vyzobala bych i další místa.

 

 

Samozřejmě jsem byla i na vyhlídce Mirador del Ria a dívala se na čarokrásné ostrovy Graciosa, Montaňa Clara a Alegranza. I tato vyhlídka je dílem Césara Manriqua. A říká se, že je to nejkrásnější vyhlídka na Kanárských ostrovech vůbec. O lásce Césara Manriqua k místu De La Famara jsem psala v předešlé reportáži.

 

 

César Manrique zemřel tragicky na ostrově při dopravní nehodě v roce 1992, ale jeho duch je zde stále. Stačí jezdit přes kruhové objezdy a všude obdivovat, ty hříčky větru, kdy se různé kovové části otáčí, cinkají a přitáhnou oko každého vnímavého návštěvníka.

 

 

Foto autorky


Denivka

Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?