wz

Lanzarote – Caleta de Famara

Na severozápadě ostrova Lanzarote leží menší rybářská vesnice Caleta de Famara. Dosáhla celosvětového věhlasu jako místo setkávání surfařů ze všech možných koutů světa. Pro pěšího turistu nabízí jedinečné a neopakovatelné pohledy na útesy zvedající se přímo z vln oceánu.

 

 

Trochu jsem měla obavy z cestování, nejsem řidič, jezdím veřejnou dopravou, ale kupodivu autobusové spojení mezi oblastí Costa Tequise a Caletou de Famara bylo dobré. Do batůžku jsem přidala osušku, plavky, boty do vody a vypravila se jednoho dne na místo, na které jsem se těšila už doma před odletem.

 

 

Konečná autobusu, La Caleta, v podstatě jsem byla jediný cestující, pohled na okolí byl úžasný, nezklamal, sluníčko momentálně svítilo, ale Atlantik předváděl obrovskou sílu.

 

 

Pláž Playa de Famara v délce 3 km se táhne podél úpatí vysokých útesů vzniklých během sopečné erupce v roce 1824. Za pláží se rozkládá dlouhý pás písečných dun. Útes Risco de Famara o výšce kolem 600 metrů nabízí roztodivnou hru barev, světla a stíny, rozeklaná skaliska. V dáli je vidět probleskující ostrov Graciosa, Montaňa Clara a Alegranza.

 

 

Je známo, že zde před více lety malý chlapec César Manrique prolenošil nejedno léto na divoké pláži v La Caletě. Pláž opravdu není přeplněná, možná jen ve dny, kdy se konají setkání surfařů, a kdy báječné farmarské vlny nabízejí jeden z nejlepších surfařských příbojů v Evropě. Velký umělec, architekt, sochař, výtvarník, César Manrique byl velmi inspirován touto krajinou, po celý život se sem vracel.

 

 

Nevykoupala jsem se, v můj den, se nekoupal opravdu nikdo, byly vysoké, nebezpečné, zpěněné vlny. Surfaři se proháněli po vlnách, jejich rodinní příslušníci či přátelé posedávali v dunách, kde byla upravena místečka chráněná před větrem. Písečné duny jsou zajímavé, lahodí oku, roste zde bizarní keř traganum moquinii. Rostlina je endemit, někdy jí najdeme v dunách přímo na pláži a je silně ohrožena turisty. Myslím, že ve Famaře se jí daří docela dobře.

 

 

Nemůžu se nasytit pohledu na sopečná skaliska, na Atlantik, který zpívá svou píseň, a tak si jen tak putuji po ohlazených a ošlehaných oblázcích, někdy zuji i botky a jdu vodou, táhne mne to do dálek. Leč čas je neúprosný, je třeba se vrátit zpět.

 

 

Mám ještě nějakou minutku, takže posedím na náměstíčku a dám si malé silné espreso a najednou, kde se vzaly tu se vzaly spadly asi 4 dešťové kapky. Jako kdyby mi skanuly slzy, nějak těžko se loučím.

 

 

Obrázky autorky


Denivka

Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?