wz

Krajina mého dětství

Šedé sloupoví podpírá vzdušnou klenbu, střídající barvy jara a podzimu, podlaha je pokryta šustivým kobercem, borůvčím a sem tam se najde i nějaká ta travička. Zjara se to všechno prudce rozvoní, a světlo zezelená a zezlátne, když se rozvinou první lístečky a květy a kmeny jsou náhle stříbrné. Uprostřed léta setrvává les v tichém rozjímání, jen v korunách to občas zašumí a ptáci se vytrhnout z polední ospalosti. Na podzim klenba i podlaha zezlátnou a zrezaví a sluneční světlo je najednou měkčí a magičtější. V zimě se kmeny vypínají nad sněhovou pokrývkou a jsou ospale šedivé.

 

 

Oblázkový nános pod splavem, který pamatuje moje první krůčky. Ochutnávka kamínků, později házení žabek. Aleje rynglí, které mi děda podává do kočárku. Kdo by jedl přesnídávku, když je k mání čerstvé ovoce? Plavání ve stínu olší se starým nafukovacím kruhem. Prut, vlasec a háček. Okouni, bělice, cejni. Řeka tiše plyne.

 

 

Domky venkovské i městské. Dělená okna a šikmé střechy, u každého zahrádka. Pod okny kvetou slézy, růže, pivoňky, mečíky. Zlátnou meruňky a voní jahody. Dvoreček s kůlnou a houpačkou, hromádky písku a dlaždice, po kterých se dá krásně malovat křídou. V koutě leží pohozená koloběžka a Míša, ze kterého se sypou pravé piliny.

 

 

Tyto obrázky mají jedno společné, existují jen ve vzpomínkách. Není už řeka tam, kde bývala, splav už nešumí, domky jsou přestavěné a namísto lesů stojí skladové haly. Přesto však existují kouty naší země, kde se jakoby zastavil čas. Kde ožijí naše vzpomínky, kde se nám vybaví babiččino kakao v puntíkatém hrnku. Kde zaslechneme svistot kosy, klapání tkalcovského stavu. Kdo takovou krajinu najde, našel štěstí a pocit bezpečí, našel své kořeny. Žádná životní bouře už jej nevyvrátí…

 

 

 


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

Falka