wz

Kosatínský viklan

Kameny, voda, stromy a oheň - to jsou čtyři základní prvky pradávné posvátnosti, jež se datuje od doby, kdy pravěký člověk byl schopen oheň založit a uchovat ho. Oheň byl vnímán jako dar, někdy uloupený, který člověk dostal od svého stvořitele. Můžeme se domnívat, že od nejstarších dob souvisel s obětí. Jako by člověk pomocí plamenů chtěl vracet to, co dostával. Symbolicky vracel své vlastní tělo, to když se rozhodl spalovat mrtvá těla. Sama oběť, o jejímž vzniku nevíme vůbec nic, bývá jakýmsi stvrzením komunikace člověka s bohem. Proto je rozdělávání ohně v tradiční symbolice ztotožňováno i se zrozením.

Posvátné kameny

V prastarých židovských legendách najdeme pozoruhodnou narážku na kámen v souvislosti s ohněm:
"...Když ale člověk na sklonku dne sabatu zpozoroval na nebi večerní červánky a zaznamenal připlíživší se tmu, ulekl se a udeřil se do tváře; řekl: Jistě teď přijde had o němž se praví, že mne kousne do paty.
Co učinil Pán? Dal Adamovi dva kameny: kámen temnoty a kámen stínu smrti. Adam vzal kameny a třel jimi o sebe a hle, vzešel z nich oheň."

U celé řady kočovných a loveckých kmenů jsou kameny dodnes vnímány jako "kosti Matky Země". V mytických bájích, ale i v pohádkách se vypráví o kamenném světě, jež vznikl potrestáním lidí. Jiné báje a dokonce i Nový zákon vypráví o tom, že lidé vznikli z kamenů.

Kámen mohl být pro dávného člověka vzkazem, stejně tak důkazem dávných dějů, ale také mohl připomínat různé podoby - bohů, hrdinů, přízraků. Podoba v kameni mohla připomínat spatřené vidiny v nějakém rituálním vytržení nebo ve snu.

Naše planeta je plna míst, kde kamenné přírodní struktury působí až magickým dojmem, neboť připomínají zřícené chrámy, města, opuštěná místa dávných civilizací. například druidské kameny ve Walesu jsou velice podobné některým kamenným útvarům v Čechách.

 

 

Mezi posvátnými kameny hojně roztroušenými po Čechách nalézáme i kývající se kameny - zvané viklany. Tyto osamělé balvany různé velikosti a tvarů bývají tradičně považovány za pradávné rituální oltáře, na na nichž se obětovalo bohům. Tvary kamenů a prohlubně na nich vznikly přirozeným odvětráváním měkčích částí horniny a působením deště a mrazu.

Kosatínský viklan se nachází poblíž obce Boudy na Písecku v chráněné přírodní oblasti Malý Kosatín a dostanete se k němu po naučné turistické Alšově stezce, která probíhá mezi Miroticemi a Čimelicemi. Délka trasy je asi 12 kilometrů, ale s různými zacházkami a odbočkami je to celkem 19 kilometrů. Je vhodná jak pro pěší turistiku, tak pro horská kola. V obou koncový místech stezky jsou zastávky veřejné dopravy. Do obce Boudy můžete také zajet autem a vydat se odtud k svému cíli.

 

 

Viklan leží na vrcholu přirozené kamenné řady v lese na kopci jménem Malý Kosatín Horní žulový balvan je vysoký 1,1 metru s půdorysem 2,6 x 2,1 metru a spodního balvanu se dotýká jen malou plochou a při dotyku se pohybuje. Místní lidé mu kdysi říkali "hejbací kámen".

Roku 1930 prováděl kolem kamene vykopávky nejznámější jihočeský archeolog Bedřich Dubský (1880 - 1957), který si povšiml několika nepravidelných jamek na jeho povrchu. Pod přečnívající částí kamene pak vykopal uhlíky a drobné střepy keramiky ze starší doby železné (7. až 5. století před naším letopočtem), totožné se střepy keramiky, která byla nalezena na blízkém pravěkém hradišti na vrchu Hrad a také v nedalekých mohylách. Dále zde Dubský nalezl i několik zlomků zvířecích kostí, z čehož se začalo usuzovat, že viklan byl obyvateli hradiště používán ke kultovním obřadům.
Jiná nalezená keramika z téhož období pochází i od balvanu v lesíku Na spáleném u Horního Ostrovce, od kamene na návrší Velký Mohelník u Písku a z okolí kamene u Varvažova. Svědčí to o zvláštním zájmu obyvatel starší doby železné o tyto objekty, ale doklady provádění kultovních praktik nemáme.

Bedřich Dubský o svém nálezu píše na stránkách Časopisu turistů v článku Megality v Jižních Čechách v roce 1945 toto:
"K viklanům řadím i přečnívající balvan u Bud na Mirovicku, třeba by tvarem i polohou neodpovídal pravým viklanům (logans). Nachází se asi sto kroků západně od keltického hradiště, Hradu u Čimelic. Horní balvan s jamkami spočívá na kamenech, jež přečnívá téměř o polovinu, takže jim lze pohybovati. V písčité vrstvě pod přečnívající částí našel jsem laténské střepy jako doklad používání kamene Kelty."

Zhruba 100 metrů východně a jihovýchodně od viklanu se nachází deset pozdně halštatských nízkých mohyl s kamenným pláštěm, jejichž původní tvary jsou poničené výkopy z 30 let 20.století. Nejvyšší mohyla měla průměr 8 metrů a byla vysoká 60 centimetrů. Pravděpodobně v nich byli pohřbíváni obyvatelé blízkého hradiště na Hradu. Pohřební výbava hrobů byla chudá, tvořená většinou jen několika hliněnými nádobami.

Spojíme-li obětní viklan, kamenné řady a mohyly v celek, mohl být celý Malý Kosatín posvátným hájem obyvatelů blízkého hradiště. Někteří badatelé však poukazují na to, že viklan i zdejší přírodní kamenné řady, nyní již dosti zarostlé a těžko zřetelné, mohly sloužit prostě jen k vyznačení cesty či pro orientaci v terénu.

K tomto málo známému viklanu se bohužel žádná pověst neváže, proto si ji musíte vymyslet sami, až se k němu vydáte. Krásné okolí vám jistě samo napoví...
Můžete se tam vydat i v tomto období mírné zimy, protože místa zde mají svá nekonečná magická kouzla. Nyní také navíc uvidíte i to, co by v létě bylo zakryto listím stromů a keřů.

Hrad u Bud - pravěké hradiště

V roce 1867 čimelický rodák profesor filosofie Josef Dastich (1835 - 1870) jako první objevil a popsal hradiště na vrchu Hrad. Avšak první archeologický průzkum začal až o 60 let později archeolog Bedřich Dubský, který také lokalitu datoval do halštatsko-laténského období.

Jedná se o zbytky pravěkého hradiště ze starší doby železné, vybudované mezi 7. stoletím a první polovinou 5.století před naším letopočtem. Vrchol kopce byl obehnán dvěma kamennými valy. Plocha vymezená vnějším ohrazením je 2,26 hektarů. Vnitřní val měl obvod 244 metrů a v nejširším místě byl 13 metrů široký. V základech valu jsou dvě linie kamenů, které tvoří vnitřní a vnější líc hradby. Prostor mezi nimi byl vyplněn nasucho kladenými neopracovanými kameny bez jakékoli další vnitřní konstrukce. Původní průchod vnějším valem byl na západě. Dvě křídla valu zde dělí 4 metry široká mezera. Průchod vnitřním valem byl nejspíše v místě dnešní cesty na východní straně hradiště. Ve vzdálenosti 5 metrů od vnitřního valu směrem do středu hradiště se nachází kamenná zeď o šířce asi 1,5 metru. Na západní straně je nahrazena řadou velkých balvanů a skal, na jižní straně val a zeď splývají v jedno těleso. Ve vnitřní ploše hradiště nebyly nalezeny stopy stálých obydlí. V současné době zde najdeme dvě zachované linie ohrazení z nasucho poskládaných kamenů a část vnitřní konstrukce hradiště.
Hradiště leží uprostřed hustě osídlené oblasti Prácheňska a je obklopeno sítí vesniček a usedlostí. Sloužilo nejspíš jako centrální místo, na kterém se místní obyvatelstvo scházelo při výjimečných událostech, slavnostech nebo obřadech. Mohlo také sloužit jako svatyně.
Hradiště je zapsáno na seznamu národních kulturních památek

Dávná pověst vážící se k hradišti říká, že jej zbudovaly tři panny, když ve vlastních zástěrách vynosily na vrchol kopce všechno potřebné kamení. Námaha jim prý nakonec nebyla nic platná, nepřítel hradiště dobyl a panny byly zabity na útěku.

 

    

Hradiště zde bylo nejspíš zbudováno jako strážní místo u cesty z Pootaví na sever a sloužilo nejspíš keltskému rodu Bójů. Při archeologických vykopávkách zde byly nalezeny ale i úlomky nádob z doby bronzové, což by nasvědčovalo tomu, že vrchol kopce byl osídlen ještě před stavbou samotného keltského hradiště. S odchodem Keltů hradiště zaniklo. Původně se soudilo, že se zde později - v mladší době hradištní - usadili Slované, protože zde byly nalezeny i úlomky slovanské keramiky. Bedřich Dubský ale vysvětlil tento nález tak, že místo na vrchu kopce sloužilo jen pro vysílání kouřových signálů.

 

 

V nejbližším okolí hradiště dnes můžete - při trošce štěstí - nalézt a obdivovat kamenné misky, naplněné vodou a spadaným listím. Nám se podařilo pod listím a mechem objevit jednu - viz obrázek.

"Nebesa zlatě se zrcadlící v kamenné míse, nám ještě dnes mohou připomenout boží oko. Mohlo by se zdát, že právě v kamenech dávná mytologie trvá."

 

              

K hradišti na kopci Hradu (574 m n. m) i k viklanu na Malému Kosatínu vede značená turistická stezka ze vsi Boudy, která je vzdálená přibližně 5 km od Čimelic a 2 km od Mirotic. Za vsí na samotě si můžete prohlédnout zvenčí panský budský dvůr vystavěný píseckou obcí roku 1721, kde Mikoláš Aleš poprvé uviděl Márinku Kailovou, svou budoucí ženu, která zde žila u dědečka Baťka, jelikož byla od svého dětství  sirotek. V Miroticích v kostele sv. Jiljí se 29. dubna 1879 Aleš s Marinou oženil.


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

VEZA