wz

Voda lidem nebezpečná a zároveň i pomáhající

V tomto povídání tak trochu navážu na článek Krása v ohni zrozená, kde jsem vám vyprávěl o vodním hamru v obci Dobřív. Dnes se přeneseme na druhou stranu hřebenu Brd - na Příbramsko, kde se po staletí těžily rudy různých kovů, zejména stříbra. Horníci v rudných dolech se museli naučit s vodou žít - a naučili se, jak ji využívat ve svůj prospěch a zároveň jak ji zabránit, aby jim škodila v díle a neohrožovala jejich životy.

Stříbro a olovo

Březové Hory nad městem Příbram od pradávna dávaly lidem stříbro ... ale rozhodně to nebylo zadarmo. Zdejší doly dosahovaly i takových hloubek, jakou má výšku naše nejvyšší hora Sněžka od hladiny moře. Od poloviny 19. století bylo Příbramsko po několik desetiletí hlavním producentem stříbra a olova ve střední Evropě. V 80. a 90. letech 19. století se zde vytěžilo dokonce 97,7 % celé rakousko-uherské produkce! Tak například v letech 1831 až 1840 bylo vyrobeno 60 762 kg stříbra a 8 170 t olova, v dalším desetiletí se produkce zvýšila již na 83 699 kg stříbra a 9 570 t olova. Do roku 1886 byla roční výrobu stříbra zvýšena na 35 539 kg, přičemž nejvyšší výtěžek byl zaznamenán v roce 1896, a to 41 797 kg.

Dědičná štola v Březových Horách

Šachty a štoly ražené ve skalním masívu ovšem byly vítaným cílem podzemních vod, stahující se k vytěženým místům. Proto bylo nutné neustále vodu čerpat a odvádět tam, kde neškodí. K tomu sloužily samozřejmě další podzemní chodby.

Největším  zachovalým a po ukončení práce v dolech nezatopeným důlním dílem je tak zvaná Dědičná štola (původně se jmenovalla Štola císaře Josefa II.). Jde o důmyslný systém chodeb, který byl vybudován v 18. století. Spojoval všechny doly v oblasti Březových Hor a Bohutína a sloužil k jejich odvodňování. Dědičná štola měří neuvěřitelných 22 kilometrů a  horníci ji razili dlouhých 70 roků  (od roku 1789 do roku1859). Proto se nazývá Dědičná - při její ražbě se vystřídaly tři generace horníků pracujících v těch nejprimitivnějších a nebezpečných podmínkách - rubali tvrdé horniny jen  za svitu plamínku a pouze pomocí kladiva, vrtáku a střelného prachu.

Dědičná štola dodnes slouží svému účelu. Chodby sbírají podzemní vodu a vedou ji k říčce Litavce, kde štola končí u Trhových Dušníků. Kvalitní vodu z podzemí lze použít jako pitnou. Příbram s okolím se proto pravděpodobně nikdy nebude muset obávat nedostatku pitné vody.

 

 

Malá odbočka do dob, kdy koňské síly řehtaly

Na starých rytinách znázorňujících důlní podnikání se setkáte s menšími, okrouhlými a  zašpičatělými stavbami. To nejsou kaple pro fárající horníky, ale zdroje první pohonné síly. Uprostřed stavby byl žentour - kůň chodil kolem dokola, otáčel hřídelí a ta navíjela či odvíjela lano nebo poháněla, co bylo potřeba. Koňské síly krmené ovsem a řehtající ... ale asi ne moc vesele.

 

 

 

Unikátní technická památka skrytá v podzemí

Hornické muzeum v Příbrami - Březových horách je rozsáhlé muzeum hornictví skládající se ze skanzenu budov, historické a geologické expozice a atraktivních podzemních prohlídkových okruhů.. Je to jedno z největších muzeí v České republice. Založeno bylo v roce 1886. Ne, to není omyl a neměl tu být letopočet 1986.

Zpráva z tisku:
Hornické muzeum Příbram obdrželo při příležitosti setkání hornických měst ČR v Ostravě - Radvanicích ocenění ČESKÝ PERMON ROKU za 1. místo při záchraně a zpřístupnění vodního kola dolu Drkolnov

O co jde ... jde o krásnou ukázku, jak může být důlnímu podnikání nebezpečná voda užitečná k tomu, aby z podzemí odstraňovala ... právě další vodu. Nejprve se paradoxně do podzemí přivede další voda, ale tu má člověk pod kontrolou a využije ji k pohonu strojů čerpajících vodu z hlubin dolu ... no a pak voda, která vykonala práci spolu s vodou vyčerpanou neškodně vytečou daleko od těžních jam. Jak se toho dosáhne? Zdánlivě jednoduše ... štolou přitékající voda otáčí v podzemí vodním kolem, to pohání pumpy a všechna voda pak další štolou odtéká ven. No a na šachtě Drkolnov se nachází unikátní technická památka světového významu – podzemní vodní kolo, unikátní technická památka zapsaná dne 1.7.1973 do seznamu kulturních památek ČR pod pořadovým číslem 2-2581.

Ještě bychom si měli uvést jeden zdánlivý paradox. V dobách sucha byly kvůli nedostatku vody nutné k pohonu čerpadel, těžních strojů a dalších mechanismů šachty zatopeny .... hladina podzemních vod byla stále skoro stejná. Proto také vzniklo úsloví: Voda je věčný přítel i nepřítel báňského podnikání.

Pojďme se na kolo podívat. Východiskem je expozice důlního muzea na dole Ševčín. Tam si koupíte vstupenky ... a pak s průvodcem fáráte do podzemí. Ale zase tak jednoduché to není. Napřed se musíte i s průvodcem přesunout (nejlépe vlastními auty) ke vchodu do podzemí vzdálenému asi dva kilometry.Tam vyfasujete přilbičky ... a potom přijde veeeliké překvapení ....

Jeli dolů po pr ...

 

 

Na první obrázek se nedívejte, pokud trpíte závratí .... je to dnes již opuštěná šachta vedoucí do nitra země, jenže z ní vidíte "jen" asi 70 metrů. Pak se leskne vodní hladina (musíte mi věřit, blesk tak daleko nedosvítil) a další stovky metrů jsou zaplavené. Ale milovníci módního pojmu "adrenalinové sporty" - máte smůlu. Potápěči sem nesmí. Pokud by ve spleti chodeb zabloudili či uvízli ... nebylo by jim pomoci. To už je lepší ta atrakce, na kterou vás pustí, až si vyfasujete přilbičku. Vezmete si filcový podprdelníček, posadíte se na dřevěnou skluzavku ... a frrrrrrr !!!! dolů do tmy. Sjezd asi 15 m dlouhý si napoprvé vychutnají bez většího brzdění jen odvážnější - ale ti, kdo chtějí, mohou po schůdkách vyklusat nahoru a jet podruhé. Dávní horníci tu ale skluzavku neměli. Měli prý jen koženou zástěru, na kterou si sedli a přímo po hornině jeli dolů ... samozřejmě po vlastním pozadí....

No a pak ujdete pár metrů stranou a zřejmě zůstanete stát v údivu ... a obdivu. Před vámi se leskne vodní kolo vysoké jako jednopatrový rodinný dům. Má totiž průměr 12,4 metru. To kole sem dopravili stejnou šachtou, jakou jste přijeli - samozřejmě rozebrané a tady ho potom zase sestavili. Původní kolo bylo dřevěné; to dnešní je již z oceli.

Jak to celé funguje

Či spíše fungovalo. Dnes tu jen kolo tiše stojí a voda sem nevtéká - to bychom tu nemohli být my.  Začněme daleko před Březovými horami. Voda potřebná k pohonu tohoto kola i celého rozsáhlého vodohospodářského komplexu dolů v  Březových Hor byla přiváděna struhami z  pěti velkých báňských rybníků o celkové kapacitě téměř tří miliónů krychlových metrů s roční dodávkou vody více než 15 milionů m3. Délka všech náhonových a sběrných struh činila úctyhodných 90 km. Příbramský vodní systém tak tehdy zaujímal v oblasti vodního hospodářství jedno z předních míst v Evropě. Vodní systém vznikal postupně od roku 1768 až do druhé poloviny 19. století. Nesloužil pouze pro báňské účely, ale napájel například i obecní vodovod v Bphutíně a měl řadu dalších funkcí. Do současnosti se zachovala zhruba polovina bývalých struh - zbytek byl zdevastován, poničen a mnohde úplně zlikvidován.

První zápis o čerpání podzemních vod na Březových Horách lze číst v důlní knize z roku 1527; tehdy se čerpadla poháněla větrným strojem jehož výkon však byl nedostačující. Proto bylo roku 1836 započato s hloubením jámy August (Drkolnov). Roku 1844 byl na dole Drkolnov zřízen těžní žentour a v roce 1846 proražena přívodní štola s komorou vodního kola. Voda potřebná k pohonu kola byla přiváděna z Lázského rybníku struhami o celkové délce něco přes 23,1 km. Pak vtékala do přívodní štoly dlouhé 130 m a ústící do horní části komory vodního kola v její horní části. Odtud byla dále vedena dřevěným korytem nad vlastní vodní kolo o průměru zmíněných 12,4 metru. Voda pak volně odtékala ze dna komory  550 m dlouhou odpadní štolou do spodních struh, kterými pokračovala dále na Vojtěšské prádlo, kde dále posloužila při praní vytěžených rud.

Kdysi byste našli v komoře vodní kola dvě za sebou, každé o výkonu šestnáctii koňských sil. První vodní kolo (které vidíte dodnes) bylo umístěno blíže přívodní štole a pohánělo pístové pumpy pro čerpání důlní vody z jámy August. Jeho osa leží v hloubce 16,6 m pod úrovní okraje těžní jámy. Druhé vodní kolo se nedochovalo - to bylo menší a pohánělo těžní stroj a úpravnu dolu Drkolnov.

Dnes je zde kolo ocelové, ale původní vodní kola s příslušenstvím, zabudovaná roku 1850, byla z velké části mistrovskou prací ze dřeva. Ke zhotovení dvanáctimetrového vodního kola muselo být zpracováno nejméně 100 fošen o síle 7,5 - 10 cm. Na jednotlivé součásti tvořící osu kola a na soukolí se použily 4 silné dubové kmeny a dalších 150 prken různých rozměrů. Jen pro upevnění částí kola muselo být vyrobeno okolo 6 000 dřevěných spojovacích kolíků. Další množství kmenů se zpracovávalo na sací roury atd. Počátkem devadesátých let. let 19. století bylo místo již značně nahnilého dřevěného kola postaveno kolo nové -  z ocelových profilů spojených šrouby a nýty. Na lopatky kola se použilo ocelového plechu, vnitřní strana lopatek byla z dřevěných prkének. V této podobě se kolo zachovalo dodnes - jen lopatky byly vyměněny.

Jen pro zajímavost - za 60 let činnosti dolu Drkolnov (důl zastavil činnost roku 1896) bylo vytěženo pouze 276 kg stříbra a 63 800 kg olova. Důl pak osiřel, ne tak vodní stroje v podzemí. Jejich novým úkolem bylo čerpání pitné vody pro Březové Hory. To bylo ukončeno roku 1961; vodní kolo tedy bylo v provozu více než sto let.  Komora kola, jejíž dno bylo zaházeno nejrůznějším odpadem, bylo vyčištěno o rok později, v roce 2001. V roce 2002 byla komora vodního kola vybavena přechody z ocelových prvků, propojujícími navzájem jednotlivá důlní díla ústící do komory. Pak přišlo na řadu samotné kolo. Byla obnovena jeho ložiska, značně zkorodované kolo opatřeno antikorozním a vlhkuvzdorným nátěrem a  původní lopatky byly nahrazeny novými z pozinkovaného plechu..Nakonec byla pochozí část komory vysypána štěrkem, vyhloubena odtoková stružka pro odvod srážkových vod a instalováno osvětlení. Komplex vodohospodářských děl dolu Drkolnov byl slavnostně zpřístupněn při Prokopské pouti, 6. července tohoto roku.

 

 

Na prvním obrázku je kolo v pohledu proti lopatkám, na dvou obrázcích následujících jsou pohledy na detaily konstrukce z technologických chodeb v ose kola. S tabulkou Vstup zakázán nahlížíme do odtokové štoly. Na zbývajících obrázcích si můžete udělat obrázek o mohutnosti podzemní prostory.

Wasserlauf neboli vodní patro

Vodní patro  je klasickým příkladem systémového a racionálního využití vodní energie. Čím hlouběji dosahovaly důlní aktivity, tím větší byla potřeba čerpání důlních vod, ražby hlubších odvodňovacích štol i ražby nových moderních svislých jam. Éra největšího rozmachu příbramského dolování nastala ustanovením Jana Antonína Alise do funkce královského hormistra a huťmistra v roce 1772. Tento báňský odborník využití k efektivnímu dolování všech tehdy dostupných technologií. Nezapomínejme stále, že do poloviny 19. století byla téměř jediným energetickým zdrojem voda; ta poháněla důlní a úpravenská zařízení, ale posloužila po odevzdání své energie i při vlastním úpravenském a hutním procesu. Proto byla vodnímu systému věnována velká pozornost.

K dalším vodním dílům v podzemí Březových Hor se můžete dostat z dolu Anna. Dostanete opět přilby a navíc tentokrát i baterky. Průvodce vás shromáždí u výtahu a po malých skupinkách sjedete postupně do třicetimetrové hloubky. Zde vás očekává dlouhá štola, kde kdysi proudila voda; nyní je tu klid.

 

 

První část technologie Wasserlaufu - neboli vodního patra  - je dostupná chodbou vlevo poměrně nedaleko. Na obrázku vpravo nahoře vidíte komoru vodního kola. Komora je prázdná, kolo se nezachovalo. Podle tvrzení průvodkyně ale je již přislíbena stavba repliky. Nechme se tedy překvapit. Komoru lze obejít, kolem místa, kde bývalo pravé ložisko kola vystoupat k místu, kde vyúsťovala vtoková štola a kolem druhého ložiska opět dolů, do výtokové štoly kterou jste přišli. Vrátíte se k výtahu a štolou pokračujete k místům, kde byla komora dalšího, menšího kole. Zde se štola lomí doprava. Zde již půjdete s baterkami - je to zajímavý pocit a můžete si ho vychutnat, neboť celková délka podzemní trasy je téměř kilometr.

Dolů jste sjeli výtahem ... ale to si teď musíte odpracovat. Na konci dostupné části štoly totiž vedou na povrch zemský schody. Chvíli ocelové, chvíli kamenné - je jich ale přes 150. No a potom již spatříte nebe a zjistíte, že jste podzemím ušli opravdu pořádný kus cesty.

Stroje zmlkly ...

Doly jsou dnes tiché a těžní stroje zmlkly. Poslední vůz rudy vytěžené v Březových Horách má na sobě datum 30.6. 1978. Zůstal tu kus historie a naštěstí se zachovaly doklady o umu a dovednosti generací hospodařících tu před námi. Když si tak přečtete popis parního těžního stroje ... řeknu vám, kam se hrabe celá ta dnešní elektronika. To bylo srdce dolu, na které se mohli havíři spolehnout ... a které nerozhodila nějaká magnetická bouře nebo zkrat v elektrárně.

Dny zašlé slávy ještě připomíná soška sv. Prokopa umístěná poblíž těžní jámy bývalého dolu Prokop, kam vás odveze podzemní vláček. Jsou tu verše:

Prokope svatý, patrone náš
Satana zlého ve své moci máš.
Dej ať nad námi nemá sílu,
havířům zdař Bůh jejich dílu.

Tady mě tak nějak zaujal letopočet 1957 .... ten rok ještě komunistická totalita šílela naplno ... a tady Bůh, Satan, sv. Prokop ... no jak se zdá, tak na některé věci byli komunisté krátcí ...  Třeba se báli permoníků, s nimiž musí být každý člověk v podzemí zadobře - je tu přece jen na návštěvě... S ukončením těžby se ze zdejších dolů permoníci odstěhovali, jen jeden tu zůstal jako poslední strážce. Hlídá podzemí z bývalé čekárny, kde horníci čekali, až pro ně přijede klec důlního výtahu.

 

A na závěr ještě jedno kolo poháněné vodou - i když ne v podzemí

K poslednímu zajímavému objektu se opět přesuneme do Brd. Zde na soutoku Padrťského a Třítrubeckého potoka si tehdejší majitel lesů, kníže Josef Colloredo-Mansfeld, nechal v letech 1888 – 1890 postavit lovecký zámeček, známý dnes pod názvem Tři trubky. Projekt dřevěné stavby s honosným loveckým vybavením vypracoval vídeňský architekt Camillo Sitta a její okolí bylo upraveno jako lesní park. Za 1. světové války byl zámeček vybaven ústředním topením a elektrifikován.

A jsme u toho. Zámeček byl elektrifikován. Po dlouhém krásném sjezdu na kole směrem od Nepomuku si na soutoku dvou potoků náhodou všímám něčeho, co je jako napůl zanesená vodní nádrž s malou budovou  na hrázi. Zastavujeme a jdeme se podívat - je to bývalý mlýn či co vlastně?

 

 

Překvapení - bývala to malá vodní elektrárna. A dokonce se záložním pohonem benzínovým motorem.  Všechno tu ještě je, jen lopatky kola odpluly někam do nenávratna. Motor - to je unikát, je to snad tentýž typ, co s ním pan Kemr poháněl cirkulárku ve filmu Na samotě u lesa. Dynamo by bylo snad ještě stále schopné hned pracovat. Točí se tak lehce, jako kdyby dávalo proud ještě včera. Je tu i rozvaděč s mnoha dráty (ovšem vedou někam? - asi už ne).

Byla by to krásná památka, jen jí trochu zrestaurovat. Vypadá to, že je právě na hranici, ze které není návratu. Budova ještě celkem obstojná, ale jen tak tak. A je otázka, kdy stroje někdo sebere a odveze do sběru ... to by byla věčná škoda. Ovšem teď, když se poměry ve VVP uvolnily ... kdo ví.


JL

Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?