wz

Mystická a záhadná místa Izraele

Mórija - Chrámová hora

Lidé obývají oblast Jeruzaléma už pět tisíc let. Archeologické vykopávky odhalily, že na hoře Mórija, jíž se také říká Chrámová hora, existovalo město jménem Ursalim neboli základy Boží. Zakladatel židovského království David učinil v roce asi 1000 př.n.l. Ursalim svým hlavním městem a přejmenoval je na Jeruzalém Město míru. Nejcennější předmět Židů, archa úmluvy, byla do města údajně přenesena o necelých padesát let později.

Židé zde za vlády Davidova syna Šalamouna vybudovali v roce 957 př.n.l. svůj První chrám. Ten zároveň hraje ústřední roli ve víře Templářů, kteří se zúčastnili pozdějších křižáckých výprav.

Babylonský král Nabúkadnesar II. vyplenil chrámové poklady a chrám v roce 586 př.n.l. zničil. Když se Židé do oblasti v roce 539 př.n.l. vrátili, začali budovat Druhý chrám, který dokončili v roce 515 př.n.l. V té době už panovaly pochybnosti o tom, kde se vlastně archa úmluvy nalézá.

Za římské nadvlády rozšířil Druhý chrám král Herodes Velký, který rovněž postavil Zeď nářků. Při pozdějším povstání proti římskému vojsku byl Jeruzalém vypleněn a Druhý chrám v roce 70 n.l. zničen.

V roce 135 pak na troskách zničeného Jeruzaléma vybudoval své nové hlavní město jménem Aelia Capitolina římský císař Hadrián. Na místě dřívějšího židovského chrámu postavil chrám bohu Jupiterovi, ale ten pro změnu zničili Byzantinci, když se uchytilo křesťanství. Jeruzalém pak zůstal křesťanskou baštou až do roku 614, kdy jej vyplenili Peršané, kteří při tom zničili i kostely. U moci zůstali jen krátce – do roku 638, kdy město šest let po smrti Muhammada obsadil muslimský chalífa Umar I. Postavil zde mešitu; zřejmě ze dřeva a zdiva, takže z ní nic nezbylo.

Podle islámské tradice přiletěli na Chrámovou horu Muhammad a archanděl Gabriel a setkali se tam s mnoha proroky, včetně Abrahama, Mojžíše a také Ježíše, kterého muslimové uznávají pouze jako proroka, nikoli jako Božího syna. Archanděl zavedl Muhammada na vrchol skály, odkud pak Muhammad vystoupil k Alláhovi. Gabriel vzal Muhammada i do Mekky; odtud pramení význam obou těchto lokalit pro muslimy.

Právě na tomto místě, kde kdysi stávaly oba židovské Chrámy a Jupiterův chrám, pak v letech 687 až 691 vybudoval desátý chalífa Abdalmalik Skalní dóm. Mnozí tuto stavbu, známou v arabštině jako Qubbat as-Sachra (Kopule Skály), považují za nejslavnější a nejkrásnější islámskou památku. Samotný dóm je dvacet metrů vysoký a měří deset metrů v průměru. Kdysi byl pokryt pravým zlatem (jež bylo v moderní době nahrazeno hliníkem).

Svatou zemi v roce 1071 ovládli Turci, kteří uzavřeli poutní trasy. To vyústilo v křižácká tažení, která nakonec vrátila Jeruzalém křesťanstvu. Během této doby se stal Skalní dóm křesťanskou památkou a byl přejmenován na Chrám Páně. Muslimové pak město opět dobili v roce 1187. Potom prošlo řadou dalších změn, jejichž výsledkem bylo, že jeho obyvatelstvo uprostřed devatenáctého století tvořili z poloviny Židé. V roce 1980 byl Jeruzalém prohlášen hlavním městem Izraele.

Uvnitř dómu lze v podlaze vidět vystupující skalisko, odkud Muhammad vstoupil na nebesa. Pod tímto posvátným kamenem je jakási skalní dutina známá jako Studna duší. Povídá se, že je zde občas slyšet hlasy mrtvých.

To, že má nějaká lokalita takový význam pro tolik důležitých náboženství a že každé z nich vybudovalo na jednom společném prostranství své posvátné místo, je výrazným ukazatelem, že má velmi zvláštní, mystickou a posvátnou energii.

Zeď nářků

Zeď nářků v Jeruzalémě, známá též pod svým správnějším názvem Západní zeď, je podle některých lidí nejposvátnějším a nejsvatějším místem v celém židovském světě. Puristé však podotýkají, že není posvátné ani trochu; Zeď nářků je významná jen proto, že je od ní nejblíže k nejposvátnějšímu místu – k Chrámu, který kdysi stával na Chrámové hoře (Skalní dóm).

Kopec, na němž chtěl Herodes svůj mohutný chrám vybudovat, nebyl pro jeho projekt dost velký, a tak ho dal uměle zvětšit obrovskou plošinou podepřenou mohutnými zdmi. Západní zeď této plošiny tudíž vlastně ani nebyla součástí samotného Chrámu. Dnes podpírá nejen sídlo Chrámu, ale i Skalního dómu a mešity Al-Aksá.

Pro nejkonzervativnější Židy je Západní zeď významná proto, že chtějí být blízko Chrámu, ale nechtějí vkročit na samotnou plošinu, aby náhodou nešlápli na místo, kde Chrám stával – jeho přesná poloha totiž není známa - neboť by je nechtěně znesvětili.

Židé z celého světa se u Západní zdi shromažďují k modlitbám a vsunují přání napsaná na kouscích papíru do puklin ve stěně.

Zeď nářků se jí říká proto, že po zničení Druhého chrámu v roce 70 n.l. měli Židé zakázáno vstoupit do Jeruzaléma až do byzantské doby; pak směli místo navštívit jednou do roka - v den výročí zničení Chrámu. Když do města přišli, naříkali nad troskami tohoto nejsvětějšího místa. V letech 1948 až 1967 sem Židé rovněž neměli přístup, neboť tato část města patřila Jordánsku. Teprve po Šestidenní válce byla Západní zeď Židům opět zpřístupněna a zůstává jim otevřena dodnes.

Židovský hrad a Vádí Charrar

Jihovýchodně od Jericha, necelý kilometr od řeky Jordán, stojí řecký pravoslavný klášter, jemuž se říká Qasr al-Jahúd (Židovský hrad). Židé o něm říkají, že právě zde pokřtil Jan Křtitel Ježíše v Jordánu. Vznikl ve 4.století n.l. a byl několikrát zničen a znovu vybudován. Na lokalitě jsou rovněž trosky byzantského kláštera, pevnost a kostel z dob křižáckých výprav.

Není to však jediné místo, které si na Ježíšův křest dělá nárok. Jordánsko tvrdí, že skutečný Vádí Charrar se nalézá na protějším břehu, asi půldruhého kilometru na východ. Přinejmenším z části se tento spor vede ve snaze získat příliv turistů a peněz.
 „Toto je místo toho křtu. Jiné lokality nepředložily žádné archeologické důkazy“, tvrdí jordánský ministr cestovního ruchu. Byl zde totiž odkryt byzantský klášter a tři kostely, stejně jako řada mělkých bazénů, jež byly podle přesvědčení Jordánců používány ke křtům, když se místo v prvopočátcích křesťanství stalo cílem poutníků.

Vatikán nejdřív Vádí Charrar uznal v Jordánsku. Zástupce Svatého stolce v Ammánu řekl, že vatikánští teologové jsou přesvědčeni, že Ježíš byl „s největší pravděpodobností“ pokřtěn na jordánské straně řeky. Toto tvrzení však bylo později zmírněno při návštěvě papeže Jana Pavla II ve Vádí Charrar v roce 2000 – jeho pobočníci tehdy prohlásili, že posvátné jsou spíš vody Jordánu než nějaké konkrétní místo na břehu. Na jordánské lokalitě papež při modlitbě řekl:“ Na březích řeky Jordánu jsi (Bože) pozvedl Jana Křtitele, hlas v pustině…, aby připravil cestu Páně a hlásal příchod Ježíšův.“ A potom, aby dal najevo neutralitu, papež naznačil, že později navštíví i „konkurenční“ lokalitu.

Qarantal – Klášter pokušení

Necelých sedmdesát kilometrů od Jeruzaléma se tyčí Hora Pokušení, kde ďábel zkoušel Ježíšovu víru. Evangelia (jiná než Janovo) zaznamenávají, že Ježíš poté, co jej Jan pokřtil, odešel do hor a tam se čtyřicet dní postil. Přišel za ním Ďábel a vyzval ho, aby připravil z kamenů chléb. Na to mu Ježíš odpověděl, že „ne jenom chlebem bude člověk živ“. Potom Ďábel Ježíše vybídl, aby se vrhl z výšin dolů, protože jej přece ochrání Andělé – ale Ježíš opět odmítl. Nakonec mu Ďábel nabídl velké bohatství, pokud se mu bude klanět, a Ježíš rovněž odmítl.

Nevelká horská jeskyně je považována za místo, kde Ježíš meditoval. Původní mniši. kteří zde žili později, také bydleli v přírodních skalních jeskyních. První kapli zde v roce 340 n.l. postavil svatý Chariton; tu však zničili Peršané.

Lokalita se stala poutním místem v době křižáckých výprav. Současný klášter v letech 1875 až 1905 postavila řecká pravoslavná sekta, která horu v roce 1874 koupila. Je zde kámen, na němž Ježíš údajně seděl, když ho Ďábel pokoušel.

Hora patří k méně navštěvovaným biblickým lokalitám; snad proto, že leží na dosti odlehlém místě. Jedinci s duchovními sklony zde však naleznou klid k meditaci.

Kumrán

Kumrán je středověké sídliště na severozápadním pobřeží Mrtvého moře. Jeho trosky pocházejí z doby zničení Druhého chrámu. Nedaleko v kopcích je místo, kde byly v roce 1947 nalezeny svitky od Mrtvého moře. Trosky, odhalené při vykopávkách v padesátých letech dvacátého století, sestávají z hospodářských stavení a hřbitova více než tisícem hrobů. V jedné odkryté místnosti se našly jakési kalamáře, a tak byla označena jako skriptorium. Panuje názor, že právě zde byly svitky opisovány. Celou lokalitu zásobovala voda ze soustavy vodních kanálů, jež možná zároveň sloužily k rituální očistě. Jelikož nebyly objeveny žádné ložnice ani jiné místnosti na spaní, odborníci usoudili, že tamější kmen přebýval většinou ve stanech nebo jeskyních. Panuje názor, že Kumrán byl střediskem velké náboženské komunity, patrně esejské. Esejci byli v prvním století př.n.l. skupinou, jež odpadla od židovské víry a před pronásledováním se uchýlila do pouště. Komunita byla v podstatě apokalyptickou sektou, jež věřila, že brzy nastane konec světa. (Tyto komunity popsali již autoři jako Fijón z Alexandrie nebo Plinius Starší). Svitky, které byly napsány ještě před zničením Druhého chrámu – většinou hebrejsky a aramejsky - představovaly jakousi knihovnu sekty.

V roce 1947 našli dva beduínští pastýři v jeskyni hliněný džbán a v něm sedm pergamenových svitků. Ty se dostaly do rukou obchodníků se starožitnostmi, jež je pak nabídli vědcům, kteří o ně projevili zájem. Když E.L.Sukenik zjistil jejich stáří, podařilo se mu získat tři z nich pro Hebrejskou univerzitu. Jejich části pak zveřejnil v roce 1948 a 1950. Ostatní čtyři svitky byly propašovány do Spojených států, kde byly tři z nich publikovány v letech 195 - 1951. Později byly opět nabídnuty na prodej. Koupil je Jigael Jadin, Sukenikův syn a přední archeolog, a vrátil je do Izraele, kde je pak v roce 1965 představilo Izraelské muzeum v Jeruzalémě ve speciální stálé expozici s názvem Svatyně knihy.

Počátkem padesátých let dvacátého století mezitím jeskyni, kde byly nalezeny první svitky, a později i další jeskyně prozkoumal tým vědců vedených otcem Rolandem de Vaux. V jedenácti z nich byly objeveny další tisíce fragmentů. Rukopisy byly většinou napsány na pergamenu, jiné na papyru. V některých jeskyních byly rukopisy pečlivě uloženy v uzavřených džbánech, jiné zas jako by někdo bezmyšlenkovitě pohodil. Nejhůře dochované rukopisy se drolily a vědci měli velkou snahu obnovit to, co se obnovit ještě dalo. Celé studium poněkud komplikuje fakt, že objevy Rollanda de Vaux z roku 1952 nikdy nebyly zveřejněny. I publikace původního nálezu trvala dlouho, částečně kvůli finančním obtížím a částečně kvůli přílišné pečlivosti redakční rady. Dokumenty sestávají z více jak stovky kopií knih hebrejské Bible, z nichž mnohé se dochovaly pouze ve fragmentech. Je zde dvacet tři ze 24 knih, chybí pouze Kniha Ester. Rovněž byly identifikovány fragmenty textu Septuaginty. Obsaženy jsou také komentáře k nejrůznějším knihám, které dokazují že jde o text hebrejského Tanachu z konce období Druhého chrámu.

O původu svitků od Mrtvého moře se vášnivě debatuje. Pokud jde o Kumrán, řada vědců se domnívá, že tamější sídliště bylo pouze administrativním shlukem jakýchsi úřadů, jež neměly se svitky pražádnou souvislost, a že svitky se do oblasti dostaly z Jeruzaléma. Jiní badatelé zase tvrdí, že tamější obyvatelé nebyli vůbec Esejci. Nejpřesvědčivější důkaz o tom poskytují samotné svitky, jež podle některých odborníků neodrážejí esejský styl života.

V roce 2001 byla v Kumránu, jen několik set metrů od místa nálezu svitků, objevena jedna rakev a mauzoleum. Hroby však byly už dávno vyloupeny a mnoho pokladů se ztratilo. Nález oživil debatu o tom, zda toto místo vůbec obývali Esejci - ti totiž žili prostým životem, zatímco rakev podle všeho patřila někomu bohatému. Vyskytl se názor, že tamější budovy byly možná jen součástí honosné vily jediného člověka.

V září 2001 Vatikán oznámil, že se chystá zveřejnit další obsah svitků od Mrtvého moře a že v souladu s nově publikovanými objevy povolí revizi Bible. Právě Vatikán byl dlouhá léta obviňován z utajování těchto informací, protože jsou údajně v rozporu s tradičním učením.

Archa úmluvy

V původním Chrámu byla patrně uschována archa úmluvy, kterou vyrobil Mojžíš jako schránku na desky s desaterem a z níž měl promlouvat hlas boží. Templáři údajně v jeruzalémských ruinách archu úmluvy hledali, dozvěděli se však, že byla před zničením původního chrámu převezena do Etiopie. Tam se ji podle jedné verze vydali i hledat, což dosvědčují templářské symboly v tamních svatostáncích. Alegorie templářského pátrání po tomto talismanu moci je zobrazena i na reliéfech katedrály v Chartres, jejíž stavbu templáři financovali. Nacisté naopak neochvějně věřili, že archa úmluvy byla přenesena do francouzského Rennes-le-Chateau, kde ji léta úporně hledali. Proti těmto teoriím hovoří ovšem fakt, že Jeruzalém byl před příchodem křižáků opakovaně vypleněn a jeho chrámy vyrabovány. Nikdo se ale o nalezení archy nikdy nezmínil - ani babylónský panovník Nabúkadnesar, ani syrský král Antiochos, ani římský císař Titus. Archu úmluvy se nalézt nepodařilo nikomu.

Badatel a spisovatel Graham Hancock ve své knize Znamení a pečeť tvrdí, že archa byla z Chrámu odnesena v letech 687 – 642 př.n.l. Byla prý přemístěna do Egypta a později do Etiopie, kde se podle mnohých nalézá dodnes.

Spisovatel a vědec Richard Andrews se však v knize Krev na hoře přiklání k tvrzení Charlese Warrena, jenž archu hledal v roce 1870 a dospěl k závěru, že je ukryta přímo pod Skalním dómem. Archeologické vykopávky zde sice nikdy nebyly povoleny, ale Andrews použil metodu infračervené fotografie z vrtulníku a dokázal, že pod chrámem je podzemní tunel a komory v místech, kde je předpokládal Warren. A tak možná archa, jeden z nejcennějších artefaktů v dějinách, nikdy neopustila své původní místo, kam byla uložena před třemi tisíci lety. Archa a její ukryt zůstávají nadále velkou záhadou.


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

VEZA