wz

Duch pralesa

Ty, kdo čekali výpravu někam do pralesů Amazonie, asi trochu zklamu ... nepřekročíme totiž hranice České republiky - a pokud ano, tak jen o pár kroků. Ale i tak, pokud se někdy za duchem pralesa vydáte, čeká vás zajímavý zážitek. Chce to ale dobré boty s pevnějším kotníkem, to vám radím předem !

Rezervace Trojmezná hora

Na jihu Šumavy se tyčí Trojmezná hora. Svému jménu není nic dlužna - opravdu se tu stýkají tři "meze" - hranice České republiky, Německa (Bavorska) a Rakouska. Její vrcholové partie (od nadmořské výšky 935 m do 1378 m) porůstá jeden z nejrozsáhlejších a nejlépe zachovalých horských smrkových lesů ve střední Evropě, vykazující rysy skutečného pralesa. Zdejší les se vyvíjel - a naštěstí dosud stále vyvíjí - bez výrazných vlivů lidské činnosti. Díky drsným podmínkám zdejší stromy rostou velmi pomalu a není proto divu, se zde některé smrky dožívají 300 až 400 let. Když začnete stoupat k vrcholkům zdejších hor, snadno začnete chápat, jakou byl původní prales mocnou ochranou celé české kotliny - a s každým vystoupaným metrem bude tento pocit sílit. Pohraniční hvozd kolem Trojmezí byl rukou člověka nedotčen až do stavby Schwarzenberského plavebního kanálu (1789 - 1822) - ale i potom se plošné kácení lesů této oblasti vyhnulo.

Přírodní rezervace Trojmezná hora byla vyhlášena v roce 1933. Vytvoření železné opony po 2. světové válce pak této oblasti zaručilo další desetiletí nerušeného vývoje bez zásahu člověka. Rezervace byla pak roku 1950 rozšířena na dnešní plochu zaujímající kolem 600 hektarů. Roku 1963 se oblast Trojmezné hory stala součástí nově vyhlášené Chráněné krajinné oblasti Šumava. Osud krajiny byl na vážkách kolem roku 1996, kdy se na celé Šumavě rozšířil kůrovec a díky tomu byl v roce 1999 ukvapeným zásahem Ministerstva životního prostředí zrušen dosud existující bezzásahový režim a  tak mohlo dojít ke kácení zdejších lesů. Naštěstí se ozvaly ekologické organizace, které oblast začaly blokovat a bránit tak těžbě. Od roku 2000 se tedy kůrovcem nakažené stromy likvidují jen v cca 200 až 250 m širokém pásu při hranici s Rakouskem.

Nad hlavou smrt, pod nohama život ...

Když přicházíte k Plešnému jezeru (1090 m) a zdvihnete oči k vrcholům hor, pod kterými leží, může vám les připadat jako usychající a umírající. Nyní budete sami moci ten les navštívit a přesvědčit se o opaku. K odumírání lesa docházelo vždy přirozenou cestou - v souvislosti s přírodními jevy - vichřicemi, požáry, po napadení hmyzem. Smrt je zde ale přirozenou součástí života a dává prostor novému životu. Pod uschlými starými - i padlými -stromy  bojují o právo na život mladé semenáčky smrků, buků a jedlí; ve vyšších polohách najdete v podrostu i jeřáb ptačí. Krásně to charakterizuje myšlenka: "Sílu evoluce nejde zastavit a zná pouze jedinou cestu - od zeleného lesa k zelenému".

Lze tu rozlišit tři vegetační stupně, které se zachovaly tak, jak je příroda kdysi krajině vtiskla do vínku. První stupeň - zde zhruba mezi 1000 až 1250 m nadmořské výšky - pokrývá les bukovo - jedlovo - smrkový. Nad ním zaujímá největší plochu - asi 60 % - klimaxové (přirozené) smrčiny s určitým podílem jeřábu.  Nezalesněné plochy pokrývá stupeň subalpinského bylinného společenstva. O dalším "stupni" by se dalo hovořit i pod vodní hladinou - vody Plešného jezera skrývají četné vzácné a kriticky ohrožené druhy rostlin.

 

Po téhle cestě na kole neprojedete, za to vám ručím ... :-)) ... pak dojdete ke kamennému moři a za chvíli jste u jezera

Zážitková stezka Duch pralesa

K Plešnému jezeru vás dovede zelená značka vedoucí směrem od Nové Pece přes Říjiště. Zelená pak pokračuje dále a od ní se při západním cípu jezera odvětvovala žlutá, strmě stoupající k Stifferovu pomníku a na vrchol Plechého - hory, která je se svými 1378 metry nejvyšší horou české Šumavy. Nyní došlo ke změně. Žlutá byla přeložena na snazší (no ...) trasu vedoucí od odbočky u "kamenného moře" přes bod 1/6 na stítní hranici na vrchol Plechého a pak dále ke Stifferovu pomníku, kde je ukončena. Zbytek původní trasy se změnil v zážitkovou stezku Duch pralesa.

Zážitková stezka byla otevřena 5.července 2006 a má vás seznámit se vším, co charakterizuje prales a jeho obyvatele. Maskotem nově zřízené zážitkové stezky se stal datlík tříprstý, typický místní obyvatel pralesa. Oproti původní turistické cestě se zážitkovou stezkou vydáváte plně na vlastní nebezpečí . Stezka nabízí pohled na lesní divočinu v její přirozené podobě, nebyly zde provedeny žádné zásahy pro zajištění bezpečnosti turistů.

Co vám o sobě poví váš průvodce, datlík tříprstý? "Říkají mi datlík tříprstý. V horském smrkovém lese je můj domov. V Národním parku Šumava se mi obzvláště líbí, protože tu mám bohatě prostřený stůl po celý rok".

Datlík tříprstý (Pictoides tridactylus) měří asi 22 cm. Hnízdí od května do června. Ve střední Evropě přebývá vzácně v horských smrčinách jako pozůstatek doby ledové; je to silně ohrožený druh. Patří mezi datlovité. Sameček má na hlavě žluto skvrnu (nemohl by tedy pracovat u Českých drah).

Znaky pralesa

Ještě než se vydáte na cestu, budete seznámeni se znaky zdejšího pralesa:

Typický je i vzhled pralesa a jeho stromů. Les je místy řídký, protože je sužován vichřicemi a přívaly sněhu. Tvoří se tu proto přirozené světliny; trvá často i dlouhou dobu než se tu uchytí nové stromy. Větve strom jsou těsněji přimknuté ke kmenům, aby stromy lépe odolávaly poryvům větru a sněhovým bouřím.

Vydejme se na trasu ...

Prvních pár desítek metrů stoupá jen mírně a půda je zde značně mokrá; proto jsou tu také na kritických místech položeny povalové rohože. Datlík vám hned na začátku oznámí, že on má kůrovce vlastně moc rád ...

A protože hmyzí škůdci, stejně tak jako třeba polomy, jsou přirozenou součástí lesa, vytváří se tu rovnováha ... datlík zobe kůrovce a díky kůrovci je také tady. Kůrovec také svým způsobem přispívá ke zmlazení lesa. Tím, jak dospělé stromy zanikají, uvolňují místo stromům novým. Samozřejmě to není jen zásluha kůrovce, valnou měrou k tomu přispívají i vlivy přírodních sil - větru, tíhy sněhu a podobně. A jak ten kůrovec vlastně "pracuje"? Samička naklade vajíčka do chodby vykousané pod kůrou stromu. Vylíhnou se larvy a ty dále vykusují lýko a prožírají tak další chodbičky kolmé na chodbu původní. No a protože lýko se stará o zásobování celého stromu vodou a živinami, vede jeho poškození k pozvolnému usychání a zániku stromu. Proto se také kůrovec vlastně odborně jmenuje lýkožrout smrkový. Je to malý, hnědočerný lesklý  brouk - měří zhruba od 4,2 do 5,5 mm. Samička klade dvakrát ročně 20 až 40 vajíček ...

Datlík vám dále prozradí, jak a proč klove do stromů dutiny. Tvrdí - "Tesání do dřeba je pro mě hračkou ...!". V přirozeném lese najdete ve stromech dutiny více než kde jinde. Takové stromy jsme si pojmenovali "doupné stromy" - protože v nich jako v doupatech bydlí datli, strakapoudi i náš průvodce. Kácením takových stromů se z nich stanou bezdomovci a jejich populace je ohrožena.

Díry do živých i suchých stromů dokážou dlabat jen určité druhy ptáků, které jsou k tomu vybaveny mohutnými zobáky a jejich mozek je uložen ve speciální gelovité hmotě tlumící otřesy. Stává se že poté, co "domácí" vyvedou mláďata, využijí uvolněnou dutinu i jiné druhy ptáků (třeba sovy, jako sýc rousný nebo kulíšek, naše nejmenší sova), ale nejen to - dokonce i někteří hlodavci či netopýři.

 

 

Cesta prudce stoupá a klikatí se mezi balvany a kmeny stromů. Jediným ústupkem přirozenému vzhledu pralesa je, že silné kmeny ležící přes cestu jsou motorovou pilou přeřezány a posunuty tak, aby vám nevadily ve volném průchodu.  I když tu a tam je pro zpestření také zapotřebí něco přelézt nebo podlézt. Ovšem tady už poznáte, zda chodíte na turistické výpravy vhodně obuti. Malé potůčky smáčejí balvanité podloží cesty a mohlo by vám to hodně klouzat.

Datlík na vás po chvíli opět čeká s informacemi - tentokrát o odumřelých stromech. Odumřelé dřevo je totiž mrtvé jen zdánlivě a má stále ještě velký význam pro uzavřený ekosystém celého pralesa. Stává se domovem moha obyvatelům z říše ptáků a hmyzu, pro které se v mrtvém dřevě najdou bezpečné úkryty i hojnost potravy; padlé a rozkládající se stromy se také stávají  "půdou" pro růst řady různých  rostlin. Obyvatelé lesů proto mají rádi takovéto prostředí, kde se "neuklízí". Udává se, že v našem pralese může být asi tak 150 až 300 krychlových metrů mrtvého dřeva na hektar, což by vytvořilo souvislou vrstvu o výšce kolem 30 centimetrů...

Jak cesta stoupá, objevují se tu a tam mezi řidčeji rostoucími smrky i jeřáby. Datlík vám o nich poví, že jsou to stromy, které dokážou žít i v nejvyšších výškách Šumavy, ale nedožívají se takového věku, jako smrky. To ale vůbec nevadí; ba naopak - máme další kamínek do mozaiky dokonale do sebe zapadajícího soustrojí přirozeně fungujícího ekosystému. Jeřáby vyrostou, odumřou a odkážou své místo, obohacené živinami, smrkovým semenáčkům. Ty pak mají lepší podmínky pro start do života. Jeřáb má plody, které velmi chutnají ptákům - a ti semínka svým trusem rozšiřují po okolním lese. Dalším důkazem, jak všechno souvisí se vším je to, že semínka jeřábu lépe klíčí až poté, co prošla ptačím zažívacím traktem. Tak je zajištěno, že jeřábu nevznikne v nejbližším okolí větší konkurence nových stromků. Ptáci si posedají na větve smrků a odsud "sází" nové jeřáby ... Tím je zaručeno střídání generací - zatímco smrk dospěje a odumře, již je přichystána další generace druhově jiné rostliny - a tak se to všechno střídá a krásně do sebe zapadá. No a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) je strom či keř dorůstající výšky 5 až 15 m a dožívající se 20 až 120 let. Plody jsou malvice (jako jablko) - jsou sice jedlé, ale trpké. 

Jak nabíráte výšku, otvírají se mezi stromy krásné pohledy do kraje - dokonce už se tu a tam zleskne i hladina Lipna. Cesta se chýlí ke konci ... je čím dál tím strmější, takže mám podezření, že si můj retrívr Benýsek musí pomáhat po datlíkově vzoru ocasem, aby nepřepadl na záda. No a když už si myslíte, že brána svatého Petra nemůže být o moc výš, objeví se mezi stromy kosmická loď. Protřete si oči ... a to není raketa, ale kamenný pomník básníku Adalbertu Stiterovi.

 

 

Je to 14,5 m vysoký štíhlý obelisk ze světlé žuly vystavěný v letech 1876-77 na památku nejvýznamnějšímu básníku Šumavy - Adalbertu Stifterovi, rodáku z nedaleké Horní Plané. Památník byl v roce 2003 restaurován; ze skalní plošiny se zábradlím v jeho blízkosti je nádherný pohled na Plešné jezero, na suťový svah hory Plechý i široké okolí až k Lipnu.

 

 

Pak už je to celkem nedaleko k vrcholku hory Plechý ... Pokud budete navnaděni fantastickým výhledem od pomníku, budete zde silně zklamáni. Samotný "vrchol" by se dal charakterizovat jako hromada balvanů bez jakéhokoliv rozhledu. No ale faktem zůstává, že jste na Plechém. Co dál, to už je jen a jen na vás.

 

Přes Plechý probíhá státní hranice ... a Benýsek hlídá narušitele

 

Jak se tam dostanete?

Asi by to šlo mnoha různými způsoby. Popíšu vám jeden osvědčený. Pokud jedete autem, dojeďte do obce Nová Pec. Je to snadné - je tam první silniční most přes Vltavu od hráze Lipna ... a Lipno tu obvykle také začíná (podle stavu vody). Pokračujte rovně přes křižovatku po silničce vedoucí do kopců - kolmo na Vltavu.  Asi po dvou kilometrech se dostanete do menší osady (je tam na začátku  po pravé straně obchod, kde můžete doplnit zásoby). Po pravotočivé zatáčce silnice pro vás skončí - dále je zákaz vjezdu, ale po levé ruce i velké parkoviště - stává to tu 70 Kč na den. To je dobré místo i pro výlety na kole, ale tentokrát by to s kolem zaručeně nešlo. Můžete sem také přijet vlakem (stanice Nová Pec) a dále pokračovat stejně; jen k parkovišti dojít pěšky. Od parkoviště pokračujete dále ve směru asfaltové silničky - chvíli mezi chalupami malebnou březovou alejí, posléze vejdete do lesa a za malou chvíli narazíte na Schwarzenberský kanál.

Dejte se vpravo, proti vodě - stále po asfaltce. Dejte ale pozor, je tu čilý cyklistický ruch. Stále podle kanálu dojdete asi po 2 km na křižovatku, kde je velezajímavá věc - akvadukt převádějící kanál přes údolíčko s potokem. Zde kanál opustíte - odbočte po zelené vlevo nahoru. Jdete podél jakoby malého kanálu - a skutečně, také ten se Schwarezenberským kanálem souvisí. Je to boční napáječ z tzv. klauzury - vodní nádrže umístěné o kus výš a zajišťující přídavné napájení kanálu ve chvílích, kdy se plavilo dřevo. Zhruba po kilometru se dostanete na tzv. Říjiště - je tu dřevěný srub s občerstvením; otevřeno mívají ale, řekl bych - jak kdy. Mimo sezónu spíše ne; ale pokud máte štěstí a sbíráte takové ty dřevěné turistické známky - "kolečka" - tak ty tu mají hned dvě - Říjiště a Plešné jezero. U srubu odbočíte vpravo, stále po zelené značce a stále po lesní asfaltce. Silnička se trochu kroutí a až se dostanete k vrcholu stoupání - což bych odhadl tak 1,5 km - zelená odbočuje vlevo do lesa. Zde byste skončili jako cyklisté - vlevo na cestu nesmíte a i kdybyste se tam přes zábrany protáhli, brečeli byste po pár metrech jako želvy ...  (po té silnici byste se časem na Plešné jezero dostali na kole také, ale to není teď náš úkol). Lesem klopýtáte po balvanech necelou hodinu k Plešnému jezeru. Kousek před cílem se zleva napojí žlutá, o které jsem se zmiňoval  na začátku článku, pak projdete nádherným kamenným mořem ... a před vámi se zaleskne hladina jezera. Informace o tom, že ty kdysi bývala hospoda, kde čepovali černé bavorské pivo, by vás asi v té chvíli pěkně naštvala ...

A ještě na závěr ...

Jak by se asi tvářil skutečný Duch pralesa na tyhle dva záběry?

 

 

Na vlečce u teplárny papíren v Loučovicích stojí dlouhá řada rakouských vagónů, do kterých se futrují jeden kamión za druhým těch nejkrásnějších stromů, co u nás vyrostly ...


JL

Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?