wz

Čertovo břemeno

Po naší minulé malé odbočce na kopec Horka bych vás dnes ráda pozvala na další zajímavou lokalitu v dosahu Javorové skály zvanou Čertovo břemeno. Dostanete se sem po silničce z Cunkova, po žluté značce směrem na Ounuz. Všude jsou ohrady pro huculy, takže pozor, ať nepřehlédnete odbočení vpravo… a po pár krocích jste už u informační tabule. Dozvíte se z ní, kde jste a proč se Čertovo břemeno tak čertovsky jmenuje.

 

 

Pověst vás jistě navnadí k tomu, abyste prolezli celou skalku, pečlivě prohlédli všechny prohlubeniny a zkoumali odborným zrakem, kdeže vlastně ten čert seděl. Tato pověst není jediná, určitě naleznete několik podobných, zejména o tom, že čert někam nesl skálu, aby ji hodil na kostel a ze vzteku, že přiletěl pozdě a kostel byl už vysvěcený, skálou mrštil dolů. Z hlediska fyzikálního i religionistického by rozbor těchto pověstí byl jistě zajímavý, ale nezbývá mi, než vás v tomto směru odkázat na internet a příslušné knihy. A teď se pojďte podívat nahoru.

 

 

Já osobně se přiznám, že jsem se nemohla dočkat, až se podívám seshora do údolí… a nic moc. Podotýkám, že je to pouze subjektivní pocit, ale co uvidí nezaujatý pozorovatel? Pár dolíčků na horním kameni, výhled zakrytý vrcholky stromů a žádné mrazení v zádech, které by mělo takovéto záhadné místo provázet. Ale když se na chvíli jen tak posadíte a uvolníte se, zjistíte, že je to tu přece jenom zvláštní. Začnete přemýšlet o tom, zda se jedná o přírodní útvar a jak mohl vzniknout. Les pod vámi šumí. Přistihnete se, že objíždíte prstem obrys nejbližší „šlápoty“…

 

 

Jestliže budete zamyšleni stejně jako já, až polezete zase dolů, může se vám klidně stát, že přehlédnete cestičku podél ohrady, vedoucí směrem za informační tabuli, nalevo od skály. A to by byla veliká škoda. Pokud vám nebude vadit prodrání se houštím s možností roztržení košile a následný přechod po rozbitých balvanech za účelem vymknutí kotníku, objeví se před vámi další velký shluk kamení. Aha, mrazení v zádech se dostavilo.

 

 

Stojíte v dolíku se zvýšenými okraji, napravo ční skála. Kudy na ni? Po levé straně skály je cestička. Stoupá a stáčí se. Vždyť je to spirála! Po pár krocích první zastavení – kámen s prohlubní. Věštecká mísa? Obětní? Přírodní výtvor? Fantazie je na pochodu, i když dojem trošku ruší všudypřítomné náletové stromky a keře.

 

 

Další otáčka stezky, vodorovný kmen je nutné podlézt a nespadnout přitom dolů. Římsa je široká, akce se zdařila. Kam zatáčí cesta? Pokud jste slabší na nervy nebo máte příliš bujnou fantazii, v tomhle okamžiku se přidržte stromu. Protože před vámi je stůl. Kamenný, porostlý mechem, vypadá opracovaně. Vypadá jako oltář. Na něj bych si nesedla ani za nic.Sedím tedy vedle něj, u ležícího stromu. Ač je teplo, zpod římsy vane ledový chlad. Ve vzduchu visí podivný ledový klid. Všecko je tu ledové.

 

 

Nezaručím vám, že budete mít také takové pocity. Nezaručím vám ani, že vůbec budete mít nějaké pocity, vyjma toho, kam (do křoví, kamení, případně do propasti) vás to zase táhnu. Ale toto místo opravdu existuje. A nejenom v krásných pověstech.

Tento článek byl napsán pro Zpravodaj Bratrstva Keltů.


Další povídání o tomto krásném kraji najdete v článku Jak čert přispěl k pojmenování Českého Meránu


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

Falka