wz

Pověsti vážící se ke hradu Bezdězi

Dovoluji si zde uvést dvě pověsti z knihy Josefa Pavla - “Pověsti českých hradů a zámků“.

Další pověsti, báje a povídačky najdete na stránce Hrady.cz .

Čerti na Bezdězi

V okolí Bezděze se zalíbilo čertům, takže tu po léta prováděli své rejdy. Zbyly tu po nich Čertův vrch, Čertova zeď a Čertova věž.

Od Bezděze k Ještědu táhne se dlouhá čedičová zeď, nazvaná Čertova. Dlouho zůstávalo záhadou, jak v těchto místech vznikla. Nyní převládá mínění, že je to útvar původu sopečného. Pověst vykládá její vznik takto:

Před lety usídlili se v místě, kde dnes stojí Bezděz, tři čerti. Jednou k nim přijel jezdec na bílém koni a otázal se jich:

„Který z vás tří je nejrychlejší? Rád bych s ním uzavřel sázku.“

„Já jsem nejrychlejší,“ řekl první čert. „Vystřel šíp a já jej v běhu chytím.“

„To mi nestačí,“ odpověděl jezdec.

I přihlásil se druhý čert: „Jeď a já postačím dlážditi kamením všechny stopy, které tvůj kůň zanechá svými kopyty v zemi.“

Ani tím se jezdec nespokojil.

Tu se přihlásil čert třetí: „Jsem rychlý jako tvoje myšlenka. Na co si pomyslíš, všechno ti postačím udělati.“

„Přijímám sázku,“ řekl jezdec. „Chci míti postavenou zeď, která bude obíhati toto místo ve velikém kruhu. Běž a stav, kudy chci, aby vedla! Nedohoním-li tebe, dříve nežli kohout zazpívá, vyhraješ.“

Jezdec si pomyslil, kterými osadami má zeď vésti, a čert v tu chvíli měl zeď hotovu…I jede jezdec, co jen jeho koni síly stačí, a žene se jako vichr úvalem i strání. Čert běží před ním, bere ze záňadří kameny a v dlouhou zeď je skládá. Až teprve, když se blížili k místu, odkudž začali závoditi, dohnal jezdec znaveného čerta. Však tu již první přísvit jitra padl na vrcholky hor – a v zápětí ozvalo se ve vsi kohoutí zakokrhání.

Čert odhodil zástěru, v níž měl kamení, z kamení se navršila hora. Sázku prohrál, jeho dílo tu však zůstalo.

Aby ochránili Bezděz od rohaté chasy, postavili majitelé hradu kapli svatého Michala, archanděla, který proslul statečností v boji s ďábly.

Čerti se usídlili ve věži u třetí hradní brány a tropili tam hluk, kdykoliv míval kněz v hradní kapli bohoslužby. Strach, jejž lidem naháněli, působil jim potěšení a proto se rádi přetvořovali v přerozmanitá zvířata, zjevovali se na cimbuří věže a děsili hradní posádku. Někdy se objevili v podobě černých kohoutů, jindy brali na sebe kozlí podobu – a nikdo je nemohl odtud vypuditi.

Odešli sami, když přestal lid věřiti v klamné přeludy, posvítiv si na vše, co bylo tajuplné, osvíceným rozumem.

Vězeň na Bezdězi

Zle bylo v Čechách po smrti „železného a zlatého“ krále Přemysla Otakara II. Ota Braniborský, poručník jeho synka Václava, vydrancoval Čechy se svými loupeživými žoldnéři tak, že jej přivedl na pokraj záhuby a zkázy. Ještě po letech vzpomínal český lid smutnými písněmi na neblahou vládu Braniborů, na léta utrpení, hladu a moru.

A neméně trpěl krutostí a hrabivostí svého poručníka mladistvý kralevic Václav.

„Léta Páně 1279“ – zaznamenává kronikář – „markrabě braniborský, zlý správce země české, tu noc před svatého Pavla na víru obrácením kázal povolati před sebe Kunhutu, vdovu po Přemyslovi Otakarovi II., a syna jejího Václava, dědice českého. Kázal je na vůz posaditi a na hrad Bezděz tajně zavézti.“

Vezli je tam v chatrném oděvu za krutého mrazu a ne lépe zacházeli s nimi na Bezdězi, obsazeném Braniborci. Zvláště velmi se tu v zajetí stýskalo mladému Václavovi. Často stával v zadumání u okna a pohlížel do dálky, pociťuje krutě svoji osiřelost a ztrátu svobody.

Kdo by neznal báseň Svatopluka Čecha, která tak jímavě líčí stesk malého vězně:

„Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli?

Kde myšlenky tvé toulají se, kde?

Nech přeludů, jež v oblacích tě šálí,

a beř, co péče má ti skýtá zde…“

Tak oslovuje Václava jeho strážce Herman, přinášeje mu klícku s lapeným ptákem. Domníval se, že tím zarmouceného hocha potěší. Avšak Václav, jat soucitem s ptáčetem, jež stihl podobný osud jako jeho sama, otevřel klícku a pustil ptáče na svobodu. Prázdnou klec pak vrátil Hermanovi:

„Syn Otakarův dar ti vrací s díkem:

onť můž´být vězněm – nikdy žalářníkem!“

Ještě smutněji bylo Václavovi, když jeho matka Kunhuta uprchla z Bezděze do Opavy, odkudž chtěla vésti odboj proti samozvanému, hrabivému správci země.

Ota Braniborský se obával, aby nebyl Václav násilím vyproštěn z jeho moci, a proto ho odvezl z Bezděze do Saska. Tam ho mořil dále, nestaraje se nijak o vzdělání budoucího krále.

Páni čeští, chtějíce ho vysvoboditi z krutého vězení, odevzdali Otovi Braniborskému patnáct tisíc hřiven stříbra – a když bezectný poručník žádal nové výkupné, zaplatili nových dvacet tisíc.

Pak teprve jim byl malý Václav vydán. Český lid, vzhlížející k němu jako k vykupiteli, připravil mu v Praze slavnostní uvítání.

Václav nezklamal naděje, jež v něho národ skládal. Dohonil brzy, co mu chybělo ve vzdělání a že byl hospodárný, rozvážný a moudrý, stal se nejmocnějším se všech Přemyslovců. Žel jen, že ho stíny vězení nadále provázely životem. Byl nervově chorý, bázlivý a plachý, těla slabého a zdraví nepevného, takže k lítosti národa předčasně zemřel, doživ se pouhých třiceti pěti let.

Pověst O myším hrádku

Na Bezdězu prý kdysi sloužíval chudý rytíř Pancíř. Bydlíval nedaleko odtud na dřevěné tvrzi Klučku. Ostatní rytíři na Bezdězu měli každý svůj vlastní hrádek, jen Pancíř ne. Raději se toulal světem od bitvy k bitvě. Jen na krátký čas se vracel do Klučku a svým hospodářům vždy říkal: "Proč bych měl hrad, když bych v něm stejně téměř nebyl. Neustále mě něco žene do světa."

Časem ho však takové živobytí omrzelo a, popravdě řečeno, začal závidět ostatním rytířům. Jejich stodoly byly plné obilí a v maštalích ržáli krásní vraníci. Proto se rozhodl, že si postaví svůj vlastní hrad. Vybral si místo na dokeské skále nedaleko od Klučku. Když to hospodáři slyšeli, začali se křižovat. "Co sis to vybral za místo, pane? Vždyť je posedlé duchy a straší tam!" Ale Pancíř se jim jen smál. "Co je to za divné řeči, vy strašpytlové."

Najal čeládku a začal stavět. Nový hrádek rostl jako z vody a Pancíř se na něj brzy odstěhoval. Neměl ani lesy, ani louky, ani pole, přesto jeho majetek stále nabýval. Mezi lidmi se rychle začaly šířit zprávy o tom, že se dal na loupežnictví. A opravdu. Pancíř se svými muži vyrážel každé ráno na daleké obchodní stezky. Tam číhal na pocestné a obchodníky a bez milosti je okrádal. Jen málokdo vyvázl živý.

Jednoho dne zaplavila celý kraj pohroma - stádo žravých myší. Pustošily úrodu a lidé říkali, že se nezastaví ani před člověkem, také ho sežerou. Ale Pancíř se jen smál. "Ke mně na hrádek se stejně nedostanou."

Ale pravda to nebyla. Myší armáda postupovala cíleně až k hrádku a k naloupeným zásobám. Marně Pancíř zvedl padací most, myši ho rychle překonaly. Rytíř i s čeládkou mlátili myši hlava nehlava, ale jakmile první řady padly, hned je zastoupily další. Nakonec se Pancíř uchýlil do věže. Myši zatím spořádaly zásoby a pustily se i do povlečení a obleků.

Na Bezdězu byli rádi, že se jim pohroma vyhnula a ještě dlouhá léta poté se na Myší hrádek nikdo neodvážil. Není divu, že hrdé rytířovo sídlo chřadlo a začalo se rozpadat. Padací most ztrouchnivěl, hradby popadaly, věž ohlodal zub času. A Pancíř? Toho už nikdo nikdy neviděl.


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

VEZA