wz

Bavorovské zastavení

Při našem putování po jihočeských zříceninách jsme výpravu na Helfenburk přerušili v městečku Bavorov, za účelem obědu ve zdejší restauraci Šumava. Mimochodem – doporučuji vynikající domácí kuchyni!

Ze zamračené šedé oblohy drobně pršelo a městečko vypadalo jakoby spalo; byla neděle, obchody zavřené, nikde ani noha. Když jsme se rozhlédli po náměstí a spatřili výstavný kostel a další historické budovy okolo něj, tak oběd musel počkat, dokud si to vše neprohlédneme.

Od roku 1742 zdejší náměstí okrašluje nenápadná kamenná kašna, což se nedá říci o barokní budově panského domu (zvané Zámek). Té chybí citlivý opatrovník a podle toho tak neutěšeně vypadá. V přízemí je nevábná vinárna a hlídá tu velký funící pes. Vzhledově budova se zámkem jako takovým tedy nemá nic společného, krom dvou erbů nad vchodem.

Zato kostel Nenabevzetí Panny Marie je skvostný! Stojí za to jej celý obejít zvenku – jsou vidět chrliče různých tvarů a kamenné masky na fasádě. Do kostela je možno vejít a prohlédnout si jej zevnitř; zde převládají květiny a zlatá výzdoba devíti oltářů a kazatelny. Od roku 1969 se tento kostel stal místem posledního spočinutí ostatků svaté Konkordie.

Škoda, přeškoda, že okolí historických budov je neudržované a budovy ke kostelu přilehlé – děkanství a fara, jsou jako by ponechány napospas času a osudu. Město s takovou historií a památkami by si zasloužilo více pozornosti, ale to by vzhled jeho náměstí a přilehlých ulic musel vypadat trošku upraveněji a hlavně čistěji. Turistů i výletníků tudy jistě projede víc než dost, vždyť Bavorov je východiskem turistické cesty na hrad Helfenburk a do Přírodního parku Svobodné hory.

Projděme se bavorovskou historií a jejími pamětihodnostmi

Jihočeské městečko Bavorov - latinsky Bavarovium, německy Barau – má velmi pestrou a zajímavou historií. Ač nikdy Bavorov nevynikal zvláštním bohatstvím, měl vždy strategický význam, neboť jím tehdy vedly hlavní obchodní cesty - Zlatá stezka, odbočka Boubínské stezky a Zemské stezky, spojující Vídeň, Plzeň a Budějovice. Podle archeologických nálezů se v místě současného Bavorova nalézala slovanská osada již v 10. století.

Bavorov se nachází v kraji Prácheňském, v Bavorovské pahorkatině při toku řeky Blanice, na křižovatce cest Vodňany - Prachatice, Volyně - Netolice a silnice na Drahonice, Ražice, Písek.

První písemná zmínka o Bavorovu je z roku 1228, když do té doby je nazýván Obrovice, snad podle osoby zakladatele Bavora II., který vynikal svou obrovitou postavou a velkou silou. V té době mělo město již svůj vlastní kostel, založený Bavorem I.

Před rokem 1361 Rožmberkové udělili Bavorovu právo měst královských, vystavili na místě původního nový kostel a zřídili při něm vzácnou knihovnu. Roku 1381 bylo uděleno Bavorovu hrdelní právo, povoleno pečetit červeným voskem a dostal na svůj erb červenou pětilistou růži se zlatým středem ve stříbrném poli.

Bavorové ze Strakonic

Historie rodu sahá až do 12. století a jeho kořeny možno hledat na Moravě, pravděpodobně v okolí Olomouce, odkud jedna z větví rodu přišla někdy kolem roku 1200 do Čech.

Větší část Pošumaví od Sušice až po Kaplici byla od 12. století v držení Bavoroviců, kteří měli ve svém znaku okřídlenou střelu. Z tohoto společného kmene se postupem času rozvětvily další rody. Byli to především Bavorové ze Strakonic, kteří byli povýšeni do panského stavu a ve 13. století se byli jedním z nejpřednějších rodů v Čechách, když se nejvyšší maršálek království českého Bavor II. stal zetěm krále Přemysla Otakara II.

Sídlem Bavorů byl hrad Strakonice postavený při soutoku řeky Volyňky s Otavou, který byl spolu s městečkem vystavěn ve druhé polovině 12. století. Zemský kmet Bavor ze Strakonic (+ 1167) je prvním nám známým předkem tohoto rodu.

Jeho syn Dlugomil ze Strakonic se v kronikách připomíná jako královský číšník a český maršálek. O tom, že Bavorové patřili mezi významné české šlechtické rody, které se těšily velké přízni samotného krále, svědčí i to, že vlastnili a používali tzv. jezdeckou pečeť (pečeť zobrazující jezdce na koni).

Bavor I.

Dlugomilův syn Bavor I. (1208 až 1260) se poprvé objevuje v historických pramenech na listině krále Václava I. z roku 1235. Účastnil se tří křížových výprav a po návratu roku 1243 daroval spolu s manželkou Bolemilou na důkaz své zbožnosti a oddanosti část svého hradu řádu Johanitů (pozdějším Maltézským rytířům), sám si ponechal k užívání jen starý palác. Johanité zde zřídili klášter zvaný Komenda; představeným kláštera byl vysoký hodnostář rytířského řeholního řádu (řádový komtur) Veliký převor, který byl podřízen Bavorům jako vrchnosti.

Bavorové ze Strakonic vždy ve sporech se šlechtou podporovali krále Přemysla Otakara II. a ten se jim odvděčil projevy přízně. Za jeho vlády Bavor I. zastával významné úřady a nahromadil značné jmění; byl purkrabím na hradě Zvíkově, královským číšníkem a nejvyšším komorníkem království českého, správcem Prácheňského kraje a také byl kanovníkem práva olomouckého na Strakonicích.

Král Přemysl Otakar II. mu projevil obzvláštní náklonnost tím, že provdal svou nemanželskou dceru Anežku za jeho syna Bavora II. A Bavorům ze Strakonic toto spojení s přemyslovskou dynastií přinášelo prospěch - například Horažďovice byly povýšeny na město, litomyšlskému klášteru darovány byly Ivanovice. Bavor I. zemřel ve věku 52 let v roce 1260.

Bavor II.

 Bavor II. s přízviskem Veliký, začal ve Strakonicích kolem roku 1260 stavbu nového hradního paláce se dvěmi věžemi, z nich se dodnes zachovala pouze jedna, zvaná Rumpál. Podobnou věž má také hrad Zvíkov, kde byl Bavor II. v letech 1289 – 94 královským purkrabím. Těšil se velké přízni krále Přemysla Otakara II., kterého doprovázel na výpravách. Zastával úřad zemského maršálka království českého - což byl nejvyšší úřad v zemi; mezi jeho majetek patřil Pořešín, Blatná a Horažďovice. Jako králův oblíbenec, držel mezi četnými statky ve Slezském Opavsku i hrad Bouzov. A právě Bavor II. dal nad Bavorovem na vrchu zvaném Hradiště postavit malý dřevěný hrad.

Za manželku měl Anežku, nemanželskou dceru krále Přemysla Otakara II., s níž měl tři syny - Jana, Mikuláše, Viléma a dceru Markétu, která byla vdána za Hynka Hlaváče z Pardubic.

Bavor III.

Jan jako otcův nástupce měl v držení strakonické panství a spravoval rodový majetek až do roku 1313, kdy ho rozdělil mezi bratry tak, že Vilémovi přenechal Strakonice, Mikuláš dostal Blatnou. Sám si ponechal Bavorov, kde se nastěhoval do malého dřevěného hradu – a od té doby si dává říkat Jan Bavor III. z Bavorova. V osadě na břehu divoké řeky Blanice nechal vyměřit čtvercové tržiště (nyní náměstí), vybudovat ulice a dřevěné hradby. Kromě Bavorova vlastnil Horažďovice, Pořešín a Prácheň s polorozpadlým hradem, kde dal vystavit nový kamenný hrad. Kolem roku 1315 Pořešín vyměnil se svými příbuznými za jejich hrad Vítějovice, který připojil k bavorovskému panství.

Bavor III. patřil ke skupině šlechticů kolem Viléma Zajíce z Valdeka, kteří neuznali dosazení Rudolfa Habsburského na český trůn a podporovali přemyslovskou politiku a později i volbu Jindřicha Korutanského za českého krále. V roce 1307 přitáhl šestadvacetiletý Rudolf s vojskem před Horažďovice, aby je oblehl a donutil Bavora k poslušnosti, avšak nenadále zemřel stižen úplavicí. To však Bavor III. nevěděl a vzdal se již mrtvému protivníkovi - tím pádem byl podvedený Bavor donucen vzdát se i pevného hradu Zvíkova, který byl v té době v jeho držení.

Spolu se svými příbuznými, bratry Vernerem, Rackem a Přibíkem z Vitějovic zajišťoval bezpečnost dopravy zboží a osob na Zlaté stezce vedoucí z Pasova do Prachatic. Svědectví podává listina z počátku roku 1312, kdy český král Jan Lucemburský svěřuje právo ochrany Zlaté stezky Bavorovi III. ze Strakonic a Vernerovi z Vitějovic.

V dobročinnosti svých předků pokračoval i Bavor III., který byl významným donátorem kláštera Zlatá Koruna, kterému v roce 1315 věnoval Černici a několik vesnic u Velešína. V klášterním kostele ve Zlaté Koruně se nachází i jeho hrobka, kam byl roku 1317 (1318?) pohřben. Vdova Markéta z Rožmberka pak přesídlila do Písku.

Vilém Bavor

Bratr Vilém, který byl zemským soudcem, se stává správcem strakonického panství. Kromě Strakonic vlastní později i Bavorov a Horažďovice. Roku 1351 prodává synům Petra z Rožmberka: Petrovi, Janovi a Oldřichovi svůj díl bavorovského panství. Umírá v roce 1359 a strakonické panství připadá jeho synovci Bavoru IV. přezdívanému Bašek. Vilémovou manželkou byla Markéta ze Šternberka, která později jako vdova žila na tvrzi Radomyšl (1372).

Mikuláš Bavor

Bratr Mikuláš, majitel Blatné a byl převorem Maltézského řádu ve Strakonicích. Zemřel v roce 1318.

Bavor IV. – Bašek

Byl posledním příslušníkem rodu z blatenské zchudlé větve. Byl synem Mikuláše a nástupcem svých strýců Bavora III. a Viléma. Měl v držení hrad Strakonice, Prácheň a Bezděkov. V roce 1367 potvrzuje Bavor IV. Strakonicím městská privilegia. Poslední zmínka o něm je z roku 1381. Po jeho smrti se stal v letech 1380 až 1394 poručníkem jeho nezletilých dětí Jana a Břeňka Zdeněk z Rožmitálu. Jan a Břenek se ujali správy panství o čtrnáct let později a prohospodařili ho tak, že v roce 1402 museli prodat své podíly johanitům.

Jan a Břeněk

Jan pak žil nějakou dobu na Moravě, ale brzy odchází do ciziny jako potulný rytíř nebo se nechává najmout do nějakého žoldnéřského vojska. Zde stopy posledního člena rodu Bavorů mizí.

Břeněk ze Strakonic zemřel po roce 1404. Majetek Bavorů přechází po vymření hlavní větve na pány z Rožmitálu, kteří byli potomci těchto Bavorů po přeslici. Z příbuzných rodů, které užívaly stejného erbovního znamení střely, přežili Bavory nejdéle Benedové z Nečtin.

Rožmberkové

Bratři Petr, Jošt a Oldřich z Rožmberka byli od roku 1351 majiteli bavorovského panství. Po jejich nástupu získal Bavorov významné výsady, například právo měst královských, což znamenalo, že nesměl být zastaven knížeti ani rytíři. Karel IV. vyhověl roku 1355 žádosti bratří a povolil jim vystavět nedaleko Bavorova na vrchu Malošín hrad Helfenburk. Na něj Rožmberkové přesídlili a Bavorov se stal částí panství helfenburského. Bývalý „Bavorův hrad“ brzy ztratil na svém významu a sloužil jen jako panský úřední dům.

Rožmberkové byli však i nadále Bavorovu nakloněni. Roku 1359 v Bavorově založili kapli Božího těla a českých patronů a při ní špitál a školu pro sedm studentů. Po roce 1360 započala práce na novém farním kostele, jehož výstavba trvala zřejmě až do roku 1384, kdy zde byla zřízena knihovna. V roce 1381 občané bavorovští získali veškerá práva: svobodu, oprávnění, nedotknutelnost, omilostnění a zvyklosti jako město Písek, ale také povinnost platit vrchnosti jako Písek.

Roku 1390 umírá poslední z bratrů Oldřich. Přímí potomci a nástupci bratrů neměli o Bavorov a Helfenburk zájem, vlastnili jiná honosná a přepychová sídla. Tak se stalo, že Bavorov (hrad i hradba kolem něj) přežil za husitských válek i tažení Jana Žižky na Prachatice.

V roce 1474 je držitelem helfenburského panství Jindřich z Rožmberka, který mu uděluje právo hrdelní. Rok na to jej od něj kupuje Jan ze Švamberka, později se dalšími majiteli panství stávají bratři Václav a Zikmund z Čenova. Avšak roku 1503 se vrací helfenburské panství znovu Rožmberkům. Vilém z Rožmberka roku 1552 povolil založení ševcovského cechu a vymohl pro Bavorov na císaři Ferdinandovi I. dva výroční trhy a každý týden trhy obilní. Roku 1593 prodal Petr Vok z Rožmberka celé helfenburské panství (s tehdy již pustým hradem) prachatické obci. Ta povolila Bavorovu vařit v panském pivovaře ječné nebo pšeničné pivo.

Po bitvě na Bílé hoře (1620) Bavorov i Helfenburk připadly královské komoře, která zrušila veškerá privilegia. Další rok bylo panství darováno knížeti Oldřichu z Eggenberka.

Bavorovem se přehnalo vojsko, pustošily jej požáry, napadla epidemie moru, byla zavedena robota… Až v roce 1675 se Bavorov z pohrom vzpamatoval, a to když kníže Eggenberk povolil městu zase pořádat trhy. Jan Kristián z Eggenberka zemřel roku 1717 bez potomků a všechny jeho statky připadly jeho manželce kněžně Marii Ernestině z rodu Schwarzenberků. Tomuto rodu po její smrti v roce 1719 připadl i Bavorov.

Revoluční rok 1848 přinesl zrušení poddanství, odstranění privilegií a závislost Bavorova na Vodňanech. V následujícím roce postihl Bavorov velký požár, který zničil 14 domů, mezi nimi i knížecí dvůr a školu. V roce 1850 byl Bavorov přidělen k píseckému kraji a v roce 1853 povýšen na město. Dne 9. září 1867 vypukl ve městě opět veliký požár, kdy bylo zničeno 31 domů a zasažen byl i kostel.

Bavorov krutě zasáhla I. i II. světová válka. V roce 1945 byl osvobozen americkou armádou.

Zámek

Jak jsem již uvedla, na začátku ulice z náměstí ke kostelu si nelze nevšimnout bývalého panského domu - zámku. Ten původní byl vystavěn spolu se sladovnou při založení hradu Helfenburku roku 1355. Roku 1649 však vyhořel a z původní stavby zůstala pouze západní část. Na průčelí jednopatrového raně barokního domu jsou erby knížat z Eggenberku (držitelů panství v letech 1628 až 1719) a Schwarzenberků (držitelů panství od roku 1719 do roku 1921).

V pozdějších letech se stal majitelem zámku bývalý správce panství František Vocet, který ho prodal místnímu lékaři MUDr. Rudolfu Halíkovi.

V prvním patře budovy se nachází místnost zaklenutá klášterní klenbou, zdobená štukovými rámy. Na dvoře stojí stará lípa a v zadním traktu zámeckého dvora bývala sladovna, na jejímž místě byl v druhé polovině 16. století zřízen pivovar. Ten byl v druhé polovině 19. století zrušen a asi v osmdesátých letech zde byla knížecí mlékárna a sýrárna. V současné době je panský dům majetkem města Bavorov. Po avizované rekonstrukci objektu by zde měla být obřadní síň, stálá výstava o historii města a další expozice.

Poblíž Bavorova - na jeho východním okraji - je místo zvané Na hradišti. Pahorek byl prý ve 13. století určen pro výstavbu tvrze, ta byla započata, avšak nikdy dokončena. Podle sporých zpráv víme, že v 17. století bylo Hradiště obydleno a z roku 1790 je zachována kupní smlouva mezi Matyášem Andrážkem a Šimonem Moserem. Na Hradišti se vystřídalo několik majitelů a nájemníků. V 30. letech XX. století jej koupil budějovický stavitel Antonín Kubíček, který jej opravil. Nynější dům Na hradišti pochází z druhé poloviny 18. století.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Nejcennější památkou Bavorova je kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. Byl vystaven bratry Rožmberky v letech 1380 na místě původního menšího kostela založeného Bavory. Listinou z roku 1384 ustanovili Rožmberkové při novém kostele pět kaplanství a důchody kněžím, učitelům a špitálu. Veškerá vnitřní výzdoba pochází z doby po požáru kostela roku 1649. V kostele je celkem devět oltářů. Na hlavním oltáři je obraz Nanebevzetí Panny Marie a čtyři velké sochy - sv. Řehoře, sv. Ambrože, sv. Augustina a sv. Jeronýma. V kapli Božího hrobu v malém kostelíčku (bývalé sakristii) je oltář sv. Floriána, na památku velkých požárů Bavorova a modely starých bavorovských domků. Nahoře na témže oltáři je soch sv. Rocha s rakvemi u nohou, to na památku moru v Bavorově, řádícího roku 1680. Kamenná křtitelnice nese letopočet 1679.

Kostel má dvě věže. Ta nižší s cimbuřím se jmenuje Rožmberská. Zda je původní či shořela při požáru kostela v roce 1472, kdy se na ní i zvony rozlily, není známo. Na této věži je ciferník bývalého orloje s ukázkou německého vrubového písma "Kerbschiftu"(z XV. století). Vyšší věž - Nová - byla vystavěna roku 1604 a je vysoká 54 metrů. Původně byla v barokním slohu až o dvě poschodí vyšší s cibulovitou bání. Nynější podobu dostala po požáru v září 1867, kdy byly zničeny i zvony. K zavěšení a vysvěcení nových zvonů Marie, Jana Nepomuka, Adolfa a Idy došlo 1. prosince 1869. V letech 1905 až 1908 byl kostel regotizován podle plánů Josefa Mockera, vnitřní úprava byla provedena M. Boháčem v roce 1938.

Zvláštností bavorovského kostela je spojovací chodba, vedoucí z děkanství do kostela. Roku 1334 Rožmberkové kostelu přidělili dvůr, aby zde mohla být zřízena fara. Můžeme se domnívat, že dnešní stavení je to původní - nasvědčují tomu vysypávané zdi. Poslední oprava fary byla v roce 1868, roku 1957 byla opravena uvnitř, v roce 1970 zvenčí.

V kostele, v kapli Anděla Strážce, jsou vezděny náhrobní kameny z let 1580 až 1775. Nejvíce kamenů je pod zpěváckým chorem, kde nejstarší z nich je označen prostým křížem a podle znalců je starší než sám kostel.

Svatá Konkordie - přímluvkyně proti vlažnosti ve víře, její svátek je slaven 13.srpna

Druhou zvláštností bavorovského kostela je oltář, jehož součástí je skleněná rakev a v ní oděné kompletní kosterní ostatky křesťanské mučednice svaté panny Konkordie.

„Svatá Konkordie, mučednice prvních dob křesťanských, umučena za vlády římského césara Valeriana pro lásku k Ježíši Kristu. Její ostatky byly pochovány v Římě na tzv. poli Veranově. Po krátké době přeneseny od křesťanů do římských katakomb k ostatním mučedníkům. Dne 10.března 1778 byly její ostatky z katakomb vyzdviženy a po přezkoumání pravosti k nám do Čech k veřejnému uctění převezeny…“ – tolik z informace na stěně u oltáře.

 

                     

 

Kdo byla Konkordie? Po krátké době náboženského smíru nařídil římský císař Valerian roku 257 nové persekuce křesťanů. Byly zakázány veškeré křesťanské bohoslužby a pronásledování bylo zaměřené především proti vůdčím osobnostem, které byly veřejně popravovány. Jednou z obětí masakrování křesťanů byla i Konkordie.

Někdy v roce 1778 byly její ostatky z hrobu na hřbitově svatého Vavřince (Řím) vyzvednuty a věnovány klariskám v Českém Krumlově. Avšak 10.září 1778 byly z jejich kláštera přeneseny do minoritního kostela a uloženy na oltář svatého Františka. Poslední abatyše Nepomuka Pfeiferová je věnovala poutnímu kostelu Svatý Kámen. Již 12. září v procesí přeneseny přes Přídolí a Rychnov nad Malší do poutního kostela Maria Schnee. Po zrušení kostela roku 1951 byla rakev se svatou Konkordií přenesena do Českých Budějovic a dána na provizorní oltář do katedrály. V roce 1969 odvezl ostatky do Bavorova páter František Hobizal (1933 – 2001; prozaik, autor historických prací, teologických prací a románů ze Šumavy).

Nyní je svatá Konkordie vystavena v prosklené rakvi v jednom z postranních oltářů a můžete se sami přesvědčit, že se jedná o unikátní zachované kompletní ostatky, které lze spatřit jen ojediněle.

 

 

Svatý Kámen - Poutní kostel Panny Marie Sněžné

Poutní místo dostalo název Svatý Kámen (Heiligen Stein) podle legendy, vzniklé někdy kolem roku 1500: „…i zjevila se pastýřům nad kamenem Matka Boží, obklopena božskou září a zpívajícími anděly a toto božské zjevení způsobilo puknutí balvanu na dvě části, které se od té doby od sebe vzdalují. Až bude prostor mezi nimi tak velký, že jím projede vůz se senem, nastane v ten ráz konec světa.“ Údajně se v roce 1650 dalo mezerou projít, dnešní stav udává vzdálenost u země necelý metr. Takže konec světa hned tak nebude…

Krátce po zjevení v roce 1502 získal pozemek u kamene výměnou od Rožmberků řád klarisek z Českého Krumlova.

K místu se váže i další pověst. Roku 1634 porazil zedník Šimon Stepinger strom, rostoucí poblíž posvátného kamene, aby měl dřevo na otop. Když však doma dřívím zatopil, přiblížila se jeho tříletá dcerka k ohni tak neopatrně, že se na ní vzňal oděv. Zoufalý otec těžce popáleného dítěte si dělal výčitky, že porazil strom na posvátném místě a svého činu hluboce litoval. Vroucně vzýval Pannu Marii Těšitelku zarmoucených, aby zachránila jeho dítě. Motlitba byla vyslyšena a dcerka se brzy uzdravila. Zpráva o této události se rychle rozšířila a lidé začali hojně navštěvovat podivuhodný kámen, kde prosili Pannu Marii o pomoc v nejrůznějších záležitostech. Místo s rozvaleným balvanem se stalo velmi častým cílem zbožných poutníků a prosebníků.

Pověsti o podivuhodném kamenu způsobily, že roku 1653 abatyše Kristina Pöperlová nechala nad posvátným balvanem postavit jednoduchou kapli. Brzy však českokrumlovské klarisky započaly stavbu velkého poutního kostela, zasvěceného Panně Marii Sněžné (německý název: Maria Schnee beim Stein). Na financování stavebních prací se podílela i kněžna Anna Marie Braniborská z Eggenberku. Stavba kostela se protáhla až do první poloviny 18. století, kdy bylo dokončeno západní průčelí s věží. Současně s budováním kostela byla zahájena i výstavba malého kláštera, přiléhajícího k východní straně chrámu. Kaple nad posvátným pramenem byla vystavěna v roce 1709. Poutní místo získalo postupně mnoho příznivců, kteří kostelu věnovali množství finančních i věcných darů. Roku 1778 se tak do chrámu dostaly i ostatky svaté panny a mučednice Konkordie, umístěné v ozdobné skleněné rakvi. Později však byly odvezeny do farního kostela v Bavorově.

Do života poutního místa negativně zasáhly reformy císaře Josefa II., jež vedly roku 1782 ke zrušení kláštera klarisek v Českém Krumlově, jemuž Svatý Kámen patřil. Poutní kostel byl v této souvislosti několik let uzavřen a až později obnovena opět duchovní správa, vykonávaná cisterciáky z Vyššího Brodu. Od roku 1801 patřilo patronátní právo na kostel Schwarzenberkům, kteří získali majetek po zrušeném klášteře klarisek.

V roce 1949 došlo k uzavření poutního místa a k jeho celkové devastaci Pohraniční stráží. Barokní mobiliář z 18. století se nedochoval, neboť byl zcela rozkraden a zničen. V 70. letech XX.století byly zlikvidovány i budovy kláštera. Vyrabovaný a zpustošený kostel se dlouhé roky nacházel v hraničním pásmu, tedy v zemi nikoho…

Teprve po roce 1989 se přikročilo za podpory Rakouska a Německa k rozsáhlé rekonstrukci poutního kostela a kaplí, završené slavnostním vysvěcením všech objektů v roce 1993.

Dnes na Svatém kameni najdete krásný kostel Panny Marie Sněžné s levou trojboční kaplí, která je skoro celá vyplněna rozestoupeným posvátným balvanem. Nedaleko západní strany kostela je šestiboká barokní kaplička postavená nad pramenem léčivé vody.

Ke Svatému Kameni se dostanete autem silnicí České Budějovice – Linec, kde odbočíte před Dolním Dvořištěm směr Rychnov nad Malší. V Rychnově před kostelem odbočíte vpravo na Svatý Kámen, který je asi 1,5 km daleko. Pěšky či na kole se dostanete na poutní místo z Dolního Dvořiště po červené značce - jsou to asi čtyři kilometry. Poutní kostel se nalézá na mírném návrší, s přístupovou cestou vroubenou šesti kapličkami.


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

VEZA