wz

Když Baba a Dědek z jedné dýmky kouřili ...

Opět bych mohl začít, jako už mnohokrát ...

Člověk chodí nebo jezdí kolem nějakého Místa, které má tu smůlu, že je při cestě Někam Dál. To Místo by sice mohlo být zajímavé - ale pokaždé si řeknete ... příště zastavím a podívám se tam. A příště se změní v přespříště ... a tak se ty "přes" řetězí ... a ono Místo stále zůstává tajemstvím. Je pak otázkou, zda si někdy řeknete "A dost - teď se tam podívám". A tak jsem jednou zaparkoval u toho známého letadla přeměněného v motorest,  poblíž rychlostní silnice R10 u Bakova nad Jizerou, a vydal se na cestu. Proč a kam? Dočetl jsem se totiž, že ten táhlý vrch, co ho cestou na Turnov a Liberec z poloviny objíždíte, býval veliká sopka a že tam jsou moc zajímavé zbytky dávných cest, kudy si žhavé magma razilo cestu k povrchu zemskému.

 

No řekněte sami - hledali byste v tomto poklidně se tvářícím návrší běsnící vulkán?

 

Cesta je jednoduchá. Na připojené mapce je parkoviště s letadlem označeno kurzorovou šipečkou. Zaparkujete, dáte si zmrzlinu, a popojdete kousíček (tak 200 metrů, odhadem) po asfaltové silničce (na obrázku směrem vpravo nahoru), až narazíte na modrou značku. A po ní půjdete až k cíli. Ale rovnou bych vás chtěl varovat - až se vrátíte a budete odjíždět, dejte si obrovský pozor. Pro nájezd zpět na R10 tu není obvyklý připojovací zrychlovací pruh, takže vyjíždíte přímo do cesty vozidlům řítícím se plnou "dálniční" rychlostí. Nově tu sice v úrovni motorestu omezili rychlost na 100 km/h - jenže to stejně skoro nikdo nedodržuje.

 

 

Cesta po modré značce je příjemná a bezproblémová. Jen si dejte pozor, abyste se v místě osady Brejlov příliš nezabrali do hovoru a nepokračovali dále po žluté. Zanedlouho (je to asi tak 2,5 km) budete u cíle a před vámi se otevře pohled na krásné čedičové skály. Dokonce možná ucítíte i dým. Ale nebude to dým sopečný, jen špatně uhašené ohniště lidiček, co sem chodívají trávit romantické (?) večery.

 

 

Kam že jsme se to společně dostali? Jste-li vědecky založeni, pak slyšte:

Geologicky je území tvořeno vápnitými pískovci jizerského souvrství. Tvoří úpatí svahů pod plošinou s obcí Bradlec. K povrchu vystupují ve strmých svazích podél řeky Jizery. Nadloží je tu tvořeno vápnitými jílovci a slínovci. V miocénu (tj. středním období třetihor) byly křídové horniny proraženy tělesem olivinického nefelinitu. Neovulkanické horniny vytvářejí složitý intruzivní systém charakteru ložních žil a sopečných komínů. Jedna z hlavních přívodních drah je předpokládána v místech dnešních vrchů Baba a Dědek. Ty jsou interpretovány jako vypreparované přívodní dráhy terciérního vulkánu, který podlehl pozdější denudaci.

(Podle stránek Česká geologická služba)

 

 

Než informace trochu strávíte, popojděme kousek dál. Turistická cesta obtáčí skalní útvary zleva, ale velmi zajímavý zážitek je průchod kaňonem (nebo komínem?) v levé části masivu. Klidně si můžete myslet, že jste v kráteru sopky, která je jen zdánlivě klidná ... a každou chvíli odněkud může vyrazit sloup ohně, dýmu a vyvalit se žhavá láva.

Poznámka - pokud by někdo hledal ve slově "denudace" nějakou erotiku, tak se bohužel mýlí. Jde o soubor pochodů, které vedou ke snižování (zarovnávání) zemského povrchu a zmenšování jeho nadmořské výšky i výškových rozdílu v terénu. Odnos částic rozrušených hornin je důsledkem působení větru, mrazu, vody a dalších erozních vlivů. Jinými slovy - je to soubor pochodů, které vedou k obnažení podložní pevné horniny

 

 

Ono to ale bohužel (nebo snad bohudík) tak není - ale pokud si chcete ponechat iluzi bezpečného dobrodružství, proč ne. Ten učený text o kus výše totiž praví, že tohle není žádná kráter, ale jen část vypreparované cesty, kudy k němu proud magmatu stoupal z hlubin země. Vlastní kužel sopky a její činný kráter by byl vysoko nad námi. Ovšem ... je to dost dávno. Období zvané miocén bylo totiž před 23 až 5,3 miliony let. Takže milá sopka za tu dobu jaksi zmizela, jak bývá u hor osudem. A zbyly z ní jen tyto částečně obnažené cesty, kudy láva stoupala ve skutečnosti ještě hezkých pár desítek či snad dokonce stovek metrů nahoru.

 

 

Snad bychom si ještě měli prozradit, že ani takhle to tu nevypadalo někdy v době, kdy Kristus ještě chodil po světě. Ony totiž tyhle vyvřeliny, jako je čedič a horniny podobné, se člověku náramně hodí jako stavební materiál a po rozdrcení jako štěrk na cesty. Takže se tu lámalo, kutalo a těžilo o sto šest - ale dnes je to tu opět báječně pusté a kdyby to člověk nevěděl, nějaké známky lidské činnosti by tu snad ani nehledal. Soutěska ne obrázku vpravo nahoře vede na rozcestíčko, kde vlevo odbočuje modře značená stezka k Dědkovi. Ale zkusme se nejprve podívat vpravo, jaký že účes má tato naše Baba na hlavě.

 

 

Temeno Baby tvoří mírně vyklenutá planina se květenou specifickou pro takováto místa - kvetou tu slzičky, mateřídouška a podobné rostlinky. Planina končí prudkou strží, jen chatrně zahrazenou dřevěným zábradlím; takže pozor.

 

 

Sestupem dolů po pěšince jdoucí vlevo od strže se okruh uzavírá - stojíme opět před ústím toho kaňonu, kde naše pouť po tajemstvích Baby začínala. Vraťme se teď do oné soutěsky, kde jsme, obrazně řečeno, "lezli bábě na hlavu" - a vydejme se vlevo, dále po modré turistické značce.

 

 

Od Baby k Dědkovi je to kousíček - rozcestník praví, že půl kilometru, ale není to snad ani tolik. Cesta vede po poměrně ostrém hřbetu a než ji projdeme, podívejme se ještě kousek do historie, jak je zapsaná na již vybledlé plechové tabuli na parkovišti dole u letadla.

Začátkem třetihor, zhruba před 70 miliony let, byla krajina na střední Jizeře rovinou, tvořenou několik set metrů mocnou tabulí z vrstev usazenin druhohorního moře s množstvím zkamenělin živočichů. Vlivem vzdálených Alpsko - Karpatských horotvorných pohybů bylo toto území české křídové tabule vyzdviženo a rozlámáno na bloky. Puklinami se pak drala na povrch polotekutá láva. Část utuhla již pod povrchem, část se vylila a při sopečných explozích se zde ukládal popel i větší úlomky - pyroklastika. V krajině tak vznikl výrazný vrch, který však v průběhu čtvrtohor, trvajících zhruba poslední milion let, postupně podléhal silným erozním vlivům řeky Jizery, dešťů, mrazu i větru. Horní část sopky byla snesena a zbytek byl vypreparován z měkčích křídových usazenin - slínovců a jílovců do dnešní podoby.

Dnes je Baba tvořena dvojvrším s vrcholem 363 m nad mořem. Vulkanické těleso je zbytkem přívodního kanálu sopky, zvaného diatrema. Obnažená čedičová hornina se rozpadá místy v šestibokých sloupech, místy v blocích. Obsahuje zrnka zeleného nerostu olivínu, ceněného jako drahokam. Úlomky křídových a vulkanických hornin a popela, spečených žárem, tvoří sopečnou brekcii, lidově zde zvanou "babina". Slínovce byly na kontaktu se žhavým magmatem vypáleny v rohovce (porcelanity) šedé až bílé barvy. Čedič se zde odedávna těžil na stavební kámen, později na štěrk. Po těžbě, ukončené před druhou světovou válkou, zůstaly na povrchu jámy, nepravidelné štoly a odvaly. kromě toho jsou zde trhliny a rokle, vzniklé odsedáváním ker rozpukaného vulkanického tělesa.

Cesta k Dědkovi je zpestřena můstkem přes skalní rokli. Na první pohled by se zdálo, že Baba byla na skalní útvary mnohem atraktivnější. Ale zdání klame.

 

 

Cesta končí malou vyhlídkovou plošinou, odkud se otevře výhled daleko do kraje - pokud máte štěstí, dohlédnete vlevo přes pivovar ve Svijanech až na Ještěd a přímo před vámi je k vidění pořádný kus Českého ráje. Při troše dobré viditelnosti rozpoznáte i Trosky a vpravo také další krásný sopečný vrch - Vyskeř. Nenechte se ale odradit pocitem, že více tu toho není. Z vyhlídky se dejte vpravo a hned zase vlevo.

 

 

Odměnou vám bude vchod do štoly jako kdyby se tu každou chvíli měli objevit hrdinové Verneovky Cesta do středu Země. Štola je sice hluboká jen pár metrů, ale její ústí ukazuje krásný příklad hexagonální krystalizace čediče.

 

 

Sestupme ještě níže; tady se bývalý lom prostě nezapře. Dokonce je tu i přístupová cesta, kterou by bez nesnází projel nákladní automobil - naštěstí sem nic takového již nejezdí. Prostor lomu byl v době mé návštěvy vysekán, jako by se tu měla konat nějaká akce. O to více vynikl krásný balvan uprostřed, přímo ukázkově demonstrující odlučnost v šestihranných sloupcích.

 

 

Dospějete-li popsanou až na dno bývalého lomu, určitě se nevracejte a obejděte vrchol Dědka celý. To nejhezčí vás teprve čeká. Následujících pár obrázků snad ani nebudu komentovat - skalní brána, jícny štol a mohutnost skalních útvarů vyvolávají iluzi kulis nějakého fantastického filmu. Kdyby se tu objevil brontosaurus, kapitán Nemo či létající talíř, asi by mě to tady nikoho nepřekvapilo.

 

 

Zbývá útvar na druhé straně můstku. Je tu hluboká jáma, kam se dá při troše dobré vůle také sestoupit - docela to klouzalo - a obdivovat temné čedičové stěny zdola.

 

 

Cestou zpět si prohlédněte svahy hory, který byla vaší hostitelkou. Podívejme se, co se ještě píše:

Svahy vrchu Baba jsou místy strmé. Při déletrvajícím deštivém počasí rozbředávají povrchové vrstvy z těžkých a vazkých slínovců, trhají se v blocích a sjíždějí i s lesním porostem až desítky metrů. Toto sesuvné území je charakteristické schodovým reliéfem. Různorodost podkladu i reliéfu a poměrně teplé klima podmiňují bohatost živé přírody. Přirozeným typem vegetace je listnatý les řadou vzácných a ohrožených rostlin i živočichů. Převážnou část území zaujímá dubohabřina (středoevropský háj) s duby, habry a lípami, na stinných svazích přecházející v suťový les s javory, jasany. Na jižních slinitých svazích se nachází teplomilná doubrava. Na severozápadním svahu je i rybníček s vodní a pobřežní vegetací.

Tak si říkám, že nemusí být ani Velikonoce, aby se hora "otevřela pro člověka poctivýho a dala mu málo z bohatství svýho".
Já se domnívám, že ta hora se mi opravdu otevřela a nabídla mi své bohatství všechno - zlato sice nebylo z kovu, ale z podzimního listí, ale to vůbec nevadilo. Protože všechno dohromady to dalo zážitek mnohem méně pomíjivý, než pytle zlata boháčů.

Cestou zpátky k letadlu si ještě můžeme trochu podrobněji pohovořit o zdejší rezervaci. Přírodní rezervace Vrch Baba u Kosmonos byla vyhlášena Vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty pod č.j. 8733-SV/04/1950 ze dne 27.4.1950. Přírodní rezervace se rozkládá v k. ú. Horní Stakory, Kosmonosy a Chudoplesy. Důvodem vyhlášení byly dva výrazné čedičové vrcholy s teplomilnou květenou obklopené smíšeným lesem. Nadmořská výška území dosahuje 363 m (Baba) a 358 m (Dědek).

Přírodní rezervace je ukázkou středočeského chlumu s hájovou květenou; slouží k ochraně zachovalých lesních společenstev s výraznou ornitofaunou geologicko-geomorfologickými útvary. Výrazný zalesněný hřeben pokrývají hercynské dubohabřiny. Na výstupech pramenů lze pozorovat vzácnou prameništní flóru. Vyskytuje se zde řada chráněných rostlin, jako například vstavač nachový nebo vemeník zelenavý.  Kromě zmíněných dubů a habrů je zde říše stromů zastoupena lipami srdčitou a velkolistou, javory klenem, babykou a mléčem, dále jeřábem břekem, bukem lesním a jasanem ztepilým. Celkem se v rezervaci vyskytuje 354 druhů vyšších rostlin, z toho je jeden druh kriticky ohrožený, pět druhů silně ohrožených a jedenáct patřících mezi obecně ohrožené druhy. Zajímavostí je výskyt obrovského spektra pavouků; celkem se jich zde vyskytuje 61 druhů. Dále byl prokázán výskyt 478 druhů brouků, 50 druhů motýlů, 3 druhů plazů, 5 druhů obojživelníků, 25 druhů ptáků a 17 druhů savců. Rozloha rezervace je 242,7 ha.


Vlk Samotář (JL)

Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?