wz

Athos a jeho poustevníci (3)

Poloostrov Chalkidiki leží v severním Řecku a je nesporným přírodním rájem Řecka – oblastí kontrastů, kde se střídají nekonečné dlouhé písčité pláže s idylickými zálivy a skalnatými útesy. S trochou fantazie si poloostrov se třemi výběžky můžeme představit jako trojzubec boha Poseidona:

Tato část řecké Makedonie má velmi bohatou mytologii i historii:

Historie poloostrova Athos je velmi stará

Zahrada Panny Marie, Tiber Evropy, Byzance dneška, Republika poustevníků, Zem kde lidé žijí a umírají avšak nikdo se nenarodí – takto je označován mnišský stát AGHIO OROS. Pod přísným dohledem a sankcemi je sem zakázán vstup všem ženám a chlapcům do 18 roků. Je jim dovolena pouze plavba z Uranopolu podél pobřeží a to ve vzdálenosti nejméně 500 metrů od břehu.

Není přesně známo, proč v roce 1045 vydal císař Konstantin Monomachos bulu Typikon, která  vstup ženám zakazuje. Jisté je, že od té doby navštívily Athos pouze dvě ženy: v roce 1345 královna srbská a v roce 1916 královna rumunská.

Pravoslavné církve a ortodoxie

Termín "ortodoxní" je odvozen z řeckých slov orthos (pravý) a doxa (sláva) - v předkladu tedy značí "pravé slavení". Nebo také orthos (pravý) a dokein (mínit, mít názor) další odvozený termín pro pravověrnost označuje všeobecně pravou víru ve smyslu doslovné interpretace evangelia sepsaného v bibli.

S pojmem se setkáváme už ve 4.století ve východních církvích. Sloupy ortodoxie jsou vedle pravé nauky také vzorný klášterní život otců, svaté liturgie a harmonie mezi císařstvím a církví, protože císařská moc představuje podstatný prvek církevní tradice.

Pravoslavné církve svou identitu neodvozují jen ze správnosti a úplnosti učení, ale především z autentičnosti bohoslužebného života.

Ze všech církví, které vzešly z raně křesťanské církve východořímského císařství, se dají z pohledu historie rozlišovat dvě hlavní skupiny: pravoslavné církve, které vzešly z byzantské říšské církve, a starobylé církve Východu, které se od nich pro některé rozdíly v nauce oddělily (viz koptická církev, etiopská církev, arménská církev, nestoriáni a další, ale též maronité).

Pantokrator

V nicejsko-konstantinopolském vyznání víry je to označení Boha Otce, v novozákonním významu také Syna Božího. Pantokrator je častým námětem pravoslavných ikon, pravou rukou žehná, v levé ruce drží otevřenou bibli.

Mučedník

Slovo je odvozeno od řeckého martyr (svědek). Původně jím byl míněn svědek v právních záležitostech, potom však především svědek utrpení a smrti a vzkříšení Krista.

Za římského císaře Konstantina ve 4.století přestalo pronásledování křesťanů. Uctívání raně křesťanských mučedníků se však dále šířiloa kromě jiného otevřelo bohaté možnosti pro umění všeho druhu. Život a smrt mučedníků jsou znázorňovány především v monumentálních výzdobách církevních svatostánků. Častými atributy světců jsou mučednická koruna, palmová ratolest a kříž, které poukazují na vzkříšení a následování Krista.

Mnišství

Původ této asketické životní formy je v Indii, kde bráhmanská hlava rodiny ve stáří odcházela ze světského života, aby žila jako lesní poustevník. Způsob existence, kterou člověk sám zvolil, bez majetku a bez manželství, směřuje v mnoha náboženstvích k náboženské dokonalosti. Má ji uskutečňovat o samotě jako poustevník, ve společenství kláštera jako cenobita nebo v podobě putujícího askety.

V křesťanských obcích vznikla asketická společenství a od 3.století opouštěli jednotlivci obce a osady, aby jako anachoreti (poustevníci) žili v poušti.

Ústředním úkolem mnišského života zůstává nadále snaha o nejvýš možnou dokonalost v modlitbě a v meditaci. Avšak i světské působení, jako duchovní péče, vyučování, péče o nemocné a misie, mají v něm své místo. Dále se okruh činnosti rozšiřuje na péči o poutníky a na studium a rozvoj teologie.

Je zajímavé sledovat počet mnichů na Athosu. Z anonymního cestopisu se dozvíme, že okolo roku 1744 zde bylo 1100 mnichů. V roce 1885 bylo v turecké říši sčítaní lidu a na Athosu bylo napočítáno celkem 4159 mnichů v klášterech, 334 mnichů – poustevníků a ve skitech, tedy celkem  4493 osob. Podle sčítání, které se konalo v roce 1928 měla Svatá hora 4843 obyvatel, z toho bylo 4000 mnichů, ostatní byli sezónní dělníci pracující ve službách klášterů. Z roku 1985 je známo, že na Svaté hoře žije 1265 mnichů, z kterých 194 osob má univerzitní vzdělaní.

Poustevníci

Poustevníci (eremité, bydlící sami) se zcela vzdalují od sociálního okolí, aby mohli v samotě cel, jeskyně, pouště, bez stálého domova usilovat nerušeně o dokonalost. V podstatě v každém náboženském směru došlo k odtržení skupiny, která se dobrovolně vzdálila od reálného světa: buddhističtí potulní mniši, esenští (v židovství), augustiniánští poustevníci, kartuziáni (křesťané), mniši na Athosu (pravoslavní) nebo islámští súfové.

Kolem poustevníků se shlukovaly více či méně uzavřené kroužky učedníků. Každý obýval vlastní celu, pracoval a modlil se sám.

Za významného představitele je považován svatý Antonín (3. - 4. století).

I v současné době žijí na jižních, těžko přístupných svazích Athosu ve skalách a lesích přímo nad mořem poustevníci – eremiti. Obývají zde jednokomorové kobky, chýše či jeskyně. Na tomto území – jež je výjimečné svou tichostí - se oddávají modlení, studiu i práci. Jsou příkladem pro budoucí generace mnichů, že právě zde lze najít svého Boha, kterého zde ostatně hledali poustevníci již před 1500 lety.

Společnost poustevníkům dělá krásná athoská příroda. Nížinný porost – dub, buk, kaštan - je ve vyšších polohách vystřídán nízkými keři či zakrslými stromy a suchomilnými, převážně trnovými bylinami. Rostou zde dubové křoviny, růže, vřes, bodláky, ostrolistý asparágus, šalvěj, mateřídouška, máta, rozmarín. Místy neproniknutelná křoví tvoří myrha, vavřín, oleandr, cesmína, …lze tu vidět i 4 metry vysoké citrusy a borovice. Ve skalách hnízdí několik druhů dravých ptáků, v lesích lze spatřit divoká prasata, na stráních králíky. Suchá a kamenitá místa obývá několik drhů ještěrek a suchozemské želvy.

Je pravděpodobné, že mniši a poustevníci utíkali do tohoto nepřístupného a neobývaného poloostrova před pronásledováním křesťanů i před útoky mohamedánů. V roce 680 se pak v Cařihradě uskutečnil VI. všeobecný sněm, který se usnesl, aby poustevníku,co chodí v černém šatě a s rozpuštěnými vlasy byl pro příště přidělen určitý klášter.

A tak poustevníci, kteří nechtěli žít pospolu v klášteře se zabydleli v pustinách na Athosu. To je první kapitola historie, jejíž přední osobností je poustevník Petr Athosský.

Petr Athosský

Petr Athosský žil jako poustevník na Athose v 9. století. O jeho životě se dochovaly dva dokumenty. Prvním je kánon mnicha Josefa Hamnopisca z 9.století a druhým je životopis svatého Petra ze 14. století, jehož autorem je soluňský arcibiskup Gregor Palamas.

Peter, rodem konstantinopolský Řek, byl původně dvorským vojenským úředníkem v Cařihradě. Ve válkách s mohamedány upadl okolo roku 667 u města Samary v Sýrii do zajetí. Ve vězení poznal, že to je trest za jeho neustále odkládané rozhodnutí vzdát se světského života a proto už zde začal žít život askety. Na svobodu se dostal až po devíti letech a ihned odešel do Říma, kde roku 681přijal od papeže Agathona postřižení na mnišství. Po čtyřech letech odešel na horu Athos, která byla pod správou biskupa soluňského.

Pověst praví, že Petr žil na samém vrcholku hory rovných 53 let bez oděvu a věcí nutných k životu. Jeho tělo obrostlo hustými a dlouhými vlasy, jeho vous dosahoval až na zem. Ďábel se ho často snažil různými způsoby odlákat od jeho způsobu života, ale Petr jej vždy jménem božím a Přečisté Panny odehnal.

Nikdo by se o něm nikdy nic nedozvěděl, kdyby jej náhodou neobjevil zbloudilý lovec, kterému Petr vyprávěl svůj životní příběh. Když jej lovec přišel navštívit podruhé, nalezl starce již mrtvého (zemřel kolem roku 734). Postaral se tedy o přenesení jeho tělesných ostatků z jeskyně do kláštera svatého Klimenta, kde se tyto proslavily mnohými zázraky.

Ani na Athosu však neměli poustevníci trvalý klid. Za vlády císaře Theophila (829 - 842) zde řádili Arabové, kteří po obsazení Kréty (827- 961) se stali stálým nebezpečím a tak okolo roku 830 se Athos zcela vylidnil.

Až v polovině 9. století se sem opět začínají vracet mniši a začíná další etapa, v níž se někteří poustevnici seskupují do menších komun a vznikají osady - lavry. Ty jsou tvořeny blízko sebe stojícími obydlími, poustevníci si společně lépe získávají obživu a lépe se brání útokům dravé zvěře. V té době jsou vládci a hrozbou Athosu ponejvíce vlčí smečky.

Euthymios

Pocházel z Opso v Galácii. Po otcově smrti se na matčinu radu oženil. Protože považoval děti, které se mu v manželství narodily, za dostatečnou náhradu za sebe, odešel z domu a zasvětil se Bohu. Nejdříve žil patnáct let v klášteře na Olympu, který byl v té době nejslavnějším mnišským centrem.

V roce 858 se patriarchou stal Focius a protože igumen Mikuláš jej neuznal, musel klášter opustit. S ním odešel i Euthymios, ale ještě předtím přijal z rukou olympského starce Theodora úplnou svatou schimu.

(Schima je označení pro mnišství, mnišský způsob života, mnišské slib. Při přijetí mnišství se pravoslavnému křesťanu mění jméno.)

Cesty Mikuláše a Euthymiose se však rozdělily. Euthymios odešel na Athos, kde pak žil spolu s mnichem Josefem (to byl rodilý Armén) v nejpřísnějším půstu (živili se žaludy a kaštany), bez ohně, zaobírajíce se jen modlitbou. Euthymios po třech letech odešel z Athosu zpět na Olymp, odkud přivedl na Athos starce Theodora, který však brzo zemřel. Euthymios, během dalších tří let se na Athosu obklopil mnichy, kteří jej zvolili za svého duchovního vůdce. Tak vznikla na Athosu první lavra.

V roce 866 byl Athos neustále napadán arabskými piráty. Proto se Euthymios s přáteli Simeonem a Janem Kolobosem přemístil na ostrov Svatý Eustratios (nynější Neon). Ale ani zde nebyli zcela v bezpečí a proto se vrátili zpět na Athos a hledali zde nějaký bezpečný úkryt. Ten však nenašli a tak Euthymios rozpustil lavru a její členové se rozešli ve skupinách do okolí poloostrova a do vnitrozemí Řecka. Euthymios se svou skupinou mnichů se usadil v Soluni, kde založil klášter Svatého Ondřeje, do kterého vstoupilo mnoho mužů. V letech 867 až 868 již jeho zásluhou vznikaly další nové komunity mnichů. Dal popud i k založení ženského kláštera, kam vstoupila jeho sestra. On sám byl představeným obou klášterů celých 14 let.

Avšak poslední roky svého života strávil opět jako poustevník na Athosu, kde 15.října 889 zemřel. Byl pohřben v Soluni a proto je znám také jako Euthymios Soluňský. Životopis, jehož autorem je soluňský metropolita Basil, patří k nejcennějším památkám řecké hagiografie.

(Hagiografie je slovo řeckého původu a je doslova označením pro svaté psaní, tedy „psaní o svatých“. Je složeno ze slova hagios, což znamená svatý, posvátný a grafein, což znamená psát, popisovat.)

Jan Kolobos

Po vítězství císaře Basila I. Makedonského (867až 886) nastaly pro Athos lepší časy a poloostrov se začal znova zalidňovat mnichy. Mezi prvními, kdo se na Athos vrátil byl Euthymiův žák Jan Kolobos, ke kterému mniši přicházeli jako ke zkušenému starci. Jejich počet se stále zvětšoval, takže se Jan rozhodl, že postaví klášter. Císař je plně podpořil a zvláštní bulou daroval jeho mnichům pozemky.

Avšak civilní obyvatelstvo páslo svá stáda po celém poloostrově a tak rušilo poustevníky i hesychasty v jejich rozjímání a samotě. 

Na Janovu prosbu císař vydal sigilion – ochranný list, ve kterém zakazoval na Svaté hoře kácet stromy, pást dobytek a především potvrdil zasvěcení poloostrova Matce Boží.

V době vlády Lva VI. Moudrého nastaly mezi mnichy a poustevníky na Athosu roztržky, neboť mniši usilovali o vyhnání poustevníků z Athosu. Císař však potvrdil sigilionem samostatnost poustevníků a oprávněnost jejich přebývání na pustých místech Athosu a tak se myšlenka Petra, Euthymiose a Jana Kolobose o zavedení společného mnišského života – koinos bios - na Athosu stala skutečností až v polovině 10. století.

Athanasios Athoský

Athanasios se narodil jako Abramios okolo roku 925 v dobře situované rodině v městě Trapezunt v Ponte. Ve velmi útlém věku osiřel. Ujal se ho ale otcův přítel a umožnil mu vzdělání. Athanasios nejdříve studoval v Trapezunte, později odešel do Cařihradu, kde byl ovlivněn igumenem lavry Michalem Maleinosem. Zde se také seznámil s jeho  synovci Lvem a Nikiforem Fokem, budoucím císařem.

Za krátký čas požádal Athanasios o přijetí do kláštera. Zde složil mnišský slib a žil čtyři roky v asketické škole starce Michala na hoře Kiminos, dokud nedostal povolení žít sám o samotě mimo lavru.

Igumen Maleinos byl již velmi starý a tak označil Athanasia za svého nástupce. Athanasios však z pokory a z velké touhy po poustevnickém životě odchází z hory Kiminos okolo roku 958 na Athos. Přinesl si sebou jen dvě malé knihy a mistrův plášť – koukoulion. Na Athose žil jako neznámý kajícník (hesychast) na severním konci poloostrova.

Nikiforos Fok však nařídil církevním autoritám v Soluni, aby jej vyhledali. Našel jej prota Stefan na velkém vánočním shromáždění (synaxis) v Karyes. A tak Athanasios dostal poblíž Karyes celu v kelii a žil dále osamělým způsobem života a věnoval se především opisování knih. Zde jej navštívil Lev a daroval mu peníze na zvelebení církve v Karyes. Později se Athanasios přesunul do kelie v Melane na jižním konci Athosu.

Nikiforos se rozhodl očistit Krétu od arabských pirátů a požádal Athanasia, aby ho na této výpravě doprovázel. Při společných rozhovorech Nikiforos obnovil slib, který kdysi dal Athanasiovi, že se stane mnichem a bude žít asketickým životem. Po vítězství v roce 961 Nikiforos věnoval část kořisti na stavbu kláštera, kam se mínil uchýlit. Athanasios se vrátil na Athos a ještě v tom samém roce započala stavba. Avšak namísto lavry s celami okolo chrámu naplánoval kompletní blok budov i s večeřadlem a celami okolo nádvoří. Uprostřed budování jej zastihla zpráva, že Nikiforos Fok byl 16.srpna 963 prohlášen císařem.

Znechucen zanechal práce a odešel na Kypr. Avšak roku 964 přichází do Cařihradu za císařem a žádá vysvětlení zrušení slibu, naléhá na Nikifora, aby se vzdal trůnu a stal se mnichem. Avšak nepochodil a tak se vrací na Athos a dokončuje za vydatné finanční pomoci císařského dvora započaté dílo. Klášter nazval Velkou císařskou Lavrou. Císař stanovil počet mnichů v klášteře na 80 osob a Athanasia ustanovil igumenem. Mniši orali, seli, okopávali, štípali dřevo a vařili teplá jídla. Majetek byl společný, strava jednotná. Život byl formovaný modlitbou a prací v duchu byzantských mnišských tradic.

Athanasios vytvořil v roce 969 pro svou Lavru nový zákoník, který sestavil na základě řehole sv. Bazila. Použil i osvedčená pravidla palestinské lavry sv.Sávy Osvíceného, která byla rozšířená po celém Východě. Tento Athanasiův zákoník je velmi důležitý pro poznaní mnišského života v 10.století, stejně tak i pro dějiny samotného Athosu, protože určoval nový způsob řízení společných athoských záležitostí a byl hlavním vzorem při vytváření pozdějšího athoského řádu – Tragosu.

Athanasiův testament je též velmi zajímavý, neboť v něm zakladatel kláštera určuje způsob bohoslužeb, hovoří o půstu, o množství a kvalitě jídla a klášterních službách. Je v něm zahrnuta jeho velká životní zkušenost.

Mnozí athoští poustevníci přicházeli do kláštera, protože považovali život pod vedením Athanasiose za dokonalejší než život v samotě. Do kláštera chodili také igumeni a biskupové, kteří opouštěli své úřady, aby mohli žít pod starcovým vedením. Athanasios byl obdařen mocí konat zázraky: znamením kříže léčil nemoci a modlitbou zaháněl sarančata. Předpověděl též den své smrti. Roku 1000 zemřel tragicky - zřítila se na něj věž rozestavěného chrámu, když kontroloval stavbu.

Antonij Pečorský

Prvním známým Rusem, který prošel duchovní školou na Athosu je svatý Antonij Pečorský. Narodil se roku 983 ve městě Lubiči, nedaleko Černigova a jmenoval se Antipa. Od mládí byl zbožný a proto když uslyšel o asketickém životě mnichů, vykopal si jeskyni a v ní při modlitbách očekával spásu své duše. Byl však příliš osamocen a tak se vydal na Athos, kde přijal postřižení a vstoupil do kláštera, ale v brzké době opět začal žít jako poustevník v jeskyni vysoko ve skále nad mořem, poblíž kláštera Esfigmenu a svým asketickým životem udivoval i athoské starce.

Kolem roku 1013 se Antonij vrátil do své vlasti, aby zde šířil mnišský život. Usadil se poblíž města Kyjeva v hustém lese, v jeskyni (peščeře) nad Dněprem. Kvůli perzekucím však odešel opět na Svatou horu, kde žil do té doby, než se poměry na Rusi zlepšily (1028). Usadil se poblíž svého původního místa – v jeskyni, kterou opustil Hilarion, jež byl v té době už kyjevským metropolitou.

Přestože Anton vyhledával úplnou samotu, jeho sláva se šířila, neboť Pán jej oslavil darem konání zázraků a proroctví. V jeskyni jej navštěvovalo mnoho lidí, někteří přišli pro duchovní radu, jiní pro požehnání, ale přicházeli i ti, kteří chtěli starce následovat. A tak se brzy kolem Antona soustředilo patnáct mnichů, kteří žili v blízkosti svého duchovního vůdce. Mniši vybudovali spojenými silami ve skále chrám a kuchyni. Protože Antonij chtěl žít v samotě, určil bratřím za igumena Varlaama a sám se uchýlil do nedaleké jeskyně. Počet mnichů stále vzrůstal a brzy se již do skalního chrámu nevešli. Proto postavili nový dřevěný chrám, zasvěcený Zesnutí Přesvaté Bohorodičky. Antonij také uprosil knížete, aby v klášteře mohli postavit dřevěné domky a kolem kláštera zeď. Od té doby se klášter nazývá Pečerským (jeskynním), protože mniši žili dříve v jeskyních.

Tak byl položen základní kámen budoucí Kyjevsko-pečorské lavry, prvního a po staletí vzorového ruského kláštera. Zakladatel mnišství na Rusi zemřel pokojně roku 1073. Jeho tělo bylo pochováno v jeskyni, v níž zemřel.

Mystika je ošemetný a těžko zařaditelný jev. Je ctěna, ale spíše jaksi z povzdálí.

Byzantští mystici, především sv.Řehoř Palama a Mikuláš Kabasila, nazírali nestvořené Světlo a poznávali božské energie pronikající Kosmem, ale dobře přitom věděli, že Bůh sám o sobě (Boží bytnost, jak říkají) je zcela nedostupný. Jako by se přiblížili z jiného konce tomu, co si dnes někteří křesťané uvědomili, že řečí o Bohu, která přináší spásu, není filosofické probírání Božího bytí a Božích atributů, nýbrž vyprávění o Božím jednání s lidmi a v lidech.

Mysticismem (od řeckého slovesa myó „zavírám oči“ – tím je míněno usebrání, zahledění do vlastního nitra) obecně myslíme bezprostřední pochopení Boha v jeho nadpřirozeném působení na lidskou duši, v podstatě tedy přímé poznání Boha, které ovšem není vyvoláno lidským úsilím, nýbrž boží milostí, a tedy není a nemůže být dáno každému.

Vznikaly i extrémní formy mnišského hnutí, jakými bylo například sloupovnictví (stylité, kteří přebývali na tzv. sloupu, zpravidla na skalní plošině), nebo tzv. saloi neboli blázni pro Krista, svatí jurodiví, kteří byli později oblíbeni zejména na Rusi. Tyto a podobné způsoby asketického života byly ovšem dosti vzdálené oficiální církvi a jejímu učení a stály tedy na hranici hereze.V jejich základě tkvěl útěk člověka ze společenské krize, s níž si nevěděl rady.

Vedle poustevnictví záhy vzniklo i organizované cenobijní mnišství (z řeckého koinos bios = společný život), tj. mnišství klášterní.

Společným východiskem těchto velmi různorodých směrů byl protiklad dobra a zla, čili Boha a Ďábla, z něhož vyplýval předpoklad dvou tvůrců světa - dobrého a zlého. Tyto myšlenky se pak znovu a znovu objevovaly i v pozdějších heretických hnutích řeckého Východu.

Vítězství mnišského hnutí sice do jisté míry znamenalo odklon od antických tradic, ale zároveň se mnišstvo stalo v dogmatických sporech hlavní oporou pravověrnosti.


Doporučené odkazy


VEZA