wz

Vánoční mozaika

Prosinec, měsíc krátkých dní a dlouhých nocí, sněhových vánic a štípajících mrazů byl odedávna pro lidi měsícem s magickou mocí. Nevysvětlitelné a tajemné jevy daly základ zvykům a obyčejům, které lidem pomáhaly překonávat tohle náročné období nejen do konce roku, ale i další tři či čtyři měsíce. Byla to doba, kdy bylo nejlépe za pecí nebo u krbu...

 

 

V dobách, kdy se lidé zabývali především zemědělstvím, po skončení podzimních prací v hospodářství, po posvícení a po poslední Svatokateřinské veselici, nastala doba zimního odpočinku. Odpočinku však relativního, neboť již za týden nato nastal čas předvánoční, který známe pod tajemným názvem advent (adventus - latinsky příchod), očekávaný příchod Spasitele - narození malého Ježíška.

Tradice adventu je prastará; církev a lidé jej drželi již v době vlády franckého krále a prvního římského císaře Karla Velikého (Charlemagne/Carolus Magnus 748 - 814). Od té doby se délka adventu několikrát měnila, nejčastěji od čtyř do osmi týdnů, až se ustálila na čtyřtýdenním období, které počínalo nedělí nejbližší 30. listopadu. Byla to doba klidu, kdy se lidé postili, nekonaly se žádné zábavy ani svatby. Lidé se scházeli po domech u přástek, draní peří, často tam s nimi seděli vandrovní tovaryši či podomní obchodníci a vyprávěli povětšinou strašidelné báchorky, příběhy svatých apoštolů a neuvěřitelné historky ze svých cest. Tak nějak vznikaly a šířily se pohádky, báje a pověsti....

 

 

 

Po Velikonocích jsou Vánoce druhým nejdůležitějším křesťanským svátkem. Slaví se dle křesťanské tradice od 25. prosince do první neděle po 6. lednu (svátek Tří králů), ale lidové tradiční Vánoce začínají již o Štědrém dnu 24. prosince, pokračují Štědrým večerem a Svatou nocí, kdy se narodí Jezulátko. Za vánoční čas můžeme brát už i dobu adventní, abychom si ty sváteční dny pěkně užili. Vždyť jsou spojené (když pominu nákupní shon) povětšinou s příjemným počínáním i hnutím mysli: pečeme perníčky na stromeček, vážeme adventní věnec, vyzdobíme si byt voňavým chvojím a samozřejmě, že nezapomínáme s větvičkou a svíčkou ani své drahé zemřelé. A nejen v kostele si můžeme poslechnout adventní koncerty...

Samotná tradice Vánoc má své kořeny v dávných předkřesťanských - pohanských dobách, kdy se v den zimního slunovratu slavil svátek Nepřemožitelného Slunce. Tentýž den si zvolili za svůj svátek i křesťané, ale místo Slunce slavili narození Mesiáše. V římském kalendáři v roce 336 byl tento den označen jako Adcentus Divi - Příchod Božského a křesťané jej později zvali Adventus Domini - Příchod Páně. Oficiálně se začal tento svátek slavit od roku 354.

 

 

Slovo Weinachten (Vánoce) vzniklo pravděpodobně ze spojení „zu den weihen Nachten“ –  za posvátných nocí. Německý Christkind nebo Weihnachtsmann (Vánoční muž) vypadá docela jinak než náš Ježíšek. Zpravidla je rezavých vlasů, vousatý, má dlouhý plášť s kapucí. Němci za své tradiční vánoční jídlo považují pečené vinné klobásy a pečivo springle, kterému se také říkávalo marcipán chudých, nesmí chybět ani horký svařák - glühwein. Avšak světoznámým tradičním pečivem je vynikající vánoční štola, plná rozinek, mandlí a kandovaného ovoce.
Skvostem, který se stal jedním ze symbolů Vánoc je píseň "Stille nacht, Heilige Nacht" - poprvé se hrála a zpívala o Vánocích roku 1818. Na slova básně rakouského kaplana Josepha Mohra (1792 - 1848) hudbu složil jeho přítel, rakouský učitel a varhaník Franz Xaver Gruber (1787 - 1863). Ve dvacátých letech 19. století se díky potulným pěvcům začala Evropou šířit snad nejdojemnější hudební oslava narození Páně.

 

 

Tichá noc, přesvatá noc,
v spánku svém dýchá zem,
půlnoc odbila, město šlo spát,
zdřímli dávno i pastýři stád,
jen Boží láska, ta bdí -
jen Boží láska, ta bdí.

Tichá noc, přesvatá noc,
náhle v ní jásot zní,
vstávej, lide můj, tmu z očí střes,
v městě Betlémě Bůh zrozen dnes,
z lásky se člověkem stal -
z lásky se člověkem stal.

Tichá noc, přesvatá noc,
stín a mráz vůkol nás,
v hloubi srdce však Gloria zní,
dík, že hříšník se s důvěrou smí
u Svaté rodiny hřát -
u Svaté rodiny hřát.

 

 

Do českých zemí přišel Ježíšek ze sousedních německy mluvících zemí a zpočátku byl znám jako Krystyndle (z německého Christkind - Boží dítě). Naštěstí byla jeho česká podoba na hony vzdálena německému Weihnachtsmannovi - u nás to bylo vždycky miminko, narozené na Boží hod vánoční.
(Až koncem 19. století se jeho dnem stal 24. prosinec.)

 

 

Jsem Vánoční.
Jsem z boží tmy.
Klekni,
a zatřes nízkou borovičkou
ve mně,
popadá stesk
a sníh
mé tisícleté zimy.

Klekni.
Je půlnoc,
stačí
nedýchat -
a kdes až u střechy
uslyšíš kroužit tmu
a plaše stát mé tvrdohlavé srdce.

 

 

Ovce a pávi
spí mi u nohou.
A psi
a koně běží podle mne,
stačí jen zavolat -
a přešťastni si pro mne
srazí
hlavu.
Ale já nechci.

 

 

A vrba při mě -
moudrý bílý strom-
šeptejte si mu na tisíce hříchů.
A plačte v něm.
A třeste sníh.

 

 

Jsem
vlčí šlépěj
na všem sněžení.
Uteč.
Jsi bílá,
a já léta sním
sen
o své hlavě
na tvém rameni.
Slyšíš mě?

Uteč.
Vymaž si mě z hvězd,
z polštáře,
z vánic,
z papírových měst -
Utíkej.
Ať jsi dříve zpět.
Neb
všechno v nás,
a všechno z nás
jen po zákonu kruhu.

Odpusť,
kdo hvězdám nevěříš...

 

 

Také v Řecku se 24. prosince slaví a naděluje. Dárky tu pod stromeček dává hodný Svatý muž, snad obdoba nějakého svatého poustevníka, jimž bylo Řecko odpradávna pověstné.
V Itálii začínají svátky narození Páně na Boží hod vatikánskou půlnoční mší v Chrámu sv. Petra a Pavla a tradičním papežovým požehnáním Urbi et orbi. Dárky přináší ošklivá, avšak štědrá stařenka jménem Befana. To ve Francii naděluje šarmantní Papa Noel a ve Švýcarsku se všichni těší na Monsieura Chalanda. To je vysoký panák s lucernou místo hlavy, v ní jako oči svítí dvě svíčky, s obrovskými ústy a chvályhodným pupkem, ve kterém jsou nacpány očekávané dárky. Aby dárky, vydal musí se mu prý roztrhnout to břicho - no na poezii Vánoc dost sadistická tradice.

 

 

Tak honem jinam - třeba do Skandinávie. Zde jsou Vánoce směsí křesťanských oslav narození Krista a pohanských slavností Slunovratu. Ve Švédsku naděluje s pomocí skřítků stařík Jultomten, ve Finsku laskavý a štědrý děda Velký Ukko. Ten je svým zjevem - bílé vlasy a vousy plus vysoká červená čepice - podobný ruskému dědovi Mrázovi, který 6. a 7. ledna přiváží dárky na saních společně se Sněhuročkou. V Srbsku je to tak, že na Štědrý den dárky nadělují tatínkové a dědečkové. Pak se 25. prosince slaví narození Páně, ale s největší oslavou se čeká na 6. leden, kdy se slaví epifanie - Slavnost Zjevení Páně a svátek Tří králů. V Anglii a v Americe naděluje 25. prosince do připravených punčoch Santa Claus, jinak je tomu ve Španělsku, kde se s oslavami musí čekat až na příchod Tří králů, kteří 6. ledna přinesou i dárky, stejně tak jako kdysi obdarovali chudého Ježíška v Betlémě.

 

 

Na nebi létají v podvečer andělé,
pod bílou peřinou spí celá zem.
Šťastné a veselé Vánoce všem!

 

 

Vánoční svátky pro některé lidi znamenají jen stres a jak prohlašují, pro ně by vůbec nemuseli existovat. Takových je mi upřímně líto. Ti nepochopili, nevědí o čem vánoce jsou - o lidskosti, úctě, lidské soudržnosti, pokoře a milosrdenství, vnímání krásy...
Těm, kteří si svátky zrození nového života i nového roku umějí "vychutnat" v pohodě přeji klasické, ale stále více potřebné: pevné zdraví, dobro mysl, hodně štěstí !

Den přeslavný jest k nám přišel,
v němž má býti každý vesel,
radujme se, veselme se
v tomto novém roce.

Abychom k vám přes rok přišli
a vás ve zdraví zas našli,
léto mine a pomine,
Vás ve zdraví našli!

 

 


zpět na Rok na planetě Zemi

Zpět k Mostu ?

VEZA