wz

Kouzlo svatojanské noci

Svatojánská noc je nocí z 23. na 24. června.  Tajemná noc je plná kouzel, zvláštních jevů a chvil, kdy člověk může vstoupit do kontaktu s nadpřirozenými silami. Tradice mystéria této noci sahají hluboko do temnot středověku. Souvisí s okamžikem, od kterého se noci začínají prodlužovat, ač příroda ještě potřebuje spoustu slunečního svitu - s letním slunovratem. Tak, jak stoupal vliv církve, rostly také snahy pohanské svátky a zvyky potlačit. Církevní ideologové však celkem rozumně dospěli k tomu, že lepší než pohanské slavnosti a zvyky zakazovat, potlačovat a trestat, je přemaskovat je svátkem vlastním, kam se dosadí osvědčený křesťanský světec. A tak se z oslav zimního slunovratu staly Vánoce a letní slunovrat křesťanská církev zasvětila svatému Janu Křtiteli.

 

 

Oslavy letního slunovratu vycházejí z keltských nebo keltsko-germánských tradice, následně přejatých i Slovany. O tom, že se slunovrat slavil po celém světě, máme krásný důkaz v díle anglického dramatika Williama Shakespeara, který atmosféře tohoto svátku zasvětil svůj Sen noci svatojánské.

Ale v čem vlastně byl (a je) okamžik slunovratu tak důležitý? Kolem jednadvacátého června slunce vstupuje do znamení Raka a také vrcholí období jeho vlády. Od toho okamžiku začíná slábnout a dny se pomalu zkracují. Přesto teprve začíná léto, dlouho očekávaný čas tepla, plodnosti a naděje v bohatou úrodu, na které závisí přežití v blížící se chladné části roku.

Dnem slunovratu ztrácí slunce svou moc - to si lidé dobře uvědomovali. Ale jeho životodárná síla a moc jsou ještě potřeba k dozrání a sklizni úrody a všech k obživě potřebných plodin, i k dostatečnému vzrůstu a vykrmení domácích zvířat. Lidé se proto snažili ubývajícímu slunci nějak pomoci; proto zapalovali ohně s nadějí,  že teplo a světlo ohněm vydávané slunce přijme a posílí tak vlastní síly.

 

Půlnoční cesta do lesa pro odvážné

Den a noc jsou vlastně jakousi analogií světlé a tmavé poloviny celého roku. A den, kdy síly světla a síly tmy jsou v rovnováze, musí být výjimečný. Zvláště pak noc, kdy síla slunce, jeho teplo i světlo dočasně mizí. Taková noc byla a je v pohanských představách tajemná. Projevují se nezvyklé síly, skály se otvírají, země se rozestupuje a vydává své poklady. K pokladu může člověka zavést kapradí, kvetoucí přesně o půlnoci a vydávající zlatavou záři. Ano, je řeč o zlatém kapradí.

Kdo chtěl využít mocné síly matky Země, potřeboval získat kvítek z takového kapradí. Ten se mu mohl stát pomocníkem při hledání pokladů, umožnit být neviditelným, mít ve všem štěstí a rozumět řeči zvířat, rostlin a stromů. Získat květ zlatého kapradí bylo zdánlivě jednoduché - stačilo pod kapradí rozprostřít bílý šat, který padající květ zachytil. Je v tom však jeden háček - zlaté kapradí střeží temné mocnosti. Ono si stačí představit, kolik člověka o půlnoci v temném lese čeká nástrah - a když je ještě personifikujeme do podoby čertů a čarodějnic, bludiček lákající poutníka do močálu, bludných kořenů a dalších hrůz, není se co divit, že se lidé do lesa o svatojanské noci příliš nehrnuli. Největší nástraha však číhala nakonec. Pokud hledač pokladu překonal všechny nástrahy a moci temnot a dostal se skutečně k pokladu, setkal se s nepřítelem nad jiné mocným - s vlastní chamtivostí. Z pokladu si mohl totiž odnést jen tolik kolik sám unesl. Jinak by jeho nenasytná duše propadla peklu.

Sváteční zvyky a obyčeje

Před nejistým měřením sil s tajemnými silami nočního lesa dávali mnozí přednost mnohem bezpečnějšímu obchodování s magickými a rituálními předměty.  Tak třeba se hned po rozednění začínala prodávat mandragora, která údajně dovedla přičarovat lásku milované osoby. Mandragora byla v starověké Palestině a Egyptě považována za rostlinu lásky. Dokonce i v Bibli je zmiňována v Genesis a Písni písní jako „jablíčko lásky“. Také Řekové ji považovali za afrodisiakum. Mandragora ... no, kdo ví, co se prodávalo. Stačí si vzpomenout na na tu krásnou scénu z Pekařova císaře, kde pan Werich chce získat mandragoru o půlnoci pod šibenicí. Ovšem skutečná mandragora lékařská roste ve Středomoří. Její kořen a semena působí jako silné sedativum, hypnotikum a halucinogen. Užívaly se tak, že se mandragora smísila tukem či olejem a v této podobě vtírala do kůže. Tím se projevily zejména její silné halucinogenní účinky. Dá se však čekat, že lásku příliš nepřičaroval rulík, durman a ostatní podvrhy, které kořenářky prodávaly. Pokud ovšem pokus o takové ovlivnění citů neskončil otravou či dokonce smrtí.

Na svatého Jana Křtitele přehazovali hospodáři oves přes krávy, aby hodně dojily. Polední zvon zas připomínal, že je třeba natrhat jakékoliv byliny a připravit si tak  „svatojánské koření“, dobré jak na vaření, tak i na léčení.

Hospodyě nezametaly světnice, aby se nevymetlo rodinné štěstí. A ve světnici se za trám dávalo „svatojánské zelí" - za každého člena rodiny jeden proutek. 

Na severu a východě Čech stlali „svatojánskou postýlku“. Svátečně oděni natrhali koření (vlčí mák, chrpu, bílý bez, heřmánek mateřídoušku, jahodiny, bílé růže ad.). Přinesli je domů, nastlali je pod stůl, ozdobily svatými obrázky a věřili, že si tam v noci přijde svatý Jan odpočinout. Postýlku tam nechávali až 8 dní, poté koření nasušili a používali je například do koupele nebo k léčení dobytka. Místy rodiče vkládali do svatojánské postýlky malou nadílku nebo peníz pro děti.

Z pohanských rituálů se až do dnešní doby zachoval obřad pálení svatojanských ohňů, skákání přes oheň či házení věnců do vody. Samo skákání přes oheň mělo zajistit pevné zdraví, přičemž výška skoku měla ukázat, jak vysoký vyroste len. Děvčata prohazovala skrze plameny ohně věnečky a mládenci je na druhé straně chytali. Pokud mládenec věneček chytil, měl být budoucí společný vztah bude ve znamení věrnosti. Odvážnější děvčata mohla skákat v páru se svým vyvoleným a zajistit si tak šťastné manželství. Podobně jako "na čarodějnice" se házela do vzduchu zapálená košťata - ta měla zaplašit čarodějnice, kdyby se odvážily přiblížit. Přitom se počítalo, kolikrát se komu podaří zapálené koště vyhodit do vzduchu a chytit, aniž zhaslo - tolik let měl být živ. Symbolem ubývajícího slunce bylo dřevěné kolo pomazané smolou, které se zapálené pustilo dolů z kopce.

Svatý Jan Křtitel

Podle Nového zákona se Jan Křtitel narodil kolem roku 1 n.l. Alžbětě, sestřenici Panny Marie a chrámovému knězi Zachariášovi, kterému narození syna předpověděl anděl. Jan ve svých 27 letech odešel do judské pustiny kázat. Své následovníky (včetně Ježíše) křtil v řece Jordán.

Křest  je obřad obmytí vodou, v křesťanství je jednou ze svátostí a představuje očištění od hříchů a sjednocení věřícího s Kristem v jeho smrti a vzkříšení. Počátky křesťanské praxe křtít sahají právě k osobě Jana Křtitele, který podle Nového zákona pokřtil Ježíše v řece Jordánu.

 

 

Díky kritice směřované na krále Heroda kvůli jeho cizoložskému svazku s bratrovou ženou Herodianou byl vsazen do vězení. Herodiana se rozhodla, že Jana zprovodí ze světa a k tomuto zneužila svou dceru Salomé. Herodes Antipa okouzlen jejím tancem jí přislíbil splnění jakéhokoliv přání. Na matčinu radu si Salomé vyžádala Janovu hlavu. Herodes musel svůj slib splnit a proto byl Jan kolem roku 30 n.l. sťat.

 

 

Svátek narození Jana Křtitele je zajímavý tím, že oslavuje narození budoucího světce, a ne jeho umučení, jak bývá u církevních svátků zvykem. 

Jan Křtitel bývá znázorněn s křížem a beránkem. Je patronem slavnosti křtu a řeholníků.

Zlaté kapradí

A jak je to s tím zlatým kapradím? Tomu se věnuje článek na stránkách Botany:

Zlaté kapradí se podaří najít jen za šera nebo potmě. (Ve dne samozřejmě nemizí, ale člověk na místo, kde roste, ne a ne přijít. Je tedy fenologickou vlastností zlatého kapradí, že mění geografii okolí.) Jen zřídka roste jednotlivě, jeho vějíře většinou pokrývají celé menší paseky. Vydávají kolem sebe poměrně silnou zlatou záři, která sice nebývá vidět moc zdaleka, ale rozlévá se po zemi, jako by i ta sama zářila. Mezi zlatým kapradím nevyrůstá žádný kmen, ani keř, ani vyšší byliny. Zato tím hustší jsou kmeny kolem, takže o co je světleji u kapradí samotného, o to hlubší tma je pár kroků vedle: mezi kmeny i nahoře v korunách.

Listy ve vějířích jsou celé z drobných úkrojků. Vyrůstají pravidelně, dost hustě, dosahují asi do výše pasu. Drží se vzpřímeně. Staré listy se nekroutí kolem, ale pokládají se na zemi. Když k ní přilehnou, jejich vlastní světlo pohasíná, matně odrážejí okolní záři, zdají se být neskutečnými; pouhé odlesky udržující dávný tvar. Jejich obrysy netmavnou, jak by tomu bylo u obyčejných listů ležících ve stínu. Chodit po listí zlatého kapradí není jen tak; jako by noha nedošlapovala až na zem…

 

 

Známé a vyhledávané je zlaté kapradí pro své semínko (jinde: květ). To však nevyrůstá na zvláštních útvarech jako u jiných rostlin; nenajdeme stopky, tobolky, palístky. Se zlou by se potázal i ten, kdo by prohledával spodní plochy listů v domnění, že semínko očeše odtamtud: i když jsou zdálky tmavší, s červenavým nádechem a na pohled slibují, že opravdu cosi ponesou, kdo je obrátí vzhůru, uvidí jen hladké, zlaté, neplodné mřížoví. Chce-li někdo vskutku semínko zlatého kapradí dostat, ten ať jen nastaví ruku a příliš se nedívá; pak mu samo vklouzne do dlaně – zřetelné a tvrdé jako lipový oříšek, ale menší; dokonale kulaté.

Kořeny zlatého kapradí jsou tmavohnědé; až černé. Jsou znát těsně nad zemí jako paty vějířů. Na jaře, když ještě listy nevyrazily, působí jako zuhelnatělá polena zapadlá v zemi.

Na místa, kde zlaté kapradí roste, ptáci nezaletí. Jsou to místa tichá, kde by ptačí pípnutí zapadlo jak do hluboké vody. Zle by bylo se světem, kdyby ptáci sezobali zlatá semínka kapradí!

Jiné zlaté kapradí, které s tímto prvním nemá nic společného, je známé z horských smrkových lesů. Ukazuje se za prvního šera, kdy je ještě ve vzduchu dost světla, ale již se zvýrazňují obrysy blízkých věcí. Je to vždy jediný list, s několika málo oblými úkrojky. V celku se velice podobá osladiči. Vyrůstá z mechu na menších pařezech a na zřetelné stopce se ohýbá dolů. Tak leží, zřetelně odděleno od pozadí, jako ztracené pero zlatého ptáka.


zpět na stránky Rok na planetě Zemi

 

Zpět k Mostu ?

JL