wz

Hunc Helenae suffragia Quaeramus primum laudibus ...

Dne 18. srpna je v křesťanském kalendáři vzpomínána „svatá císařovna“ - svatá Helena. Ve stručnosti se o ní dá říci, že spolu s manželem a synem Konstantinem založila mnoho kostelů, našla pozůstatky svatého Kříže a je uctívána jako patronka kopáčů pokladů. Zemřela roku 330.

Pro milovníky historických dat

Helena pocházela z prostého rodu. Narodila se kolem roku 255, pravděpodobně v maloasijské Bitýnii, v městě Drepanum (později Heliopolis, dnešní severozápad Turecka). Byla půvabná a měla i jiné cenné vlastnosti, takže upoutala vysokého římského důstojníka Konstancia Chlora, který s ní i přes její nízký původ (byla  dcera pohanského hostinského) začal žít jako s družkou. Kolem roku 280 se jim narodil syn Konstantin. Když se Konstancius Chlorus stal spolucísařem říše, opustil Helenu a ta se usadila v Trevíru. V roce 312 se stala Helena křesťankou.

Poté co se Konstantin Veliký stal po svém otci augustem, vzal svou matku Helenu na vladařský dvůr a v roce 327 jí udělil titul císařovny.

Po vyhlášení milánského ediktu nastala v jejím životě nová éra. V Cařihradě nechala postavit chrám Svatých apoštolů. V letech  325/6 podnikla cestu do Palestiny, kde nalezla Kristův kříž. V roce 326 údajně v Jeruzalémě objevila Kristův kříž a pro jeho uložení nechala postavit v Římě baziliku St.Croce in Gerusaleme. V Betlémě dala postavit baziliku Narození a na Olivové hoře baziliku Nanebevstoupení. Konstantina přiměla k tomu, aby v Jeruzalémě vybudoval chrám Vzkříšení. Připisuje se jí i kostel Svatého Kříže v Jeruzalémě.

Helena cítila s těmi, kteří trpěli. Chudobným rozdávala šaty a peníze. Zvala je ke svému stolu a sama je obsluhovala. Zasloužila se o propuštění mnoha vězňů, otroků, vyhnanců a odsouzených na nucené práce. Zemřela 18.srpna roku 328 či 330 v Nikomedii  (dnešním Izmitu v západním Turecku) a byla pochována v Římě v mauzoleu „Torpignattara“. Po nějaké době dal Konstantin Veliký přenést její tělo do Cařihradu, do mauzolea, které dal postavit pro sebe. Odtud se dostaly její relikvie do celého světa.

Je patronkou  měst Frankfurtu, Pesara a Ascoli, biskupství trevírského, bamberského a basilejského; je patronkou dolů, hledačů pokladů, ale také ochránkyní proti blesku a ohni, pomocnicí k nalezení ztracených věcí a odhalení krádeží.

Mezi světicemi v popředí klečí sv.Rozálie,  za ní stojí sv. Barbora (s Eucharistií), na kraji sv. Kateřina. Významné místo zaujímá v kompozici v císařském rouchu a s korunou na hlavě „svatá císařovna Helena“.

Constantius Chlorus

Constantius pocházel, tak jako všichni tetrarchové, z nízkého rodu z Podunají a stejně jako oni se vypracoval díky svým vojenským schopnostem. Z byzantských zdrojů je známa jeho přezdívka Chlorus – Bledý. Bez uzavřeného sňatku žil se souložnicí Helenou, s níž měl pozdějšího císaře Constantina Magna. Pro své vojenské schopnosti se stal Maximianovým pretoriánským prefektem.

Roku 293, když císař Diocletianus zřídil tetrarchii, stal se Constantius Chlorus Caesarem Diocletianova spoluvládce Maximiana. Jeho území zahrnovalo Gallii a Británii – tu ovšem musel nejdříve vyrvat z rukou uzurpátora Carausia. Ve shodě s Diocletianovým programem tetrarchie Constantius Chlorus opustil svou dosavadní družku Helenu a pojal za manželku Maximianovou dcerou Theodoru.

Než se stačil Constantius Chlorus výrazněji projevit ve funkci Augusta, neočekávaně zemřel 25.června 306 v Británii, po úspěšném tažení proti Skotům a Piktům.

Římský císař Flavius Valerius Aurelius Constantinus

Konstantin se narodil v městě Naissos (srbská Niš) v Horní Moesii někdy okolo roku 285 našeho letopočtu jako nemanželský syn důstojníka Constantiuse Chlora a Heleny, který byla hostinská. Konstantin nedostal žádné závratné vzdělání a tak doháněl tuto mezeru jak se dalo po celý život.

Konstantin sloužil u císařů Diokleciana a Galeria jako vojenský velitel a zúčastnil se několika tažení na východ a k Dunaji.

V roce 305 odstoupili oba augustové Maximian i Dioklecian a novými augusty se na západě stal Constantius Chlorus (Konstantinův otec) a na východě Galerius. Na jeho dvoře pak Konstantin prodléval do té doby, než jej otec povolal k sobě. Netěšil se ze syna ani z nejvyšší hodnosti dlouho, neboť 25.června 306 umírá. Legie v Británii pak provolaly Konstantina císařem. Nový caesar měl chránit Galii, Británii a rýnskou hranici před barbary. Mladý Constantinus, který se od počátku projevoval jako energický panovník, se pustil okamžitě do plnění vojenských povinností a porazil na Rýně germánské Franky. Někdy kolem roku 307 napadl Constantinus franský kmen Brukterů a na předmostí na protější straně řeky zbudoval pevnost. Dva franské prince, pravděpodobně Bruktery, jménem Ascarius a Merogaius dal v Trevíru předhodit dravé zvěři.

Brzy po roce 305 se rozpadl systém vlády tetrarchie, který zavedl Dioklecian a země se dostala do vážných vnitřních sporů. V Itálii se proti Galeriovi postavil bývalý augustus Maximian, který nabídl Konstantinovi za manželku svou dceru Faustu (tehdy sotva desetiletou) a ten se s ní oženil. Podporu však svému tchánovi neposkytl, neboť musel odrážet nájezdy Germánů. Nakonec roku 308 Galerius porazil Maximiana, vyhnal ho do Galie a Konstantin ho tam nechal proradně popravit. Situace se na nějakou dobu uklidnila.

V roce 311 však umírá augustus Galerius a vláda nad západem se dělí mezi Konstantina a Maximianova syna Maxentia. Mezi těmi brzy propukly spory, které vyústily ve válečný konflikt. Maxentius měl 190 tisícovou armádu, zatímco Konstantin asi jednou menší, ale podařilo se mu dobýt severní Itálii a táhnout na Řím. U samých hranic města se utkal s Maxentiovou armádou (100 000 mužů proti 25 000 Konstantinových). Noc před bojem se prý Konstantinovi zjevilo znamení kříže s nápisem: "V tomto znamení zvítězíš" (Et tuto níká?). Do boje pak šli jeho vojáci (většinou pohané) s Kristovými monogramy a dobyli u Milvijského mostu velikého vítězství, kde Maxentius na útěku 28.října 312 zahynul v Tibeře. Konstantin se pak rozhodnutím senátu stal prvním augustem a ovládl západní část říše. Konstantinova vláda se nesla v duchu reforem a snah o zlepšení situace v impériu. K reformách patřilo i nové postavení křesťanů. Ti sice formálně získali stejné postavení jako pohané, ale prakticky byli velmi protěžováni a ovládli všechny důležité úřady.

Constantinus se s křesťanstvím seznámil již před rokem 312, jeho matka Helena byla křesťankou a otec Constantius Chlorus se ke křesťanům choval tolerantně. Vlivem křesťanských poradců se jeho příklon ke křesťanství prohluboval. Cordubský biskup Hosius byl asi od roku 309 Constantinovým poradcem ve věcech církevních a dalšího křesťana, latinského rétora Lactantia, učinil vychovatelem svého syna Crispa. Hledání správného vztahu k církvi lze pokládat za hlavní rys Constantinovy náboženské politiky i po vydání mediolanského ediktu.

Konstantin dal vybudovat Cařihrad, kam roku 330 přeložil svoje sídlo. Město mělo od samého počátku silný křesťanský ráz, čímž se odlišovalo od Říma, kde byly pohanské tradice ještě zjevné. V Cařihradě postavil baziliku Boží Moudrosti a mnoho dalších chrámů, v Jeruzalémě chrám Vzkříšení a v Římě baziliku svatého Petra. Papeži daroval lateránský palác.

Měl čtyři dědice trůnu – kromě Crispa a Constantina II., kteří byli jmenováni Caesary roku 317, ještě Constantia II. a Constanta a navíc mu Fausta k synům dala i dvě dcery. Constantius II. byl jmenován Caesarem roku 324 a Constant roku 333. Rodinná pohoda se však roku 326 zhroutila. Když toho roku Constantinus cestoval do Říma oslavit vicennalia – dvacetiletí své vlády, vydal rozkaz, aby byl v istrijské Pule odsouzen a popraven jeho nejstarší - tehdy asi dvacetiletý syn Crispus (nemanželský syn, kterého měl s jakousi Minervinou). Podnět vyšel od císařovny Fausty, která si údajně stěžovala, že ji – svou macechu – Crispus sváděl k cizoložství. Nelze vyloučit ani jiné její intriky s cílem usnadnit nástupnictví svým synům, neboť Crispus, který prokázal Constantinovi platné služby především v boji proti Liciniovi, měl jako nejstarší syn největší naději, že se stane hlavním následníkem. Crispova poprava způsobila nesmírný žal jeho babičce Heleně, jež tehdy jako císařovna-matka požívala velké vážnosti a pravděpodobně jejím vlivem dospěl Constantinus záhy k přesvědčení, že Crispus byl Faustou křivě obviněn. Zášť Constantina se poté obrátila proti samotné Faustě, kterou nechal popravit.

Konstantin dovršil cestu Říma k dominátu, protože zrušil poslední republikánské zákony a soustředil celou moc ve svých rukou. Ke konci Konstantinovy vlády nastaly velké problémy. Na říši útočili Gótové a Vandalové byli tlačeni do území impéria. Když Konstantin vyřešil tento problém, začal v Persii místní král s výboji na východní hranici říše. Konstantin proti němu vytáhl s vojskem (roku 337), ale cestou těžce onemocněl.  Nechal se převézt z Cařihradu do Helenopole, aby se tam léčil v lázních s teplou vodou. Když se nemoc zhoršila, odebral se do Nikomedie. Tam jej biskup Eusebius pokřtil a císař brzy nato 22.května 337 umírá. Zanechává po sobě tři syny, kteří však zdědili z otcových vlastností spíše je ty špatné rysy - především krutost.

Bazilika Narozeni v Betlémě

Betlém je slovo, které znamená hebrejsky „dům chleba“ a arabsky „dům masa“. Nachází se na okraji pouště v krajině, kterou Bible nazývá Efrata – plodonosná. Srdcem Betléma je bazilika Narození. Patří k nejstarším kostelům na světě a je jistě prvním kostelem ve Svaté zemi; klene se nad jeskyní, kde se narodil Ježíš Kristus. V roce 215 dosvědčuje Origenes: „V Betlémě je možno najít jeskyni, ve které se ON narodil, a v této jeskyni jesle, do kterých byl položen.“ V roce 325 svatá Helena, matka císaře Konstantina, který dal křesťanům svobodu, dala postavit kolem jeskyně velkolepou baziliku. Z tohoto prastarého chrámu se ještě zachovaly viditelné zbytky mozaikových podlah. V roce 531 se císař Justinián postaral o zásadní přestavbu této baziliky a dal jí podobu, která se zachovala beze změn po celá staletí.

Svědectví Kryštofa Haranta

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic ve svém cestopisu „Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii“ zmiňuje jméno císařovny Heleny a její skutky v těchto kapitolách:

Kapitola 19 - O vjití našem do kostela hrobu božího, a o procesí při spatřování míst svatých v něm konané.

A jdouce na šest krokův ke dveřům dosti velikým po levé ruce, vešli jsme do nich, a tu hned se začínají schody dolů široké a kamenné, okolo devíti a dvadcíti stupňův, k straně východní vedlé vrchu Calvariae. Po těch jsme dolů šli až do čisté prostranné kaply, slove "kapla svaté Heleny", a přes tu, od stupně posledního počítajíc, nohou rovnou jedenácte krokův do jiné nižší kaply, po jedenácti stupních kamenných dolův hlouběji jsme vešli, v níž jest oltář, okolo něhož vůkol a vůkol obcházeti se může; po levé jeho straně jest výstupek a před ním řimsa, aby do něho lidé nechodili, a jest táž kapla i výstupek z pouhé tvrdé skály vytesaný; před tím výstupkem visí několik lamp hořících, a gvardian oznamoval, že na tom místě svatá Helena kříž Krista pána nalezla; o čemž něco pořádněji a obšírněji položiti musím.

Až léta po narození Krista pána 326, oslavil pán bůh přede vším světem jméno své, a jak předně učení křesťanské a náboženství z moci pohanův vytrhl a z pohanění vymohl, tak také místa svatá a chrámy křesťanské osvobodil a od ohavností vyčistil. Nebo nastal císař Konstantin Veliký a toho jména první, kterýž nejprvnější z císařův Římských křesťanem byl učiněn, a křesťanské jméno zvelebovati hleděl. Pročež císařová Helena, máteř Konstantina, žena osmdesáti let docházející, vydala se z horlivé mysli na to, aby příkladem syna svého místa svatá v zemi Svaté navštívila, a všelijak očistila a osvobodila. I vypravila se s vojskem syna svého z Konstantinopole upřímo do Jerusaléma, a tu všecko modlářství, modly a neřády zrušila a napravila, nejvíce se starajíc, aby paměti, spisy a věci svaté a svatých, skryté a založené, zas na světlo vyvesti mohla; jakož pak mnohé svatých a předešlých křesťanů spisy a těla mrtvá našla, i místa svatá vyčistiti dala.

Nicméně vždy na kříž Krista pána se vyptávala, a pro tu příčinu Židy svolávala, aby jí místo Golgatha ukázali. Ale oni o tom věděti nic nechtěli, a však bojíce se hněvu jejího, jakéhos Žida věcí a pamětí židovských povědomého, aby od toho se vyptala, jí představili.

Toho když císařová žádnými dobrými slovy ani sliby k tomu, aby místo to oznámil, přivesti nemohla, do studnice bez vody jej spustiti a hladem trápiti poručila. Žid vida, žeby žertu nebylo, po vytrpení hladu za některý den, sliboval místo ukázati, a jsa z studnice vytažen, tak se zachoval, a místo hrobu božího ukazoval, pravě že tu nedaleko i Golgatha jest, a tu žeby něco našli, jakž o tom z spisu starého děda svého poznamenání měl.

Tak tedy císařová, množství vojákův a křesťanův pomocí, dala široce místo ukázané dobývati, rumy z něho vybírati a daleko pryč zavážeti, až se hrobu božího dobrala, v kterémžto našla hřeby, jimiž K. pán na kříži přibit byl, a korunu z trní, kterouž na své svaté hlavě k smrti nesl; a málo doleji stranou východní, však hlouběji, tři kříže pospolu neporušené, a nedaleko jich tabuli s nápisem židovským, řeckým a latinským, s jakou radostí, každý křesťan upřímný souditi může, dosáhla. Že pak věděti nemohla, který by z těch tří pravý a vlastní kříž Krista pána byl, s radou biskupa Jerusalémského, Macaria jménem, dala je k jedné nemocné a téměř umírající matroně snésti, a v své i jiných přítomnosti modlitbu hlasitou skrze biskupa Macaria těmito slovy říkati : "Pane bože všemohoucí, jenž jsi nám skrze syna svého spasení prostředkem smrti a kříže dáti ráčil, a těchto časův ráčil jsi v srdce děvky své vnuknouti, aby dřevo, na němž spasitel náš viseti ráčil, hledala a našla, okažiž patrně, kterýby z těchto tří křížů oslavený byl a podrobenství pokuta, aby ta žena napoly mrtvá, hned jakž se jí dřevo prospěšné dotkne, od smrti zachována a živá byla."

Tu když z těch tří křížů jeden na ni položili, nic nemocná lépe se neměla; potom druhý, aniž ten co prospěl; ale jakž třetí položili, hned po něm zdráva byla, povstala a chodila, s nesmírnou radostí všech přístojících, ano i na víru obrácením dotčeného Žida, kterýž potom od hledání kříže Quiriacus latinským jazykem nazván byl, a praví, že on nejprvé řád rytířův Křížovníkův vyzdvihl, také za času Juliana císaře mučedlnickou smrtí skonal. Odtud památka nalezení sv. kříže v církvi, aby každého roku třetího dne máje slavená byla, nařízena jest. A tak dotčená císařová dala se do stavení, a na místech předních skutkův Krista pána, jako narození, umučení, z mrtvých vstání, na nebe vstoupení a jiných, slavné kostely vystavěla a založila, jichž do třidceti mnohými důchody a dary nadala.

Obzvláštně pak kus kříže v stříbrné truhličce v kostele hrobu božího zanechala; s ostatním domů do Konstantinopole se navrátila a jeden hřeb do lebky aneb helmu císaře, syna svého, vdělati dala, druhý do úzdy koňské vložila; díl kříže císaři k schování dala, a ten císař do obrazu svého, kterýž v Konstantinopoli na náměstí Konstantinovu, na velikém sloupě z mramoru egyptského, porphyrites latině, červená a bílá oka majícího, postaven byl, vložil a zavřel. Třetí díl kříže sobě zanechala, kterýž s tabulí nápisu, s houbou, jedním hřebíkem a kusy trní z koruny, v Římě v kostele S. Crucis podnes býti svědčí.

Kapitola 20 - Obsahující další procesí k místům svatým.

A tak jsme zase do kaply svaté Heleny, skrze níž jsme předešle šli, se navrátili; a po vyzpívání hymny „Hunc Helenae suffragia Quaeramus primum laudibus …“ ukazoval gvardian v též kaple stolici z mramoru vytesanou, v které svatá Helena, když kopati a kříže hledati dala, dělníkům se dívati obyčej mívala, a jakž někteří svědčí, po nalezení svatého kříže v ní modlitby své vykonávala. Ta kapla jest dosti ozdobně štukovým kamenem dlážená, a po obou stranách lavičky z skály vytesané má, klenutí též tesané, kromě že nahoře uprostřed otevřené jest, pro světlo, kteréž skrze malou vížku do kaply vpadá; a jsou v ní dva oltářové, při nichž několik hořících lamp visí.

Kapitola 23 - O vyjití našem na horu Olivetskou, odtud do Betanie, a o jiných místech svatých na té cestě.

My jsme šli přes něj po malém kamenném mostku o jednom oblouku, tudy, kudy Kristus pán s učedlníky svými přejíti ráčil. Ten mostek, praví, že císařovna Helena vystavěti dala, na kterémžto místě prvé toliko lávka byla, a jakž někteří píší i nám to vicarius ústně svědčil, že to dřevo bylo z té lávky, z kteréhož sloup kříže Krista pána udělán byl. Od toho mostku šli jsme k východu a to k hoře Olivetské.

K tomu tedy velikému pobořenému Šalamounovu kostelu přišedše, spatřili jsme položení jeho, že jest široce okrouhlý býti musil, a vůkol špicí na kopci té hory vycházel. U prostřed něho právě na vrch hory stojí kaplička zevnitř okrouhlá, však hranatá na osm rohův, a z kamene štukového, a jakž znáti jest i praveno nám bylo, stála za starodávna uprostřed stavení kostela velikého, nápodobně jako kaplička hrobu božího uprostřed kostela svého. Ten kostel i s tou kapličkou byl od svaté Heleny vystavený.

Kapitola 25 - O spatření některých míst v městě Jerusalémě.

Dále obrátili jsme se do jakési malé uličky napravo proti východu, kudy Kristus pán z radního domu k smrti veden byl, až na horu Calvariae, 80 krokův.

Tu po pravé straně stojí kostel dosti veliký a klenutý, však s krovem obořeným; o něm oznamoval vicarius, že to místo jest, kdež Blahoslavená Panna Maria s svatým Janem a jinými pobožnými ženami stála, a Krista Pána tak ztrápeného vésti vidouc, žalostivě padnouti a omdlévati musila.

Na tom místě někdy císařovna Helena dotčený kostel vystavěti a jej panny Marie nazvati dala, a nejprvnější z křesťanův, po krví znamenaných po zemi šlepějích syna svého na horu umučení putovala; odkudž původ procesí křížové býti praví.

Od toho kostela jdouc dále do ulice proti východu na 80 kročejův, přišli jsme na místo, kteréž řecky sloulo lithostrotos, totiž "kameny dlážděné", židovsky gabatha, to jest "místo vyvýšené aneb vyšší", latině tribunal, stolice aneb trůn soudce, na němž Římští vladařové proti zločincům ortele vypovídati obyčej mívali; a byl trůn kamenný, k němuž se po stupních nahoru chodilo. Nynější dala císařovna Helena vystavěti, onomu za času Piláta nápodobný.

Ukazoval nám vicarius jakýsi dům od kamene vystavený, pravě, že na tom místě za času Krista pána stál Pilátův palác a dům vládařský, latině praetorium, kdežto vládařové bydlívali, a tu stráž Římských vojákův držívali. Na ten se chodilo po stupních mramorových nahoru, kteříž nalezeni byli při vyčišťování města za času Heleny císařové; po časích vzati jsou odtud a vezeni do Říma, kdež jich nyní 28 ukazují před kostelem sv. Jana Lateranenského, a po nich se do něho chodí, však obyčejně po kolenou.

Ale šli jsme odtud na 180 krokův, a skrze dvéře po několika stupních kamenných přišli jsme na dvůr dosti veliký, k hřbitovu nápodobný a zdí obehnaný; na němž stojí kostel pěkný a veliký, a jsou do něho dvéře proti západu; vnitř jest klenutý a veselý. Do kteréhož všedše, viděli jsme na pravé ruce kapličku nízce a do země postavenou, překlenutou a tmavou. O té pravil vicarius, že na tom místě sv. Anna, bába Krista pána po mateři, porodila Blahoslavenou Pannu Marii. A na tom místě kostela že jest dům svatého Joachyma, manžela svaté Anny, byl. A ten kostel že jest svatá Helena vlastně, a klášter při něm, pro jeptišky vystavěti, a jej jménem svaté Anny nazvati dala.

Kapitola 26 - O vyjití poutníkův ven z města do údolí Josafat k spatření některých míst.

Odtud přešedše potok Cedron, obrátili jsme se na stranu půlnoční, a přišli pod horu Olivetskou na 162 krokův, až k jakési jeskyni v skále vytesané, do kteréž jsme dolův po několika stupních šli, a ji vnitř vysokou, prostrannou a víc okrouhlou nežli čtverhranou našli. Po vyjití z té jeskyně viděli jsme okolo ní všudy vůkol pole a stromoví, tak že se souditi může, že tu každého času za starodávna zahrady býti musily, a nějaká malá víska za času Krista Pána, Gethsemane, totiž "olivové údolí".

Od dotčené jeskyně na 30 krokův šli jsme zpátkem k západu, a přišli k jakémus stavení klenutému, dosti dlouhému a širokému, bez krovu, nápodobnému nějaké čtverhrané věži.

K východní straně jest hrob z bílého mramoru, přikrytý tabulí z téhož kamene, a jde přese všecku dýlku kapličky, vysoký jest sedm čtvrtí lokte, ale ne tak široký, a hrubě nápodobný hrobu Krista Pána. Tu nám vicarius vypravoval, že ten hrob jest, do něhož tělo Blahoslavené Panny Marie od apoštolův pochováno bylo, o čemž, jak se dálo při její smrti a po pohřbu. Ten hrob vnitř viděti se nemůže, pro veliký kámen, jímž přikrytý jest, nápodobně hrobu Krista Pána, a hoří vůkol něho mnoho lamp. Ten hrob i ty kaply dala svatá Helena vystavěti.

Kapitola 27 - O výjezdu z Jerusaléma k Jerichu, k řece Jordánu a jiným místům.

Jest pak vrch ten týmž jménem, jako poušť okolo něho, Quarantena, totiž "čtyřidceti dní" nazvaný, proto že na té poušti vrchu Kristus Pán, postiv se čtyřidceti dní a nocí, od ďábla pokoušín byl. Skála rovná co nějaká zeď, tak že toliko ta úzká cesta a po straně v té skále příkře nahoru vytesaná jest; až jsme do polovice toho vrchu s velikou prací a strachem vylezli, a tam jakousi jeskyni v té stěně skály dosti velikou a prostrannou našli, kteráž na polední stranu otevřená jest. O té jeskyni pravil gvardian, že v ní Kristus Pán 40 dní a nocí se postiti ráčil, a do ní pokušitel ďábel s kameny přistoupil, chtěje aby Kristus Pán z nich chléb sobě učinil. Tu nám na jakémsi velikém kamenu z skály vyrostlém vicarius mši četl; a má býti ten kámen, na němž Kristus Pán seděti ráčil, a jest nápodobný k nějakému oltáříku; jakož pak zprávu dávají, že císařová Helena dala tu jeskyni ozdobiti oltářem a malováním jako nějakou kaplu, ale nyní se toho nic nespatřuje, všecko sešlo, toliko ta jeskyně tak prostá zůstává.

Kapitola 29 - O přijetí našem k Jordánu řece, moři Mrtvému a zase do Jerusaléma.

V Jerichu nedlouho se pozdrževše, jeli jsme východní stranou po rovině sami s naší pěchotou, a přijeli k jakémus starému zbořenému stavení, toliko že místem kusy zdi a ostatek hromady řícenin stojí. O něm nám pravili, že na tom místě svatý Jan Křtitel, kážíc pokání, bydlel, a leží od Jericha čtyry míle vlaské; do toho obydlí měli fariseové z Jerusaléma kněží a jahny k Janovi poslati, aby se ho otázali: byl-li by on Kristus, aneb Eliáš, anebo prorok? Načež té odpovědi dostali, že není Kristus ani Eliáš, ani prorok, ale hlas volajícího na poušti, aby Pánu Kristu cestu připravil. Ač já držím s textem evangelickým, kterýž jiné místo klade těmito slovy: "To vše stalo se v Betabaře za Jordánem, kdežto Jan křtil," nicméně nepřím se, aby na tom místě nebydlíval, když poodpočinouti a prázdnost k modlitbám míti chtěl. Neb obyčejně na poušti bydlel, kobylky a med lesní jídal, a jakž Nicephorus pokládá, že jest byla jeskyně, kterouž svatá Helena pěkným kostelem na památku obhradila; ale nyní jsme toho nic nespatřili.

Kapitola 32- O vjití našem do kláštera Betlémského, a o spůsobu kostela blahoslavené panny Marie.

Kostel Betlémský. Sumou ten kostel jest nákladný i veselý, a slove "Blahoslavené Panny Marie", kterýž císařová Helena nejprvé vystavěti dala, a císař Konstantin jej drahými čalouny a jinými dary od zlata a stříbra obohatil.

Kapitola 33 - O procesí, kterouž jsme k místům svatým v kostele Betlémském vykonávali.

Ta kapla, v níž se Kristus pán naroditi ráčil, tehdáž maštal aneb chlév pro hovada byla. Křesťané potom to místo rozšířiti a z něho kaplu udělati dali, zvláště Helena svatá, kteráž ji modlami pohanskými od Adriana, císaře Římského, poškvrněnou po 180 letech našla, vyčistila a nad ní kostel stavěti dala. Jest ta kapla všecka prvé v skále pouhé vytesaná jest, však z horlivosti veliké předkův dotčených od země až do vrchu klenutí rozličného mramoru, porfíru a jaspisu tabulemi jest vysazená a přepěkně obložená. V té na pravé straně, do ní vcházeje, jest hrob mramorový, dlouhý téměř přes celou jeskyni. O tom hrobu pravili, že jest svaté Pauliny aneb Pauly a Eustachie, dcery její, kteréžto byly z Říma, rodu starožitného Corneliův a Gracchův, a byvše obráceny na víru křesťanskou, daly se do země Svaté, aby tam bydlely, oblíbivše sobě místo v Betlémě, kdež již prvé od svaté Heleny kostel vystavený byl. Tu ona dala na svůj groš klášter (kterýž podnes stojí okolo kostela) vystavěti, a byl tehdáž na čtyry díly rozdělený: v jednom byli mniši, a ve třech ženské pohlaví a panny, kteréž ona všemu dobrému učila a cvičila, pod velikou kázní uzavírala, že nikdy ven nevycházely, krom v neděli do kostela, aniž kdo z mužského pohlaví tam vjíti směl. V tom klášteře trvala do 20 let, až i skonala a pochována jest v tom hrobě, kterýž sobě sama dala vytesati; o čemž svatý Jeroným, za jehož času živy byly, mnoho píše a jim na památku nápis složil.

Kapitola 35 - O druhé procesí k místům kostela Betlémského; item o spůsobu města a kláštera, a o navrácení se zase do Jerusaléma.

Jest však od starého Hebronu, v pěkném a úrodném údolí, nový Hebron, ves chatrná, a leží okolo jeskyně, kde hrobové patriarchův jsou.

To údolí sloulo před lety Mambre, v němž také Abraham pod stany bydlel, a tu anděly jdoucí, aby Gomoru a Sodomu vyvrátili, k sobě na nocleh přijal, jim pod velikým dubem, jakž jej 70 vykladačů jmenují, aneb terebinthem, jakž Josephus píše, nohy myl; od čehož potom dotčený strom od mnoha časů až do panování císaře Konstantina Velikého ctěn a příliš vážen byl, tak že pod ním veliké modlářství a kouření Židé i pohané činívali, až jej svatá Helena zazditi a podlé něho kostel vystavěti dala, s přísným poručením císařským k biskupu Jerusalémskému, aby tu modlářství vykonávati nedopouštěl.

Kapitola 36 - O vyjití našem k spatření údolí Siloë a některých jiných míst okolních.

Okolo nešporův vyšel s nami vicarius z kláštera, a vedi nás skrze město branou Joppenskou dolil pod horu Sion, tou cestou, kterouž jsme do Betléma jeli, vždy mimo rybník Bersabe na levou ruku, až jsme téměř horu Sion obešli, a přišli k hoře Eroge, proti hoře Sion k západu se začínající od hory Gihon, tak že se téměř jedna býti zdá. Na ten vrch lezli jsme dosti příkře po skále a kamení, až něco málo přes polovici vrchu, tu jsme k jakémus zdí obehnanému místu čtverhranému, na 15 noh vysokému přišli. Na to klenutí jsme vylezli a viděli, že jdou do něho skrze klenutí veliké čtverhrané díry, jichž jsem devět načetl, ale sedm toliko otevřených jest, a skrze ty díry čisté světlo dolů jde. Do toho místa nemůže se jinudy nežli těmi děrami jíti, skrze nůž se musí po žebříce aneb jináč lézti. A vůkol té ohrady jest kus čistého pole, o kterémž obojím oznamoval nám vicarius, že by sloulo pole Hakeldemach, totiž "pole krve", kteréž od Židův za 30 stříbrných koupeno bylo, za něž Kristus Pán od Jidáše zrazen a prodán byl. To že až posavád oddáno jest pohřbu poutníkův, jakož pak z počátku k tomu cíli koupeno bylo; a svatá Helena dala ho ten díl pro samé poutníky obezdíti, a ostatek ho pro jiné křesťany zanecháno.

Kapitola 39 - O spůsobu starého města Jerusaléma, jaké bylo od počátku v své celosti a slávě, prvé nežli je Římané dokonce vybojovali a zkazili; což se brzo po na nebe vstoupení Krista Pána stalo.

Město Jerusalém leželo právě jako centrum u prostřed světa na vysokých horách, prameny vod čistých a zdravých se prýštících, v zemi úrodné, mlékem a strdí oplývající, Judské aneb Židovské, v údělu pokolení Benjaminova, jako nějaký zemský a rozkošný ráj, obraz aneb podobenství onoho budoucího věčného města božího a ráje v nebesích; město zvolené svaté; podobenství církve boží; město pravdy, spravedlnosti); město hlavní vší země Judské. Aby se pak položení, velikost a sláva města poznati mohla, po jeho částkách je vypisovati budu. Co se dotýče některých míst vůkol města poznamenaných, ty také tuto pořád vypisovati budu…

Jáma Jeremiáše proroka, kdežto nad Jerusalémem pláč svůj složil. Císařová Helena tu kaplu vystavěti dala.

Kapitola 40 - O spůsobu nového a nynějšího města Jerusaléma až do těchto našich posledních časův

…Město Jerusalém po svém vyvrácení za celých šedesáte let pusté leželo, a v něm loupežníci a vražedlníci své jeskyně a peleše měli; divoká také zvířata, vlci a jiná v těch zbořeninách se hnízdily, a žádný z Židův tam bydleti nesměl.

Okolo 200 let po narození Krista Pána počali se zase shromažďovati Židé a v zemi se bouřiti; ale císař Severus Pertinax dal je přísně mečem a ohněm skrobiti.

Za času císaře Konstantina Velikého léta 316 usilovali Židé opět město a chrám zase v prvnější spůsob uvesti a stavěti; ale císař je rozplašiti poručil, a všem tam postiženým uši zuřezati kázal, proto že uši měli, ale Krista Pána slyšeti a uposlechnouti nechtěli.

Svatá Helena, císaře Konstantina matka, zbořila v městě chrámy modlářské, a na hoře Golgatha jiný chrám vystavěla, davši mu jméno Templum Golgathanum, to jest "Kostel hrobu Božího"; a mnoho jiných kostelův vystavěti dala, jakž o tom nahoře na svých místech doloženo bylo.

Kapitola 42 - O původu a rozličnosti rytířův všelijakých v křesťanstvu

…Rytíři kříže jsou mnozí. Přední jsou Rytíři hrobu Božího, kteříž povstati měli za času patriarchů Jerusalémských, když svatá Helena místa svatá vyčistila a spravila, a jim hrob Boží k opatrování dán býti měl.

Poznámka: tento text byl vypůjčen a částečně upraven z originálu na http://citanka.cz/harant.

Další aktivity svaté Heleny

Za bránu Jordánskou stojí neveliký kostelík, na tom (prý) místě ustavený, kde prvé za času Krista Pána byl dům Kajfášův. V tom kostelíku na oltáři místo stolu jest hrubý kámen čtverhraný. Toho kostelíku i té ohrady jsou v držení armenští křesťané a sloul „U svatého Salvatora". Svatá Helena dala jej vystavěti.

Ostrov Svatá Helena

Ostrov v Atlantském oceánu - asi 1 900 km západně od afrického pobřeží - pojmenovaný po svaté císařovně, byl objeven Portugalci roku 1502, avšak v roce 1659 jej byli a osídlili Britové. Ostrov se proslavil tím, že od roku 1815 až do smrti zde žil ve vyhnanství Napoleon Bonaparte. Ostrov je od roku 1834 Korunní kolonie Velké Británie, od roku 1968 s místní samosprávou a v roce 1989 dostala Svatá Helena vlastní ústavu.


zpět na stránky Rok na planetě Zemi

Zpět k Mostu ?

VEZA