wz

Svátek Nanebevstoupení Páně

Kristus vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří. (Žid 9,24)

Nanebevstoupení Páně je jedním z velkých svátků křesťanského kalendáře a připomíná vstoupení Ježíše Krista na nebesa čtyřicet dní po jeho vzkříšení. Je to tedy svátek pohyblivý, jehož přesné datum se rok co rok mění podle každoročního data Velikonoc. Díky tomu připadá svátek Nanebevstoupení Páně formálně vždy na čtvrtek. V některých oblastech se však slaví až následující neděli (na kterou jinak připadá 7. neděle velikonoční). Liturgie tohoto dne se zaměřuje především na skutečnost, že Ježíšovi je podle křesťanské víry jeho návratem k Otci dána veškerá moc na nebi i na zemi.

Kristovo nanebevstoupení označuje definitivní vstup Ježíšova lidství do Boží nebeské sféry, odkud znovu přijde, ale která jej zatím ukrývá před zraky lidí.

Tímto svátkem začíná devítidenní období před Letnicemi, tedy slavností Seslání Ducha svatého. V mnoha zemích s křesťanskou tradicí je Nanebevstoupení Páně státním svátkem a dnem pracovního klidu. Nanebevstoupení však nemá být významově oddělováno od Velikonoční doby - Kristovo vzkříšení a vyvýšení by mělo být chápáno jako součásti jednoho a téhož přechodu ze smrti do slávy.

Kristovo vystoupení do nebes čtyřicátý den po vzkříšení je popsáno v závěru Markova (16,19) a Lukášova evangelia (24,50-52) a v úvodu Skutků apoštoských (1,9-11).

(...  „po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím“... (Sk 1,3)). 

Nanebevstoupením Lukášovo evangelium vrcholí ...a Kristus je podle Lukáše před očima učedníků vyvýšen do Boží slávy.

"Řekl jim: ´Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky. Hle – já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec. Vy tedy zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.´ Vyvedl je pak směrem k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se k nebi. Oni se mu poklonili a s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma. Byli stále v chrámě a velebili Boha." (Lk 24, 46-53)

“Když Bůh vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni.” (Ef 2,4-6)

Víra křesťanů v Ježíšovo nanebevstoupení je doložena již v raně křesťanských textech, např. u Polykarpa ze Smyrny, Justina a Ireneje z Lyonu. Tuto nauku obsahují též dvě nejvýznamnější vyznání víry, totiž Apoštolské vyznání a Nicejsko-konstantinopolské vyznání.

Polykarp ze Smyrny (asi 69 – 23. února 155 / 22. února 156 ve Smyrně) byl smyrnenský biskup a mučedník rané církve. Je počítán mezi apoštolské otce.
Polykarp zřejmě patřil mezi učedníky Janovy (vede se diskuse, zda šlo o autora 4. evangelia, tedy Jana Evangelistu či presbytera Jana, považovaného za autora např. 2. listu Janova) a viděl i další křesťany, kteří viděli Ježíše Krista. Byl apoštoly ustanoven biskupem v Malé Asii. Polykarp se měl dožít vysokého věku, viz "Umučení Polykarpa" (Mart. Polyc. 9): „Osmdesát šest let sloužím (Kristu) a v ničem mi neukřivdil, jak mohu potupit svého Krále, jenž mne vykoupil?“

Irenej z Lyonu, latinsky Irenaeus (mezi 140 a 160 v Malé Asii – asi 202) byl zdaleka nejvýznamnějším křesťanským teologem 2. století. Byl biskupem v galském Lugdunu, dnešním Lyonu.

Apoštolské vyznání (též Symbolum Apostolicum – Apoštolský symbol) je jedno ze základních vyznání křesťanské víry, které uznávají v podstatě všichni křesťané. Vznikalo mezi 2. a 9. stoletím a dodnes se užívá v liturgii západní církve, ať katolické, anglikánské či evangelické. Zvláště užívané je církví na Západě. Apoštolské vyznání stojí i na začátku modlitby růžence. Trojitá struktura vyznání odráží základní nauku, kterou vyznání tvrdí, totiž v trojici osob v jednom Bohu.
Podle legendy apoštolové sepsali toto vyznání desátého dne po Ježíšově nanebevstoupení.

Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry či Nicejsko-cařihradské vyznání víry (latinsky Nicaeno-Constantinopolitanum) je jedním z nejdůležitějších křesťanských vyznání víry. Často se užívá při liturgii, v ekumenismu je chápáno jako druhé nejvýznamnější společné vyznání víry (po původním Nicejském vyznání). Autoritativním se pro křesťanskou církev stalo roku 451 rozhodnutím Chalkedonského koncilu.
Původ samotného vyznání zůstává až dodnes neznám, neboť se jedná o text, který přejímá až Chalkedonský koncil, který jej označuje jako „Vyznání 150 otců“ (tj. 1. konstantinopolského koncilu). Od 6. století je Nicaeno-Constantinopolitanum považováno za revizi vyznání 1. nikajského koncilu.


... Osud našeho světa není s konečnou platností ponechán v rukou žádných armád, ani vládců, ani žádné slepé náhody nebo zákonitosti, ale je v rukách dobrého Otce a Ježíše Krista - Pána nade vším, který před svým nanebevstoupením řekl: “Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi... Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku”. (Mt 28,18.20)

Co znamená to, že Ježíš sedí po pravici Otcově, jak si to máme představovat? Symbolika tohoto sdělení: Místo po pravici je nejčestnější, nejvýraznější a jedinečné. A to je pro člověka velice důležité: Jeden z nás je proměněn a je u Boha Otce. V Janově evangeliu Ježíš říká: “Jdu, abych vám připravil místo.” Ježíš s námi tedy počítá. Jestliže k němu patříme, připravuje toto místo i nám! Vždyť přece “máme své občanství v nebesích, odkud očekáváme Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy...” (Flp 3,20-21).

My máme svou vlast v nebi, v bezprostřední blízkosti Boží, protože jsme Kristovými bratry a sestrami. Apoštol Pavel říká, že Kristus je hlava a my jsme údy jeho těla. My jako církev ke Kristu tedy neoddělitelně patříme...            (citace ze stránek Víra)


Velikonoční události, které pokračují svátkem Nanebevstoupení Páně, vrcholí 50 dní po Ježíšově vzkříšení Sesláním Ducha Svatého - Božím hodem svatodušním. Letos (2011) tato slavnost připadla na 12. květen.

Po svém vzkříšení z mrtvých Ježíš často vídal své apoštoly i jiné lidi. ...

... Tak proběhlo čtyřicet dní a potom Ježíš ukončil svá setkání. Zavedl své apoštoly na Olivovou horu a promluvil k nim naposled. Slíbil jim dar Ducha svatého, který je třetím ztělesněním Boha, po Otci a Ježíši samém. S pomocí Ducha svatého mohli uskutečnit úkol, který jim byl svěřen. Jaký? Ježíš jim ho uložil těmito slovy: "Jděte do celého světa, pozvěte všechny národy, aby se staly mými učedníky, naučte je to, co jsem já naučil vás, a pokřtěte je ve jménu Otce a Syna a Ducha svatého. Já se vrátím k Otci, ale budu s vámi až do konce věků."

Když to Ježíš pověděl, zdvihl se od země a stoupal, dokud jim ho oblak nevzal z očí. A potom se objevili dva andělé a řekli: "Nehleďte vzhůru: Ježíš odešel ke svému Otci a vašemu Otci; znovu přijde na konci věků."      (Citace ze stránek Víra)

Jak si akt Nanebevstoupení Páně představit? Nejedná se samozřejmě o žádné fyzické dění;  Ježíš nestoupal před zraky svých učedníků vzhůru, i když je to tak na obrazech zpodobňováno. Jak jinak si ale představit cestu do nebe - když nebe nelze zpodobnit jako nějaké fyzické místo. 

Co tedy nebe je - kde je tedy nebe? Dá se vůbec nějak představit - a pokud ano, tak jak? Nebe si lze opravdu jen těžko představit. Svatý Pavel praví, že nebe ani lidské oko nevidělo, ani na mysl lidskou nevstoupilo - že si lidsky nebe představit nelze.

Nebe není něco "nahoře" - to slovo je poněkud zavádějící, protože se používá jako synonymum k označení oblohy - a stáčí tedy naše zraky automaticky nahoru. Je to něco, co nás obklopuje ze všech stran, to v čem žijeme, hýbáme se a jsme, protože Bůh nás obklopuje, obsahuje ze všech stran. Nebi je tedy každý z nás přesně tak blízko, jak blízko je Bohu.


Vlk Samotář (JL)

Zpět na stránky Rok na planetě Zemi

 

Zpět k Mostu ?