wz

Skřítkovy libušské Vánoce v roce 1953

Den 24. prosinec mám spojený především se svou babičkou Aloisií, které by letos bylo rovných 100 let. Rok co rok na Štědrý den, místo oběda (Uvidíš zlatý prasátko!), mi říkala básničku o skřítkovi. Kde ji četla nebo slyšela nevím. Nikde jsem ji napsanou neviděla a ona říkala, že ji také jen někde slyšela.

A pak jsme dali na talířek tři kousky vánočního pečiva a položili ho za uhlák u kamen, kde (podle babičky) ten náš skřítek – hospodáříček bydlel. Nikdy jsem ho neviděla zrovna tak jako to zlatý prasátko, ale určitě u babičky a dědy nějaký dobrý skřítek přebýval, protože to byli ti nejhodnější lidi co jsem poznala a měli se rádi, dokud je smrt nerozdělila.

Děda byl metař a babička pradlena. Na růžích ustláno neměli a přesto byli stále usměvaví a na všechny hodný. Když je mi nejhůř, vzpomenu si na ně a hned se lépe odrážím ode dna. O vánocích na ně vzpomínám nejvíc, protože i když třeba začal hořet stromeček nebo kočka ukradla z mísy kus smaženého kapra….u nich byla vždy pohoda.

Takže, teď je Štědrý den přede dveřmi a vy, kdo si myslíte, že jej také máte doma, na něj s nějakou tou maličkou výslužkou nezapomeňte!

Skřítkovy vánoce

Dřepí skřítek za komínem
v ošuntělém kožíšku,
čučí, čmuchá, pomlaskává,
plaskaje se po bříšku.
Na pekáči ryba voní, polévka už ve varu,
jablkový závin také
velmi láká nezdaru.

Z koutka vylez, smekl čapku
jako hodný chlapeček:
“Panímámo, vždyť mě znáte,
jsem váš hodný skříteček.
Mám být hlady v Štědrý večer?
Dejte aspoň nudličku,
políbím vám panímámo
za to pěkně ručičku.

Hospodyně vraští čelo,
ohlédne se přísněji:
“Kliď se skřítku, mlsná hubo!
Kliď se starý zloději!
Kdopak mi to donedávna
smejčil v koutech spižírny?
Smetánku kdo z hrnců lízal, kradl šrůtky z udírny?!”

“Panímámo,” skřítek vece,
“už to dělat nebudu,
pro ten kousek uzeného nedělejte ostudu.
Nic vám víckrát neseberu
nebudu už nezbeda –
přijde-li chuť na slaninu
navštívím rač souseda.”

Usmála se hospodyně:
“Takový chlap jako ty
mohl by si hledět díla,
k tomu nemáš ochoty?”

“Panímámo, sama víte
jak dlouho je světem svět
nikdo do práce se nehnal
kdo se zrodil jako skřet.
Práce to je odjakživa
jenom úkol pro lidi.
Já zas pilným nosím štěstí,
které lenoch závidí.”

Dostal misku nudlí s makem,
všecko slupal – žádný spěch,
vylez na pec, nadýmal se
jako u kovářů měch.
Potom jal se koledovat
s koledníky zvesela.
Napřed tiše, potom hlučně
jeho nota zvučela.
Zpíval, zpíval do půlnoci
až se třáslo tělíčko.
Potom ztich´ a za komínem
usnul svinut v klubíčko.


Zpět k Mostu ?

VEZA