wz

Pankrác, Servác a Bonifác často květy klidí pro královnu Žofii

Jako nadpis jsem zvolila jednu z pranostik vážící se ke květnovému svátku  tří „zmrzlých“ světců a jedné „ledové“ světice.

Období mezi 10. až 14. květnem bývá označováno jako období zmrzlíků, studených svatých, ledováků, ledových mužů a podobně.
Bývá to výrazně studené období avšak charakter doprovodného ochlazení není vždy stejný. Někdy se teplota dostane i pod bod mrazu, ale častěji nastává pouze citelné ochlazení a především se vyskytují vydatné studené dešťové srážky. Ty jsou charakteristické i pro další významnou pranostickou dominantu, kterou představuje svatá Žofie.

Lidové pranostiky se tomuto období a jeho představitelům věnují v míře nebývalé, připomeňme si některé z nich:

Jak je z většiny uvedených pranostik vidět, tak nejvíce se „škodného mrazu“ obávali vinaři a sadaři.

Další studenější období, jež se velmi podobá klasickým ledovým mužům, přichází v závěru května, kdy se opět výrazně ochladí. Příčinou jsou „malí ledoví muži“ - sv.Urban, sv.Filip a sv.Beda – kdy se od 25. do 27.května čekají poklesy teplot, které ovšem nejsou tak výrazné jako v období „velkých ledových mužů“.

Všeobecně se však usuzovalo že:


Kdo byli  - a žili vůbec - oni představitelé obávaných studených období ?

Pankrác (12.května)

„Ledový světec“ svatý Pankrác se narodil okolo roku 290 ve Frýgii (Malá Asie). Traduje se, že pocházel z vážené křesťanské rodiny. Matka však zemřela hned po jeho narození a otec o rok později. Tak o něj pečoval strýc Dionýsos, který s ním později přesídlil do Říma. To bylo v době, kdy císař Dioklecián velmi tvrdě pronásledoval křesťany a veřejné přiznání ke křesťanství bylo trestáno smrtí. Mladý Pankrác se však nezalekl a své vyznání neskrýval, což mělo za následek, že byl zajat a uvězněn. Bylo mu nabídnuto, že když se své víry vzdá zachrání si život. Ale čtrnáctiletý Pankrác se nedal přesvědčit a tak 12. května roku 304 byl veřejně sťat. Jeho tělo uschovala statečná žena v římských katakombách. V roce 500 papež Symach postavil nad Pankrácovým hrobem kostel. Později zde byla vystavěna bazilika sv. Pankráce jež zde stojí dodnes.

Pankrácův kult se rozšířil po celé Evropě, především pak v Německu. Dnešní Pankrác je ve Francii patronem dětí a prvně přijímajících. Ochraňuje mladé rostliny a květy, jeho přímluva pomáhá při bolestech hlavy a při křečích - a také proti křivé přísaze.

Význam jména Pankrác v tomto případě neodpovídá povaze chlapce a jeví se jako nahodilé. Základem je totiž řecké slovo pankration, což znamená „celkový závod“ nebo „víceboj“, lze vycházet i ze slova pankratés  - přeloženo jako „vševládný“.


Servác (13.května)

Druhý „ledový světec“ svatý Servác pocházel z Arménie (datum narození spadá do 4.století). Pravděpodobně roku 340 se stává biskupem v Tongernu (Belgie). Patřil k nejtvrdším odpůrcům arianismu. Zemřel 13. května roku 384 v Maastrichtu (Holandsko) na zimnici.

Je patronem Maastrichtu, Goslaru, Limburgu/Lahn, Quedlinburgu a Wormského biskupství. To svědčí o velké úctě, které se tento patron těší. Navíc jej berou za svého ochránce i zámečníci a stolaři, lidé se k němu modlí, když je sužuje revmatismus, bolesti nohou a horečka. Také je vzýván, aby ochránil před škodami od mrazu, který přichází nikým nezván ani nevolán.

V Maastrichtu se na světcovu počest v současné době každých 7 let koná velká posvátná pouť. Při procesí (ommegang) nesou věřící ulicemi Servácovu hlavu a další ostatky.

Jméno Servác má základ patrně v latinském slově servare - "uchovávat". Znamená tedy něco jako "strážce" nebo "ten, který uchovává".


Bonifác  (14. května)

Třetí „ledový světec“ svatý Bonifác, se podle legendy narodil v Římě ve 3. století. Bohatá Římanka – křesťanka - jej poslala do Tarsu v Malé Asii (dnešní Turecko), aby tam pro ni se svými druhy vyhledával ostatky mučedníků. Bonifác se do té doby o křesťanskou víru nezajímal a tak bral cestu spíše jako povyražení. V Tarsu byl svědkem toho, jak jsou zde křesťané krutě a bez soucitu v celých zástupech veřejně pro víru zabíjeni. Pod vlivem hrůzných zážitků se veřejně přihlásil k víře Ježíšově. Byl okamžitě uvězněn a po krutém mučení jej biřicové vhodili do vařící se smůly. Legenda říká, že jeho zděšení přátelé přinesli nakonec do Říma ostatky jenom jednoho mučedníka - Bonifáce. Tam jej pohřbili na via Latina. To vše se mělo stát kolem roku 306.

Jméno Bonifác vychází z latinského výrazu (homo) boni fati, což lze přeložit jako „člověk dobrého osudu“, což může znamenat, že každý Bonifác je šťastlivec.


Žofie (15. května)

Den „ledové světice“ svaté Žofie Římské. Ta se narodila ve 3.století v Římě. Stala se křesťankou a za vlády císaře Diokleciána, kdy vrcholilo pronásledování křesťanů, byla pro svou víru (asi roku 305) sťata.

V roce 846 byly na příkaz papeže Sergiuse II. přeneseny její ostatky do kostela svatého Martina di Monti v Římě a zde uloženy pod hlavní oltář.

Žofie Římská je zobrazována s mečem a neckami - snad symbolika její smrti stětím - ale většinou ji můžeme spatřit s knihou a palmou. K Žofii se lidé modlili, aby se přimluvila a ochránila plodiny před pozdními mrazy a také aby podpořila růst osevu na polích. Proto se doporučuje květiny umístit ven, třeba na balkon, až po 15.květnu.

Základem jména je řecké slovo sofía - přeloženo značí „moudrost“. Proto by všechny ženy toho jména - Žofie i Sofie - měly být nejen krásné, ale i moudré.


Urban (25.května)

První „malý ledový muž“, svatý Urban, je slaven 25.května zejména vinaři, kteří světce odjakživa uctívali jako svého hlavního patrona.

Urban se narodil ve druhém století v Římě jako syn Ponciána. V letech 222 až 230 byl sedmnáctým papežem a řídil církev Boží. Svým učením obrátil mnoho pohanů, mimo jiné i svatého Valeria, ženicha svaté Cecilie a jeho bratra Tiburcia na víru křesťanskou. Mimo to posiloval křesťany v životě zbožném a připravoval zajaté na smrt mučednickou. Zřizoval sbírky pro zajaté a bděl, aby se s nimi dobře hospodařilo. Za vlády císaře Alexandra Severa nastalo pronásledování křesťanů. Svatý Urban byl nalezen v úkrytu a pro neohrožené vyznání své víry z rozkazu městského prefekta Almachia byl olověnou holí zbit a pak 25.května roku 230 sťat. Roku 821 za papeže Paschala I. byly jeho svaté ostatky nalezeny a do chrámu sv.Cecilie přeneseny.

Při vykopávkách na Via Apia v Římě roku 1854 byl nalezen jeho hrob.

Svatý Urban bývá zobrazován s hroznem vína. Podle legendy se ukryl před pronásledovateli ve vinici a tím si zachránil život. Hrozen, který drží sv. Urban v ruce, zobrazuje utrpení, kterým dokázal svojí lásku k Bohu i k lidem. Tak jako se lisují hrozny, byl utrpením lisovaný i on. Dalším jeho atributem je biskupská hůl s papežským křížem, položená u světcových nohou.

Svátek sv. Urbana byl v minulosti velmi významnou součástí duchovního života lidí, především pak těch, jejichž živobytím bylo vinohradnictví. Patron sv.Urban má svoje původní místo přímo ve vinici. Jeho socha stála na vyšším podstavci, aby dobře viděl, co se ve vinici děje a chránil ji před zkázou, chorobami, škůdci, živly a zloději. V den jeho svátku se lidé shromáždili u jeho sochy, modlili se děkovné ale především prosebné modlitby za příští úrodu.

Avšak když se počasí nevydařilo a s ním i úroda, rozhněvaní vinaři na sochu často házeli bláto nebo ji jinak poškodili.


 Filip (26.května)

Druhý „malý ledový muž“ svatý Filip Neri se narodil 21. 7. 1515 ve Florencii jako syn notáře. Roku 1536 odešel do Říma studovat bohosloví a v roce 1551 se dal vysvětit na kněze. Byl vyhledávaným zpovědníkem a rádcem. Dar pobožnosti, mysl veselá, láska k nemocným a umírajícím, péče o duše zvláště chlapců a jinochů jej učinily pravým „apoštolem Říma“. Poznav vůli Boží, že má zůstati v Římě, nikdy odtud neodešel.

V Římě založil společnost pro pomoc chudým a nemocným Oratorium Boží lásky, věnoval velkou péči mladým lidem. V roce 1551 přijal kněžské svěcení a usiloval o náboženskou obnovu Říma novými pastoračními metodami. Spolu s několika dalšími světskými kněžími začali bydlet společně (1564) a v roce 1575 dosáhli papežského schválení jako kongregace oratoriánů.

Svatý Filip zemřel - jak si předpověděl - 26.května roku 1595. Po smrti nalezli jeho srdce neobyčejně velké a dvě žebra zlomená.

V roce 1615 byl přijat mezi blahoslavené a roku 1622 mezi světce. Bývá vyobrazen jak v pokleku naslouchá chlapci.


Beda (27. května)

Beda Venerabilis (Ctihodný) se narodil kolem roku 672/3 v Northumbria v severní Anglii. V sedmi letech byl dán do benediktinského kláštera ve Wearmouthu na vychování, krátce nato přešel do nově založeného kláštera v Jarrowě. Tam se stal v devatenácti letech jáhnem. Po vysvěcení na kněze (v roce 703) psal po vzoru starých církevních Otců komentáře k Písmu svatému. Jak sám napsal, jeho radostí bylo studovat, vyučovat a psát.Učil v klášterní škole a začal s neobyčejnou svědomitostí psát církevní dějiny Anglie, které dokončil v roce 731.

Beda Ctihodný je znám jako anglosaský učenec -polyhistor, autor církevních dějin Anglie a mnohých teologických a gramatických děl, jež měl velké zásluhy na rozvoji středověké chronologie. Patřil k nejvzdělanějším lidem své doby. Zanechal velkolepé dílo, které se stalo už za jeho života klasikou a je předkládáno dodnes. Ve svých Církevních dějinách národa anglického zachycuje dějiny křesťanství ve své vlasti od samých počátků až do doby, ve které sám žil. Jen díky Bedovi a jeho umění poskládat roztroušené střípky dějin dohromady máme zachovány životy mnoha britských světců a světic. Mezi jeho další díla patří dvacet pět knih biblických komentářů Životy opatů, dále pak List Egbertovi, ve kterém nabádá k reformám církve v Northumbrii a  další.

Osobní život Bedy Ctihodného plynul v modlitbě a práci, bez vážnějších vzruchů. Jako monach monastýru v Jarrowe byl plně zaměstnán svými povinnostmi, k nimž patřil i chrámový zpěv.

Jeho současník mnich Cuthbert zaznamenal světcovu smrt. Podle něj trávil ctihodný poslední dny svého života střídavým zpěvem žalmů a překladem Evangelia svatého Jana do staroangličtiny. Protože mu Hospodin zjevil čas jeho odchodu, s překladem velice pospíchal a když dodiktoval písaři poslední věty začal zpívat liturgické texty. Se slovy „Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu,“ zemřel 25. 5. 735

V roce 1899 byl prohlášen za učitele církve.


Po těchto smutných a truchlivých osudech svatých bych nabídla tuto optimistickou pranostiku:

Máj zdravým skýtá života mnohé slasti
a nemocným na neduhy léky a masti.


VEZA 

Zpět k Mostu ?