wz

Jsem hlas volajícího na poušti

Úcta ke Svatému Janu Křtiteli (Předchůdci) je pradávná a velmi rozšířená. V průběhu roku je mu zasvěceno několik svátků z nich nejvýznačnější připadá na den jeho narození - 24.červen.

Sv. Jan pod SkalouTento "předchůdce" Krista byl bezesporu historickou osobností. Zmiňuje se o něm i Josephus Flavius a všichni evangelisté v Novém zákoně. Podle evangelisty Lukáše byl Jan Křtitel příbuzný s Ježíšem (Janova matka Alžběta byla sestřenicí Ježíšovy matky Marie). Archanděl Gabriel zvěstoval starozákonnímu knězi Zachariáši při bohoslužbě v jeruzalémském chrámu, že se mu narodí dlouho očekávaný syn a že jej má pojmenovat Jan. Jan Křtitel se narodil přibližně půl roku před Ježíšem. V době, kdy dal Herodes povraždit betlémské děti utekla Alžběta se synem do hor, kde se ukryla. Král nutil Zachariáše, aby vyzradil, kde dítě ukrývá, ale ten neprozradil a tak jej sluhové zabili.

Janovo mládí je zastřeno rouškou tajemství a předmětem dohadů. V souvislosti s nálezy rukopisných svitků a archeologickým objevením zbytků kláštera Chirbat Kumrán, který byl místně i časově velmi blízký událostem popisovaným v Evangeliích, se někteří historikové domnívají, že Zachariáš svěřil výchovu svého syna knězům v Kumránském klášteře. Podle apoštola Lukáše: "Chlapec rostl a sílil na duchu. Žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael".

Evangelista Jan uvádí, že Jan Křtitel pobýval v Ainonu blízko Salimu, což je na západ od Mrtvého moře. Matouš si všímá jeho oblečení, které popisuje takto: "Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás". Živil se kobylkami a medem.

Asi v roce 26 n. l. (v patnáctém roce vlády císaře Tiberia a 7 let před ukřižováním Krista) začal vystupovat Jan jako prorok. Jeho působení tehdy vyvolalo velký rozruch. Žil podle těchto pramenů přísný asketický život a pověst o jeho svatosti přitahovala davy lidí, ač jak uvádí apoštol Jan "...zajisté žádného divu neučinil.…"

Základním rysem jeho kázání bylo ohlašování příchodu Božího království, předpovídaného proroky Starého zákona. Všímá si toho i Josephus Flavius: "Kolem Jana se shromáždilo mnoho lidí, kteří byli jeho slovy nadšeni". Herodes Antipas, který v té době zastával funkci tetrarchy (římské svrchovanosti podřízeného vládce v Galii a Perei) usoudil, že Janovy aktivity mohou být nebezpečné i politicky a proto se rozhodl, že ho odstraní. To uspíšila patrně i Janova kritika neboť Herodes si vzal za ženu Herodiadu, manželku svého bratra Filipa, což bylo porušením židovských zákonů. Jan byl zajat a vězněn v pevnosti Machaerus.

Evangelista Matouš píše: "A chtěv zabiti jej, bál se lidu, nebo za proroka jej měli. Když pak slaven byl den narozenin Heródoseva, tancovala Sah-loh-may (dcera Herodiady) uprostřed, i zalíbila se Heródosevi. Pročež se přísahou zaslíbit jí dáti, zač by ho jen požádala. A ona jsuci prve navedena od mateře své, řekla: Dej mi zde na mise hlavu Jana Křtitele. I zarmoutiv se král, ale pro přísahu a pro ty, kteří spolu s ním stolili, rozkázal dáti. A poslav kata, sťal Jana v žaláři na hradě Machaeru. I přinesena jest hlava jeho na mise, a dána té děvečce. I nesla mateři své. "

Pověst vypráví, že když Herodiada dostala hlavu sv. Jana, dala ji zakopat na bezpečném místě. Janovo tělo bylo jeho učedníky pohřbeno na Herodově pevnosti Machaerus nebo v jeho blízkosti, protože podle židovských tradic muselo být mrtvé tělo pochováno do příštího dne a jeho převoz na vzdálenější místo je velmi nepravděpodobný. Jana, žena Herodova správce věděla, kde je hlava ukryta. Vykopala ji a zakopala na Olivové hoře. Později ji nalezl jeden mnich, když kopal základy pro chrám. Uchovával ji pak u sebe. Před svou smrtí ji pohřbil na tomtéž místě, kde ji našel. Za císaře Konstantina Velkého přišli do Jeruzaléma dva mniši ze Sýrie, kterým se sv. Jan zjevil a ukázal jim místo, kde je pochována jeho hlava. Vykopali ji a na zpáteční cestě domů ji lehkomyslně dali jednomu hrnčíři. Později ji získal arián Eustach, který ji zakopal v jeskyni nedaleko Emesy. Na tom místě byl později vybudován klášter. Archimadritovi se zde roku 452 zjevil sv. Jan a ukázal mu místo, kde se jeho hlava nachází. Za Teodósia Velkého byla hlava přenesena do Cařihradu. V době obrazoboreckých bojů v 8.století odnesli hlavu sv. Jana z Cařihradu do Komany v Malé Asii. Roku 857 byla znova objevena a slavnostně přenesena do Cařihradu. V čase křižáckých výprav ji u sebe uschoval neznámý latinský kněz. Nyní se nalézá v chrámě sv. Silvestra v Římě.

Následující informace byly převzaty ze IV. svazku "Acta Sanktorum"

Tělesné pozůstatky sv. Jana Křtitele byly velmi pečlivě studovány Bollenisty, kteří v XVII. století sepisovali podrobné životopisy všech svatých ve známém encyklopedickém díle Acta Sanktorum, kde je Janu Křtiteli věnováno přes 100 stránek. Práce je považována za seriózní, autoři ve své době přísně dodržovali citaci a odkazy na použité prameny.

Nejstarší zmínka o nalezení ostatků Jan Křtitele se nachází v Arabském synaxiu (sbírky textů uložené v Maroniském kolegiu v Římě). Uvádí se zde, že pozůstatky byly nalezeny v místech bývalého Herodova domu na pevnosti Machaerus, kterou však Římané v 1.století za panování císaře Konstantina srovnali se zemí. Podle legendy je našli dva jeruzalémští poutníci na základě zjevení, které měli každý zvlášť, když bydleli ve zříceninách pevnosti. Po jejich smrti opatrovala schránku světice Athalia, která jediná o ní věděla. Zachovaly se doklady o tom, že císař Julián Apostata, zvaný Odpadlík (vládl v letech 361 až 363) dal jeho ostatky spálit. Provádění rozkazu pozorovali jistí mniši z Jeruzaléma, kteří ohněm poškozené zbytky ostatků odnesli do Alexandrie biskupu Atanášovi. Později je biskup Theofil dal převézt do baziliky, kterou pro tento účel nechal postavit.

I další osudy tohoto nálezu jsou velmi složité a komplikované. Za císaře Theodosia Velkého (vládl v letech 379 až 394) mělo dojít k přenesení posvátné hlavy Jana Křtitele z Kilikie do Bythinie.
Podle pověsti mula táhnoucí povoz s lebkou ve vesnici Pantichia odmítla jít dál a proto byla tato relikvie uložena ve vesnici Kosolai. Sám císař Thedocius tam přišel a na jeho prosby mu pozůstatky Jana Křtitele byly vydány.
Relikvie byla poté dne 18.února 390 uložena v Cařihradě v nejkrásnější bazilice. Mimo tyto údaje, považované Bollenisty za věrohodné, existuje i několik sporných (historicky nedoložených) informací o dalším osudu relikvií, např. přenesení posvátné hlavy Jana Křtitele do Emesy. Relikvie se totiž ztratila a její převoz do Emesy je považován za méně pravděpodobný. Dlouho se o ní nevědělo a až po opětovném nalezení byla uctívána v klášteře ve Spelei. Pak teprve měla být odvezena do Komana a někdy v polovině IX. století byla převezena do Cařihradu. Toto druhé nalezení v době Marciánově (450 až 457) je opět Bollenisty považováno za věrohodné. K pravosti této relikvie se vyjadřovalo ve své době i několik církevních historiků, mimo jiné i Dionýzus Krátký, (narozen před rokem 556 v Římě), jež stanovil historické datum narození Ježíše Krista a podle něj určil počátek našeho letopočtu.

Ke třetímu nalezení ostatků u Komany a k druhému přenesení do Cařihradu došlo opět za složitých historických okolností. Roku 633 obsadili Emesu včetně okolních provincií Saracéni. V té době byla hlava Jana Křtitele přenesena z kláštera ve Spele do vlastního kostela v Emese a ještě i za vlády Saracénů krátce uctívána. Když tlak Saracénů na křesťany rostl, odstěhovali se mniši do Konany. Toto jméno však bylo používáno pro dvě města - v Arménii a v Kapadocii. Dnes se již nedá zjistit, o kterou Komanu se jednalo. Byla to patrně nějaká malá lokalita a mniši si ji vybrali hlavně proto, aby zabránili zničení ostatků ze strany obrazoborců. Teprve za císařovny Theodory ustaly spory o obrazoborectví a tak mohla být Janova hlava kolem roku 850 přenesena opět do Cařihradu. Zde byla nejdříve uložena v kapli císařského paláce a později přemístěna do kláštera Studitů, kde se nacházela ještě v roce 1025. Toto trojí nalezení je dokládáno i v některých dalších dobových rukopisech především východního rituálu. (Řeckokatolická církev dokonce slaví svátek opětovného nalezení ostatků sv. Jana Křtitele.)

K oficiálnímu uznání pravosti ostatků došlo poprvé až roku 1176 a to papežem Alexandrem III. na základě všeobecné úcty a zázraků, které byly evidovány v XI. a XII. století. Důležitá byla informace, že císař Konstantin Monomachos rozdělil ostatky svatých a jednotlivé části daroval různým kostelům a klášterům v Cařihradě. Jeho následník Baldiuin II. (též Baudouin - vládl v letech 1204 až 1261) daroval horní část lebky sv. Jana Křtitele francouzskému králi Ludvíkovi. Ta byla potom umístěna ve Svaté kapli královského paláce.

Jinou část ostatků odnesli po dobytí Cařihradu Benátčané, další části se dostaly do Aćrie v Arfois, Longpré nedaleko Auriensu, do Soissons a Du Carge. Doslova se uvádí, "... mnohé další kostely se chlubí ostatky hlavy sv. Jana Křtitele, ale nemohou dokázat, odkud a kdy je dostaly." V této skupině jsou v přehledu uvedeny i pozůstatky (fragment sandálu z třísločiněné hověziny) uctívané ve Florennském kostele v diecézi Namur v Belgii.

Nikdo není spravedlivý, není ani jeden …

Jan Křtitel byl také jedním z těch, kteří byli později prohlášeni za svaté, a který je v myslích většiny křesťanů vzorem asketicky žijícího člověka, zcela oddaného Ježíši Kristu. Ukážeme si však, že ani on nebyl tak dokonalým vzorem, jaký bychom si přáli a to nikoli proto, abychom jej zpochybňovali, ale abychom se poučili. Poučili v tom, že si máme vážit všech těch lidí, kteří pro lidstvo něčím přispěli, a nebo přispívají právě nyní.

Podívejme se, co se o Janu Křtiteli píše v Písmu a jaké z toho plyne ponaučení... Nebeský Otec o lidské nedokonalosti dobře ví a tak věděl i to, že Jan bude nedokonalým. Věděl totiž, že Jan Křtitel vykoná velmi významnou a v oné době nezastupitelnou úlohu. Za dnů judského krále Heroda žil kněz, jménem Zachariáš, z oddílu Abiova; měl manželku z dcer Áronových a ta se jmenovala Alžběta a byla příbuznou Ježíšovy matky Marie.

Neměli však děti,neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku. Anděl mu řekl: "Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan.

Jméno Jan bylo zřejmě určeno proto, že jeho význam je "milostivý". Jan, jako budoucí prorok měl připomenout, že milosrdný Bůh je přes nepřehlédnutelné hříchy Izraele ochoten svému smluvnímu národu dát novou možnost nápravy.

Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým.výchovu.

Janovi tedy bylo předem předpovězeno, že bude mít velký zájem o studia Božího slova a věcí souvisejících, a že proto bude patřit k tzv. Nazorejským či Nazírům (kterým bylo zapovězeno mj. pít víno).

Smyslem úkolu Jana Křtitele bylo připravit lid na to, že v novém učení bude mnoho změn. Tehdejší kněží přeměnili postupně svůj Bohem daný úřad v byrokracii a zavalili lid množstvím složitých nařízení a neprůhledného učení. Jan měl lidu důrazně vysvětlit, že Boží požadavky jsou jasné a srozumitelné a že lid zabloudil (vlivem špatného vedení) na cestu vedoucí ke svému zničení.

To se stalo, když Jan Křtitel začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.", "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské."

Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. Ke křtu však později přišli i ti, kteří byli nositeli nesprávného uctívání. Přicházeli proto, že cítili jisté ohrožení touto novou vlnou uctívání. Jan to poznal a rozhněval se. Když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem?"

To byla veřejná skandalizace lidí, kteří v té době byli jistě (byť většinou neoprávněně) vážení a ctění. Neobvyklé chování i vzezření Jana tedy lidu nejen nevadilo, ale nejspíše vzbuzovalo ještě větší pocit naléhavosti. Jeho autoritu zcela uznávali. Zástupy se Jana ptaly: "Co jen máme dělat?" Jan je však nevyzýval k přípravě nějakého povstání. Žádal především zlepšení jejich morálky a zejména milosrdenství: "Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak."

To bylo překvapující. Čekali volání do zbraně a on mluví o milosrdenství. Pak se stalo, že přišli i ti, kteří sloužili Římanům - celníci a vojáci. Nepochybně očekávali, že budou vyzváni ke vzpouře ale Jan jim řekl: "Nevymáhejte víc, než máte nařízeno." Tázali se ho i vojáci: "A co máme dělat my?" Řekl jim: "Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se svým žoldem." Jan vlastně vyzýval k tomu, aby tito lidé dále sloužili Římanům. To jeho autoritu mezi lidem začalo snižovat a možná, že někteří z nich ho začali považovat za zaprodaného Římu. Jan se je snažil uklidnit tím, že obracel jejich pozornost k Mesiáši a kázal: "Za mnou přichází někdo silnější než jsem já…" Ale obyčejný lid i kněží chtěli vědět víc - přestože říkal, že za ním přijde někdo větší a silnější, neřekl přímo, že tím je Mesiášem. Nejvíce o něm však chtěli vědět uražení farizeové a především bohatí saduceové, a proto k němu poslali náboženské úředníky. Jan se jich zalekl a otevřeně vyznal: "Já nejsem Mesiáš.," Znovu se ho zeptali: "Jak to tedy je? Jsi Eliáš?" Řekl: "Nejsem." "Jsi ten Prorok?" Odpověděl: "Ne."

Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?" Řekl: "Jsem hlas volajícího na poušti. Urovnejte cestu Páně, jak řekl prorok Izaiáš." Otázali se ho: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?" Na to Jan všem řekl: "Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než já; on vás bude křtít Duchem svatým."

V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn: "Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa." Po tomto Janově prohlášení ho začali jeho posluchači postupně opouštět. Potom Ježíš odešel se svými učedníky do judské země a tam s nimi pobýval a křtil. Také Jan křtil v Ainon, blízko Salim, protože tam byl dostatek vody; lidé přicházeli a dávali se křtít. Jan původně vůbec neměl být uvržen do vězení. Měl kázat mezi lidmi Ježíšův příchod a křtít na znamení pokání. Jan Křtitel se však rozhodl obrátit svou pozornost na krále. Věřil, že když se mu ho podaří získat pro nové učení, ten potom přinutí k obrácení všechen izraelský lid. Ještě před Ježíšovým odchodem se rozhodl zvětšit svůj význam a (v příkrém rozporu s chováním Ježíšovým, který se každému z mocných lidí důsledně vyhýbal) navázal kontakt s králem Herodem. Herodes Janovi napřed se zájmem naslouchal a Jan se cítil být znovu vlivným, ba vlivnějším než předtím. Přestal být méně významným a ve svých očích znovu vyrostl. Jeho pocit vlivu na Heroda však rychle překročil hranice reality a jal se ho napravovat ostrou kritikou. Herodes to zprvu snášel , ale Jan zcela podcenil vliv jeho manželky Herodiady. Herodova láska či slabost k manželce prostě byla větší než láska k Bohu. Jan příliš riskoval a prohrál. Herodes dal Jana zatknout a vsadit do žaláře, protože si vzal za ženu manželku svého bratra Filipa a Jan mu vytýkal: "Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!"

Jediné, co mohl a měl Jan učinit, bylo vyprosit si milost u Heroda a potom pokračovat ve svěřeném díle. I Ježíš dal jasně najevo svůj nesouhlas s Janovým chováním a potřebami. Zástupům vysvětlil, že Jan začal dělat něco, co od něj on nejen nežádal, ale především to nepotřebovali ani ti, které oslovil. Jan byl zklamán, protože místo toho, aby ho považovali za nazorejského (nazíra), ho začali nazývat posedlým.

Jan se přes své nesporné úspěchy cítil zneuznán, protože měl ve skutečnosti příliš vysoké ambice. Nepochopil, že Herodes, který nebyl ani zdaleka nakloněn uvěřit novému učení tak jak Jan doufal, si jeho neustálé osočování nemůže nechat líbit a místo aby se ve vězení snažil pochopit, proč se mu to stalo a nechat působit čas, aby se všechno uklidnilo, posílal své učedníky, aby v jeho kritice pokračovali. Po jeho smrti se začalo říkat, že Jan vstal z mrtvých a Ježíš Jana prohlásil za proroka.

"Nesuďte, abyste nebyli souzeni!"

A na závěr několik zajímavůstek

Sv. Jan Křtitel je patronem dálnic a silnic pro motorová vozidla a také hospodských….

Opatství ve Florennes bylo v roce 1026 zasvěceno Janu Křtiteli a pro tuto příležitost byly dovezeny ostatky svatého Maura nalezené v Remeši. Kromě ostatků tohoto svatého to byly ještě ostatky svatého Apolináře, Timotea a článek prstu Jana Křtitele. K těmto relikviím přibyly v letech 1153 až 1161 další ostatky Jana Křtitele. Byla to část lebky, mléčný zub, vlasy a kus světcova roucha. V poměrně strohé dokumentaci popisující nalezené předměty z relikviáře po jeho vyzvednuti v roce 1985 se v seznamu objevuje i zmínka o zbytku kožené podešve…

Víte co mají slanečky společného se Sv. Janem?
Teprve po něm, po 24.červnu, směl začít jejich výlov. Ano i sledě mají sezónu, jako třeba jahody nebo třešně nebo zajíci a jeleni... Jako mnoho jiných činností spojených s přírodou začínala dříve sezóna na výlov herinků na Sv.Jana, tedy 24. června. Veškerý lov byl už od středověku regulován. Císař Fridrich Veliký (1712 až 1786), jenž byl panovníkem i severního moře, vydal speciální dekret, kterým byl počátek lovu určen. Dnes už se to tak nebere a výlov začíná podle toho jak teplé je jaro a jak rychle se moře zahřeje. Se stoupající teplotou mořské vody se začne množit plankton, který je hlavní potravou sleďů a ti se na svých cestách oceánem doslova "pasou" na polích planktonu. Mají tak dostatek bílkovin a tuku (esenciální kyselina tuková) a růstových látek, které potřebují pro své rozmnožování. Tato optimální bohatá strava dává právě mladým sleďům speciální jemnost a vynikající chuť. Jméno sleďů na trhu - metjes herink, nebo matjes file, které užívají Němci, pochází mimochodem z Holandštiny "MAATJESHARING" a znamená něco jako dívčí, panenský hering..."

Slanečci, herniky a či matesy jsou typickým postním jídlem, častým předkrmem, významná součást židovské kuchyně a především blahodárná krmě pijáků... Dneska patří velmi chutné matjes filé k nejoblíbenějším rybím pochoutkám a to nejen u našich severních sousedů v Polsku i v Německu. Roční sezóna začíná v červnu, kdy jsou nejlevnější a nejchutnější. Jako hlavní jídlo se slanečci upravují hlavně s různými studenými omáčkami (časté koření je jalovec), doplněnými zeleninou a jablky, ale mohou se i zapékat. Takže pokud sledi patří k vaším oblíbeným pochoutkám nabízím velmi chutnou úpravu z rybičkového receptáře:

Matjes se zeleninou - pro 4 osoby:

Jogurt a kysanou smetanu smícháme (můžete použít jen odpovídající množství jogurtu a doplnit i troškou majonézy). Kmín a hořčicová semínka osmahněte na oleji a pak přimíchejte do jogurtu. Sledě nakrájejte na tenké proužky, vmíchejte do omáčky a nechte odležet, než připravíte další přílohy. Ředkvičky a zelený celer nakrájejte na tenké proužky a spaříte na dvě minuty ve vařící vodě, po vyjmutí necháte okapat a vychladnout. Lístky celerové natě a ředkvičkové listy posekejte nadrobno. Zeleninu vmíchejte ke sleďům a posypte zelenými nasekanými lístky. Podávejte s vařenými brambory nebo chlebem…


zpět na stránky Rok na planetě Zemi

Zpět k Mostu ?

VEZA