wz

Lumen ecclesiae - Světlo církve

Osmého srpna je připomínána v křesťanském kalendáři památka na svatého Dominika, zakladatele Řádu kazatelů (tj. Dominikánů).

Před Dominikovým narozením měla jeho matka sen, ve kterém viděla malého psa, jak vyskakuje z jejího lůna a drží v tlamě zapálenou pochodeň, což se vysvětlovalo jako že dítě svým ohněm zapálí celý svět. Tento sen naznačil, jakým člověkem Dominik bude: výjimečným kazatelem, který znovu roznítí plamenným slovem svého kázání lásku, která v lidech chladla, zažene vlky pryč od stáda svým včasným štěkotem,  vyburcuje k bdělosti  ctností ty, kteří usnuli ve svých hříších. Rovněž jedné ženě, která ho zvedala od křtitelnice se zdálo, že Dominik má na svém čele hvězdu, která naplní celý svět svým světlem.

Domingo de Guzman (sv. Dominik) se narodil v rozmezí let 1173 až 1175 v kastilské vesnici Caleruega v  rytířské rodině Guzmánů. Jako sedmiletý byl Dominik poslán ke svému strýci arciknězi, aby jej vyučoval především gramatiku a latinu. V patnácti letech začíná v Palencii studovat svobodná umění. Již v době studií se projevila jeho mimořádná láska k bližním. Dominik se nabídl jako náhrada za chlapce prodaného do otroctví. Obchodník s otroky byl dojat jeho obětavostí tak, že propustil oba.

Během hladomoru - ještě jako student - prodal své knihy a za peníze nasytil chudé. Řekl: "Odmítám studovat z mrtvých kůží, zatímco lidé umírají hladem." Podle jeho příkladu se zachovali stejným způsobem i ostatní muži, kteří měli velkou autoritu.

Po dokončení studia byl ve čtyřiadvaceti letech vysvěcen na kněze a stal se kanovníkem reformované kapituly v Osmě. Zde se věnoval službě Bohu především chórovou modlitbou a životem podle řehole sv. Augustina.

Obrat v jeho životě způsobily dvě cesty do severního Německa. Ty podnikl v letech 1203 až 1206 jako průvodce biskupa Diega, kterého král Alfons VIII.pověřil diplomatickým posláním. V jižní Francii se setkali s bludaři, v Německu pak s pohanským kočovným kmenem Kumánů a proto tam chtěli zůstat a hlásat evangelium. Avšak papež Innocenc III. jim tuto misijní činnost nedovolil a vyzval biskupa Diega k návratu do diecéze. Na zpáteční cestě se setkali s papežskými legáty - cisterciáckými opaty - neúspěšně působícími mezi albigenskými. Dominik i Diego pochopili, v čem spočívá neúspěch papežské mise - okázalost jejich života byla v příkrém rozporu se slovy, kterými k pohanům promlouvali.

Zpočátku chodili biskup Diego a Dominik spolu s papežskými legáty. V chudobě a pokoře, žijící z milodarů kázali a poučovali posluchače o Pravdě. Roku 1207 biskup Diego zemřel, papežští legáti  se vrátili se do svého kláštera a Dominik zůstal sám. Pokračoval ve svém úsilí o spásu bludařů a přitom si uvědomoval, že cíl jenž sleduje, může dosáhnout jedině s pomocí společenství bratří věnujících se věroučnému kázání a žijícím apoštolským způsobem života. V dubnu 1215 v Toulouse (Francie) složili do rukou Dominika řeholní sliby první bratři a v červnu téhož roku byla komunita schválena diecézním biskupem Fulcem. Dominik se vypravil do Říma, aby získal schválení Svatého stolce a aktivita řádu nezůstala omezena na jedinou diecézi. Papež Innocenc III. sice uvítal a podpořil Dominikovo úsilí, ale vzhledem k závěrům IV.lateránského koncilu nemohl Dominikovi vyhovět. Nicméně mu doporučil vybrat si některou z řeholí již existujících. Bratři si zvolili řeholi svatého Augustina a doplnili ji vlastními stanovami, které obsahovaly pravidla o slibech, společném životě a především o studiu.

Honorius III. - nástupce Innocence III. - předal Dominikovi 22.prosince 1216 privilegium, které potvrzuje komunitu „U svatého Romana z Toulouse“ jako řeholní společenství a v papežském listě z 21.ledna 1217 se poprvé objevuje termín Praedicatores (Kazatelé). Honorius III. v listě Dominika a jeho bratry nabádá, aby neohroženě kázali evangelium. Dominik však pokračoval ve svém úsilí překročit hranice toulouské diecéze a posléze dosáhl toho, že roku 1218 bratřím udělil Honorius III. (spolu s několika dalšími výsadami) právo kázat po celém světě.

V následujících letech vznikaly dominikánské kláštery v různých univerzitních městech a řád rychle nabýval na síle. Od roku 1218, kdy měl jen něco málo přes dvacet bratří, se do roku 1221 počet členů rozrostl na 300 řeholníků v 25 klášterech. Kapitula (shromáždění bratří a nejvyšší zákonodárci) v Bologni roku 1221 rozdělila řád na jednotlivé správní celky, zvané provincie. S optimismem byly zřízeny i na územích, kde doposud nebyly žádné kláštery a bratři byli posláni například do Anglie, Skandinávie, Polska, Maďarska).

Po skončení kapituly kázal Dominik ještě nějaký čas v severní Itálii, odkud koncem července dorazil zcela vyčerpán do Boloně. Zde 6.srpna 1221 po generální zpovědi umírá. Není mu ani padesát let.

S bratry se loučil slovy: "Neplačte, po smrti vám budu užitečnější než za živa."

Dne 3.července 1234 jej papež Řehoř IX. svatořečil. Tento světec je nazýván Učitelem pravdy (Doctor veritatis), Růží trpělivosti (Rosa patientiae), Slonovinou čistoty (Ebur castitatis), Vodou moudrosti zdarma dané (Aquam sapientiae propinasti gratis), Kazatelem milosti (Praedicator gratiae).

Svatý Dominik je patronem krejčích a je vzýván proti krupobití.

Jaký byl

Byl středně velký, jeho ruce byly dlouhé a jemně utvářené, jeho hlas byl silný, krásný a libozvučný. Tvář byla trochu narůžovělá, vlasy a vousy měl plavé. Nebyl plešatý neb věnec vlasů jeho tonzury byl úplný, avšak tu a tam jím prokvétaly šedivé vlasy. Měl krásné oči. Z jeho čela a z jeho očí vycházela záře, která naplňovala každého úctou a sympatií. Byl radostný a přístupný, jestliže ho nevzrušil soucit s bídou člověka.

Nikdo ho neviděl rozhněvaného, rozrušeného nebo utrápeného při námaze na cestách, ale byl trpělivý a šťastný ve všech protivenstvích. Když měl nouzi nebo bratři nedostatek jídla či oblečení, vždy vypadal šťastně. Kacíři se mu posmívali, podezírali ho, plivali na něho, házeli po něm bláto a jinou špínu. Jeden toho pak litoval a proto o něm doznal, že na Dominika hodil špínu a na záda mu připevnil slámu, aby ho zesměšnil. Jako by to vše ještě nestačilo, umlouvali se na toho spravedlivého, dělali mu nástrahy, aby ho usmrtili. Ale voják Kristův si z toho ve své ušlechtilé víře nic nedělal a řekl lidem, kteří mu usilovali o život: "Nejsem hoden mučednictví, ještě jsem si nezasloužil takovou smrt." Když jednou přecházel kolem místa, kde tušil, že se skrývají a čekají na něho, nejen šel vpřed, úplně beze strachu, ale vesele si zpíval.

Odvrhnul lákadla zhýralého světa, aby mohl žít v nevinnosti. Do konce života si uchránil slávu panictví, nedotčeného pro Pána, který miluje čistotu. Nabádal bratry, aby se vyhýbali společnosti pochybných žen.

Ať už byl nemocen nebo zdráv vždy pozoruhodně a přísně zachovával řeholní pravidla a řádový půst.

Byl šťastný, milý, trpělivý, veselý, soucitný, byl těšitelem bratří. Když viděl, že se některý z bratří nějakým způsobem provinil, přešel to a dělal, že to nevidí. Později, naprosto klidný, oslovil ho konejšivými slovy a řekl mu: "Bratře udělal jsi chybu - čiň pokání.“

Jestliže ho od toho nezdrželo něco důležitého, měl každý den ke svým bratřím kázání nebo promluvu. Přitom mnoho plakal a rozplakal i posluchače.

Byl výjimečným nadšencem pro zachovávání přísnějších řádových zvyklostí, byl velkým vyznavačem chudoby jak v jídle, tak v oblékání či zdobení církevních rouch, včetně domů i kostelů.

Během poslední nemoci bratra Dominika (při níž zemřel) byli bratři shromážděni kolem něj a plakali.  Bratr Dominik řekl: "Neplačte, neboť vám budu mnohem užitečnější tam, kam odcházím, než jsem byl zde." Jeden z bratří se ho zeptal: "Otče, kde máme pohřbít tvé tělo?" Odpověděl: "Pod nohama mých bratří." Když se smrt již blížila, řekl ještě svým bratřím: "Připravte se!"

Oni šli, a zatímco doporučovali jeho duši Bohu, on pozdvihl ruce k nebi odevzdal svého ducha.

Zanechal bratrům dědictví ne pozemských peněz, ale nebeské milosti. Jeho poslední vůlí bylo, aby měli lásku, aby si uchovali pokoru a zachovávali dobrovolnou chudobu.

Řád bratří kazatelů, který vznikl ve 13. století, od svého počátku byl spojen se silným působením na široký okruh tehdejšího obyvatelstva. Není proto nikterak překvapující, že se podobně, jako v případě františkánů, okolo řádových klášterů postupně vytváří a usazuje specifické společenství spolupracovníků, kteří přesto, že žijí svoje povolání ve světě, cítí se být osloveni duchem a ideálem kazatelského řádu. Tak byla oslovena i paní Zdislava (svatá Zdislava), jež se stala dominikánskou terciářkou. Spolu s manželem pozvala řád Dominikánů na Lemberské panství a založili pro ně v Jablonném a v Turnově kláštery a chrámy.


zpět na stránky Rok na planetě Zemi

Zpět k Mostu ?

VEZA