wz

Čas mlh a padajících listů

Poslední měsíc církevního roku připadá na listopad. Podzimní dny jsou stále kratší, nebe je často zachmuřené deštěm a černý plášť noci je protkaný stíny duchů a těžkými myšlénkami. V pohanských dobách lidé věřili, že za listopadových nocí se otvírají hroby a mrtví, kteří nenašli klidu, se vracejí mezi živé.
Druidové vykonávali očistné obřady a přinášeli oběti na oltáře dobrých božstev a krví kropili modloslužebné kameny zlých démonů. Krvavá oběť zasytila hladové duše zemřelých a mrtví se vraceli do svých studených domovů, aniž by uškodili živým.

 

 

Samain - konec léta - znamenal začátek keltského roku. Dobytek touto dobou už musel být zpátky z pastvin. Přespočetná zvířata bývala zabita jako zásoby na zimu. Byly zaplaceny daně a další život se odehrával příštích šest měsíců v domě u ohně. V Irsku se říkalo, že se po Samainu nemá jíst žádné ovoce z volné přírody kromě trnek, protože nemá dobrou chuť nebo je i jedovaté.

V Pošumaví označovali lidé okénka chalup příznačně plaménky voskovic a dušičkových lamp. Ti, kdo toužili otevřít dveře podsvětí, se scházeli k duchařským seancím. Věřili, že v předvečer Dušiček vystupují duše zemřelých z očistce, aby si alespoň na několik hodin odpočinuly od muk a navštívily své blízké. V tuto noc směly duše navštěvovat lidská obydlí a prostřednictvím media vstupovat do kontaktu s těmi, kteří si je vyžádali. S tím souvisela řada magických praktik. Do lampy se místo oleje lilo čerstvé máslo, aby si duše zemřelých mohly potřít popáleniny, způsobené ohněm v očistci. Pozůstalí pili studené mléko nebo se jím vzájemně postříkali, protože chladný bílý nápoj pomáhal ochladit duše trpící v očistci.
Mléko bylo jednou z tradičních obětin přinášených ve starověku na oltář Háda a Morfea.
V některých krajích se peklo zvláštní obřadní pečivo, kterému se říkalo dušičky. Dávalo se darem pocestným, obecním chudým a žebrákům u kostela.

 

 

Nejdůležitějšími listopadovými dny jsou svátky Všech svatých a Památka všech zemřelých. Připadají na 1. a 2. listopad a podle tradice lze právě v těchto dnech vstoupit do nejtěsnějšího kontaktu s nebožtíky. Svátek Všech svatých - Festum omnium sanctorum - vychází z doložené historické události. Řekové slavili od 4. století o první neděli po Velikonocích společnou památku všech svatých mučedníků a ostatních svatých, známých i neznámých. Mezi ortodoxní řeckou církví a katolickým klérem sice panovala nevraživost, ale myšlenka vzpomenout jednou za rok památky všech dobrých služebníků božích se zalíbila papeži Bonifáci IV. Když dostal v roce 609 od římského císaře jako dar největší pohanský chrám známý jako Pantheon, uviděl v tom Boží znamení. Pantheon byl totiž svatostánkem všech  římských pohanských bohů a pod jeho kupolí kdysi Římané opěvovali krásu Venuše, přinášeli oběti Héře a modlili se k Diovi. Bonifác IV. starověký chrám zasvětil Bohorodičce a všem svatým a 1. listopad se stal vzpomínkovou slavností zemřelých, kteří dosáhli věčné blaženosti. Papež věřil, že promění Pantheon na věky věků v symbol vítězství křesťanství nad pohanstvím.

 

 

Nechtěně tak navázal na pohanský zvyk obětovat o listopadových dnech dary k uctění památky mrtvých a pomocí obětin usmiřovat hlad nebožtíků po životě a navracet je zpět do jejich tmavého světa. Teprve až od poloviny 9. století se první den církevního roku stal závažnou slavností Všech svatých.
Kult předků zaujímal důležité místo v každém náboženství. Duše zesnulých mohly pomoci, když byly požádány, ale také uškodit nebo se pomstít. Kořeny svátku lidově označovaného jako Dušičky, sahají do dob dávno před změnou letopočtu. Křesťanská církev je spojila se vzpomínkou na zemřelé, jejichž duše pobývají v očistci, protože se ještě úplně neočistily od hříchů, nebo se za ně jejich nositelé za svého pozemského života nekáli.
Keltové též ctili podobný svátek a zlé duše, které se nedokázaly smířit se smrtí, navraceli zpět do podsvětí pomocí obětin krve a syrového masa.
Křesťanská církev tak svátkem památky všech zemřelých - 2. listopad - jen zcivilizovala starý pohanský obyčej a přizpůsobila ho nové víře, když ho nedokázala potlačit. Původ slavnosti památky mrtvých se připisuje svatému Odilu (Odilon de Cluny), clunyjskému opatu.
Opatství Cluny se nacházelo v Burgundsku a v 10. století bylo jedním z nejvýznamnějších center křesťanské církve. Řád svatého Benedikta určoval církevní politiku, dosazoval papeže, bojoval o prvenství se světskou mocí a šířil vzdělanost a novou víru do všech koutů Evropy.
V roce 998 opat Odilon ustanovil výroční vzpomínku památky všech zemřelých spojenou s veřejnou slavností na 2. listopad a clunyjští benediktini pak tento zvyk šířili z Francie do ostatních zemí. Během 11. až 13. století zvyk uctívat mrtvé v katolické církvi zdomácněl a ve 14. století se slavil i v Římě.

 

 

Dušičky (In commemoratione omnium fidelium defunctorum) bývaly jedním z nejbarvitějších církevních svátků, přitahujících pozornost věřících i těch, kteří ještě nevyznávali pravou víru. Pohanská morbidita kultu zemřelých tu žila v pomyslné symbióze s vírou v pokračování života po smrti a touhou po vzkříšení.
V předvečer svátku se v kostelích a chrámech četly hodinky za zemřelé - officium defunctorum. Na den zemřelých se potom sloužila zádušní mše za věrné duše. Oltář byl bez ozdob a byl zahalen černým suknem. Hořelo na něm šest žlutých voskovic jako připomínka ohně pekelného, plamene spalujícího tvrdá srdce zlým svědomím, ale i světla věčného života. Vonný kouř kadidla symbolizoval modlitby za mrtvé a byl jakousi náhražkou potravy pro trpící duše. Svěcená voda chladila rány způsobené ohněm v očistci. Z kostela šli lidé v průvodu na hřbitov, kněz kropil svěcenou vodou hroby a modlil se, aby Bůh krůpěje slitování svého na zemřelé vylíti ráčil.

Z dušičkových zvyků se do dnešní doby zachovaly hlavně každoroční návštěvy hrobů. Příbytky posledního odpočinku našich nejbližších zdobí květiny a věnce, svíce, kahánky a zažehnuté lampy. Málokdo dnes již zná jejich prapůvodní význam. Mrtví jsou uvadlé kvítí - květy připomínají pomíjivý život a brzkou smrt. Kdysi ve středověku zdobily oltáře manželky boha podsvětí, krásné Persefony.
Zrovna tak i svíce jsou obrazem života. Podobné kahance stávaly i na pohanských pohřebištích starověkých civilizací.

Vzpomínka na mrtvé a uctění jejich památky nám dává pocit sounáležitosti s vlastní minulostí a dějinami. Nezáleží na tom, zda jsme přejali staré pohanské zvyky a dali jim kouzlo mysticizmu nového náboženství nebo vytvořili nové obyčeje a tradice. Důležité je, že nezapomínáme, protože ten, kdo ztratí svou minulost, ztratí sám sebe.

 

 

Svátky lidem pomáhaly psychicky a společensky překlenout těžká období fyzického nedostatku a duševního strádání a zažehnávaly při magických obřadech nebezpečí špatného počasí pro úrodu. Význam starých svátků je úzce spojen s přírodním děním a faktem závislosti člověka na přírodě.

Ráno je mrazík, jde pára od pusy. Jinovatka je na trávě a na stromech. Nad krajinou je mlha, šíří se pohřební nálada... Proto se sedmého listopadového dne konaly ohňostroje a lampionové průvody, jakoby lidé chtěli pozastavit ubývání světla a tepla.
V období od 7. do 21. listopadu se podzim pomalu mění v zimu. Z almar se vytahuje zimní oblečení a 11. listopadu se očekává příjezd svatého Martina na bílém koni, jež podle legendy křísí mrtvé a vyhání neduhy. Přijede-li na blátě, očekávají se pak Vánoce na ledě.

Červeným obdobím se nazývá 41 dnů mezi 11. listopadem a 21.prosincem, kdy slunce bledne a ztrácí své teplo. Teplá červená barva se proto objevuje i na vánočních ozdobách a doplňuje se o sytou zelenou. Listí je opadané a zčervenalé. Červená je symbolem hmoty, lásky a nenávisti a světla. V přírodě zůstává jen hmota, žlutá barva života z ní vyprchala. O noci v den Obětování Panny Marie (21.11.) se říká, že je-li noc jasná, čistá - krutá zima se v lednu chystá. V této době začíná Advent, období poznání Krista v nás.

 

 

Dvacátého třetího listopadu začíná vláda Jupitera a země je v ohnivém znamení Střelce. Zima vládne krajině, mlhy se zvedly. O dva dny později končí muziky a tanec: Kateřina pověsila housle do komína. O půlnoci byla s veselím pochována basa.
Dvacátý pátý listopad je brána k Adventu. Je to den patronky Sorbonny svaté Kateřiny. Nesmí se používat kola, neboť na něm byla kdysi umučena.

Den věštění - 30. listopad - je dnem památky svatého Ondřeje, který chrání před zlem a mocí nastupující zimy. Předcházel mu starý pohanský svátek démonů. Svatý Ondřej je patronem nevěst, proto si tento den vdavekchtivá děvčata dávala pod polštář pánské oblečení (a mládenci naopak) a o kom se jim zdálo, ten si je měl vzít. Celý den se musel svatý Ondřej prosit a také se modlit, a pak se milý zjevil. V noci se chodilo klepat na kurník - ozval-li se kohout, dívka se do roka vdá. Když se tlouklo na chlév, kolikrát zachrochtalo prasátko, za tolik roků se děvče vdalo.
Věštilo se i z větviček utržených z třešně nebo meruňky nebo z prutů pod hlavou, z počtu polínek. Celý den se muselo děvče postit, aby byla věštba platná. Lilo se olovo, jaký obrazec se vytvořil, takového řemeslníka si vezme. Třáslo se stromy - ozva-li se pes, z té strany měl přijít milý, ozvala-li se husa, bylo to špatné znamení.

 

 

Typickým poslem podzimu jsou chryzantémy - listopadky. Jejich hořce vonící květy se objevují až když se začne krátit den. Kvetou v mnoha odrůdách drobnými kvítky i jednotlivými mohutnými plnými květy. V dnešní době můžeme kromě obvyklých odstínů červené a žluté koupit i květy barvy zelené. Chryzantéma je spojena se svátkem Dušiček a tak hroby krášlí především mísy s touto nádherou. Lidé ji vnímají jako smuteční květinu, avšak zasloužila by si pro svou barevnost a dlouhou životnost zdobit i naše byty.

 

Na lípě nevisí lísteček jediný,
Listopad zastavil
sluneční hodiny.
Lijáky dupají hněvivě po poli.
Co jsi mi nesplnil,
snad jednou přebolí.
Až stokrát nejméně uplyne poledne,
 jistě se uzdraví
barvy, tak pobledlé.


zpět na Rok na planetě Zemi

Zpět k Mostu ?

VEZA