Se svátkem svatého Bartoloměje je ve Francii spojena tzv. "Bartolomějská noc".
V
noci z 23. na 24.srpen roku 1572 se udála jedna z největších masových,
nábožensky motivovaných vražd, kdy bylo v Paříži katolíky zavražděno několik
tisíc hugenotů a to jak prostých lidí, tak šlechticů i členů královské rady.
Traduje se, že zvonění na ranní mši v den svatého Bartoloměje (24.8.) bylo v
Paříži signálem k zahájení útoku na hugenoty, kteří povětšinou nic netušíce
ještě klidně spali. Po Paříži v následujících dnech nastalo vraždění i na
venkově.
Do Francie se dostává Kalvínova náboženská reforma (kalvinismus). Vytváří se dva náboženské tábory: katolický a kalvinistický. Stoupenci kalvinismu jsou od roku 1534 pronásledováni státem. Kalvínovým stoupencům se ve Francii říká hugenoti – tzn. spříseženci. Jsou to lidé ze všech společenských vrstev, včetně vysokých feudálů (Bourboni, Condé, Coligny). Vliv mají zejména na jihu země, kde šlechta využívá názorovou opozici hugenotů k boji s královskou mocí. Jejich vyznání je formulováno prvním národním synodem v Paříži roku 1559, kde se základem francouzského protestantismu stala Confessio Gallicana.
Politické a náboženské protiklady vedly v letech 1562 až 98 k osmi krutým náboženským válkám. Po Bartolomějské noci 1572 vytvořili hugenoti v jižní Francii prakticky samostatné území. Až roku 1598 získali ediktem nantským náboženskou svobodu a politickou rovnoprávnost. Jejich politická práva byla však v roce 1629 velmi zredukována kardinálem Richelieu a po roce 1685, za vlády Ludvíka XIV. nastalo jejich nové pronásledování. Více jak 200 tisíc hugenotů odchází z Francie do celé Evropy, ponejvíce do německo-pruských zemí.
Roku 1556 na španělský trůn nastoupil Filip II., který se snažil nastolit katolickou monarchii a silně podporoval katolické náboženství i v okolních zemích. Roku 1572 se podílel na vyvraždění Hugenotů ve Francii. Třeba že šlo o jednostranný útok na jinak nábožensky smýšlející lidi, podstatou zůstává, že se jednalo především o politickou čistku nepohodlných osob a motiv církevní byl silně převážen motivem mocenským. Tento masakr ukončil období míru sjednaného roku 1570 v Saint Germain, jenž zrovnoprávnil hugenoty s katolíky a byl zpečetěn zasnoubením mladého královského páru – Jindřicha Navarrského a Markéty (Margot) z Valois.
Jindřich IV. Navarrský - zakladatel dynastie
Bourbonů (* 13.12.1553, † 14.5.1610)
Od roku 1562 král navarrský a od roku 1589 král francouzský. Od roku 1569 předák
hugenotů. V období dočasného smíru s katolíky byl zasnouben s Markétou z Valois,
sestrou francouzského krále a dcerou Kateřiny Medicejské. Jejich sňatek roku
1572 měl být aktem smíření katolíků a protestantů. Ale vše bylo dopadlo jinak. K
osudnému masakru došlo asi šest dní po svatbě. Jindřicha Navarrského zásluhou
jeho manželky nezabili, ale uvěznili na francouzském dvoře, kde byl přinucen
přestoupit na katolickou víru. V roce 1576 však uprchl, přestoupení odvolal a v
čele hugenotů vedl válku na jihu Francie. Avšak podporoval krále Jindřicha III.
proti významnému rodu Guisů. Jindřich III. byl krátce poté zavražděn a na trůn
nastoupil Jindřich Navarrský. Ve snaze dosáhnout všeobecného uznání své
královské moci přihlásil se roku 1593 opět ke katolicismu. V roce 1594 jej
katolická Paříž uznala za svého krále (Henri IV.). Roku 1598 podepsal edikt
nantský, který nastolil náboženskou toleranci a tím ukončil náboženské války. V
roce 1609 byl zavražděn katolickým fanatikem.
Bartolomějská
noc byla organizované vraždění, které připravila Kateřina Medicejská a
rod Guisů za tiché podpory papeže. Král Jindřich II. byl smrtelně zraněn při
turnaji. Po jeho smrti ovdovělá královna Kateřina Medicejská začala Francii
vládnout jako regentka za své nezletilé syny: Jindřicha III., Františka II. a
Karla IX. Kateřina se narodila 13.dubna 1519 jako dcera Lorenza II. de Medici
vévody z Urbina a Madeleine de la Tour d' Auvergne. Kateřina byla katolička a
především šikovná diplomatka a intrikánka, jíž se přičítá několik vražd ve
vlastní rodině i okolí. Traduje se, že otrávila Jindřichovu matku a že omylem
otrávila i jednoho ze svých synů. Avšak ani jedna z domněnek o jejích
travičských praktikách a jí přiřčených vraždách není důvěryhodně historicky
doložena. Byla zapuzena synem Jindřichem II. a vypovězena na zámek Blois, kde
5.ledna 1589 zemřela.
Pro silnější povahy doporučuji vynikající film „Královna Margot“, který s úděsnou (drastickou) pravdivostí líčí pohnuté události Bartolomějské noci i její přípravu.
Světec,
na jehož výročí připadá tak tragická událost měl také velmi pohnutý život s
drastickým koncem. Bartoloměj, vlastním jménem Nathanael, se narodil v I.
století v Káni v Galilei. Toto aramejské jméno BAR TALMAI má význam "syn
Talmajův". Samotné TALMAI je obdobou hebrejského TELEM, což znamená BRÁZDA. Z
toho bylo odvozeno, že jeho otec byl oráč. Jméno Nathanael pak znamená „BŮH
DAL“.
Podle legendy jej seznámil s Ježíšem apoštol Filip. Kristus jej uvítal slovy: "Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti." Bartoloměj patřil k věrným apoštolům a po Jéžíšově smrti odešel šířit křesťanství do Arménie, Indie a Mezopotámie. Měl prý schopnost uzdravovat mentálně postižené a posedlé osoby. Tak prý vyléčil i dceru arménského krále Polimia, avšak ten však musel nejdříve s celou rodinou podstoupit křest. Byla doba velkého pronásledování křesťanů. Pohanští kněží nechali Bartoloměje chytit, uvěznit a krutě mučit. Byla mu za živa stažena kůže z těla a následně byl sťat (+ 1.století n.l.).
Od
konce 10.století odpočívají jeho ostatky v kostele svatého Bartoloměje v Římě.
Tento chrám nechal vystavět císař Ota III. (980 až 1002) na místě antického
Aeskulapova chrámu. Lebka svatého Bartoloměje je od roku 1238 uložena v dómu ve
Frankfurtu nad Mohanem. Tento mučedník byl vždy velmi uctívaný, je patronem
mnoha měst a živností. Je ochráncem Frankfurtu nad Mohanem, dále Maastrichtu,
Altenburgu, Plzně, atd. FOTO – KOSTEL Jednou z nejznámějších tradic (od
17.století) vážících se ke svátku svatého Bartoloměje je almská pouť, při níž
putují obyvatelé z města Alm do poutního kostela St.Bartholomä (u jezera
Königsee poblíž bavorského Berchtesgadenu). Plní tak dávný slib, který dali
svatému Bartolomějovi po skončení morové epidemie.
Mučedník se stal – jak jinak - patronem všech, kdo pracují s kůží: koželuhů, sedlářů a ševců. Ale nejen jich, ale i horníků, řezníků, knihařů, krejčích, sedláků, vinařů, pekařů, pastevců a štukatérů. Je i významným ochráncem proti kožním nemocem. Jako hlasatel evangelia bývá zobrazován s knihou nebo svitkem. Hlavním atributem svatého Bartoloměje je však stažená kůže, kterou drží v ruce nebo má přehozenou přes ruku, případně také nůž, kterým byl řezán.
Bartoloměj se také stal inspirací mnoha umělců. Se staženou kůží je znázorněn například na fresce od Michelangela ve vatikánské Sixtinské kapli.
V Praze najdeme chrám svatého Bartoloměje v Bartolomějské ulici na Starém Městě. Tento kostel si vedle své koleje nechal v 18.století podle plánů K. I. Dientzenhofera postavit řád Tovaryšstva Ježíšova (jezuité). V roce 1772 byl zrušen a poté jej v roce 1854 získala Kongregace šedých sester ošetřující nemocné ve špitálech a nemocnicích. Sálová stavba ve stylu vrcholného baroka vyniká nástropní freskou (1731) s náměty ze života svatého Vavřince od V. V. Reinera.
VEZA
zpět na stránky Rok na planetě Zemi
