wz

Svatá Barbora a mystérium třešňových květů

Jedním z prvních adventních svátků, kterému naši předkové přisuzovali magickou moc je, po sv. Ondřeji (30. listopadu), svátek sv. Barbory připadající na 4. prosinec. Lidé si toho dne řežou větvičky ovocných stromů – barborky, které si doma dávají do vázy pro radost a okrasu, vždyť do skutečného jara je tak daleko – ale nejen to, prostřednictvím větviček se v lidové magii věští budoucnost. A to ne budoucnost ledajaká; která svobodná dívka by nechtěla vědět, zda se již v příštím roce nevdá?

Větvičky nejen třešňové

Jako Barborky se dnes řežou převážně třešňové větvičky. Podle tradice to však mohou být snítky z jakýchkoliv stromů a keřů, které ve váze mohou rozkvést. Tradice barborek je prastarého původu. Říká se, že v nich lze spatřovat odraz příběhu z apokryfních (tedy církví nekanonizovaných) evangelií. V nic lze číst, že snoubence pro Pannu Marii vybrali kněží jeruzalémského chrámu právě podle toho, čí snítka vložená do vody vyrašila první. Snad se i zde navázalo na ještě starší tradice prastarých věštebných praktik, podle kterých rozkvetlá větvička dívce říkala, že se v následujícím roce vdá. Ovšem zde nutno slečny varovat – není dobré snítku pěstovat na veřejně přístupném místě – protože pokud nevykvete, je to důkaz že dívka již není panna (doby se mění, že…). Rozkvetlý proutek si dívka má dát do šněrovačky, aby si ho mládenec všiml (a dovtípil se – když ne on a teď, tak může mít navždy smůlu).

Zajímavý je popis původní praxe, kterak po uříznutí větvičku opatrovat. Podle ní má být v nádobě s barborkou voda každodenně měněna. Dívka, která o snítku pečuje, ji má přinášet od pramene či studny ve vlastních ústech a z nich zvolna do nádoby vypustit po větvičkách Tento postup je nesmyslný jen zdánlivě, ve skutečnosti má své botanické opodstatnění. Dnešními slovy řečeno, dává rychlené dřevině perfektní stimulaci. Voda ohřátá po cestě od pramene na tělesnou teplotu probouzí život. Voda pak také obsahuje sliny a ty enzymatickou cestou narušují pryskyřičné povlaky pupenů. Výsledek je ověřený – odstup tří týdnů od Štědrého dne (respektive snad původně ode dne Slunovratu) postačuje k tomu, aby pupeny na snítce rozkvetly.

Pokud se vám nechce nosit vodu v ústech (zřejmě od vodovodního kohoutku), můžete si postup zjednodušit tak, že snítky denně na chvíli vykoupete ve vodě, která má právě tělesnou teplotu.

A ještě k těm k větvičkám - jak vám klade na srdce ve svých článcích o bylinkách přítelkyně Morgana - z přírody si berte jen tolik, kolik opravdu potřebujete. Třešeň vám ty tři větvičky ráda dá, zvláště když ji předem poprosíte a vysvětlíte, proč je potřebujete.

Barborka z třešně Barborka ze sakury

Se svátkem sv. Barbory je spojena i typická postava, stejně jako je Mikuláš či Ježíšek. Tato postava ovšem v dnešní době téměř zanikla. Svatou Barboru by měla představovat štíhlá, dlouhovlasá dospělá žena v bílém hávu. Obchází se zpěvem a modlitbami v předvečer svátku, tedy 3.prosince. Vstupu se dožaduje klepáním metlou na okno a zvoněním zvonečkem. Kolem pasu má širokou pentli s dlouhými, volně vlajícími konci. Konce pentle jsou dlouhé a visí u boku. Na hlavě má Barbora mít korunku, nebo věneček; dlouhé vlasy si pak rozčeše tak, aby jí zakrývaly obličej. Stejně jako jiné postavy v tomto období, i ona může přinášet dárky. Hodným dětem rozdává z košíku ovoce a ořechy; uličníci se však třesou – ty potrestá proutěnou metlou.

Zvyk s větvičkami se týká jen pár dnů v roce; nutno ovšem podotknout, že sv. Barbora byla také patronkou horníků.

Další zvyky spojené s Barborkami

Rozkvetlou větvičku svažte do věnečku, vezměte si ji na Hod Boží do kostela. Podíváte-li se při mši skrz kolečko, můžete prý odhalit, která z vašich sousedek by vám mohla uhranout kozu či dokonce manžela. Jak to poznáte? Při pohledu věnečkem prý budou čarodějnice vypadat tak, jako by seděly zády k oltáři.

Nařežte větviček tolik, kolik máte nápadníků (pozor, se zdravou sebekritikou - motorovou pilu nechte doma!). Každou větvičku označte jménem. Vaším vyvoleným bude ten, jehož větvička rozkvete nejdříve.

Legenda o sv. Barboře

Jméno Barbora prý původně, tedy v dobách římského impéria, označovalo barbarku (Barbara), tedy ženu, která nebyla římskou občankou. Sv. Barbora podle legendy žila ve 3. století po Kristu a byla jednou z nejpopulárnějších světic středověku a. Narodila se v rodině bohatého kupce, pohana a nepřítele křesťanství. Otec se snažil dceru ochránit před nebezpečím okolního světa; zejména před zakázaným křesťanským učením, které sám považoval za velké zlo. Proto pro dceru nechal postavit kamennou věž vybavenou veškerým komfortem a přepychem; v té ji zavřel. Netušil však, že mezi sloužícími jeho domu je i jeden tajný křesťan. Tomu se Barboru podařilo obrátit na křesťanskou víru. Otec u ní však jednou měl nalézt křížek a tím se vše prozradilo. Následovaly prosby, aby dívka svou víru odvolala, bezvýsledné. Barbora skončila pro svou víru mučednickou smrtí; zde se podrobnosti rozcházejí, ale ještě tak nejmírnější verze je ta, podle které otec pln nenávisti své dceři sťal hlavu vlastní rukou. Nikoho asi nepřekvapí, že v tu chvíli sjel z čistého nebe blesk, který otce – vraha na místě sežehl.

Svatá Barbora ve výtvarném umění

Svatí byli po celý středověk předlohouí všech významnějších uměleckých děl. Svatá Barbora má jednu velkou výhodu – mezi ostatními světicemi ji poznáte podle věže se třemi okny (symbolu jejího vězení), kterou drží v ruce. Ve druhé ruce může držet meč, symbolizující její mučednickou smrt stětím nebo také kalich s hostií a další atributy panny mučednice – palmový list a knihu.

Krásnou ukázku jihočeské gotické dřevěné polychromované plastiky sv. Barbory z roku 1380 vidíte na obrázku, který jsem našel na českokrumlovském serveru. Plastika pochází z šumavského kostela sv. Tomáše pod Vítkovým Kamenem.

Svatá Barbora

Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře

Jednou z nejznámějších památek na celém světě pojmenovanou po sv. Barboře je chrám sv. Panny Barbory; katedrála, kterou obyvatelé Kutné Hory vyvzdorovali a postavili navzdory králi, vrchnostenské správě i církvi. Nemohli se totiž smířit s tím, že se v Praze staví katedrála sv. Víta a dokonce i v nedalekém Kolíně katedrála sv. Bartoloměje. Bohatství pocházející z kutnohorských dolů tedy posloužilo i k této stavbě a katedrála byla zasvěcena sv. Barboře, patronce horníků. Stavba s přestávkami trvala 170 let.

Nakonec si řekněme jednu takovou spíše perličku. Roku 1950 byly administrativně sloučeny Kutná Hora a nedaleký Sedlec. Tím se Kutná Hora stala jediným městem u nás (a jedním z mála na světě), kde jsou dvě gotické katedrály. Roku 1995 byla Kutná Hora zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Bohužel, před několika týdny proběhla sdělovacími prostředky zpráva, že opěrné pilíře chrámu jsou v takovém stavu, že celé katedrále akutně hrozí zřícení.

Chrám sv. Barbory


zpět na stránky Rok na planetě Zemi

 

Zpět k Mostu ?

JL