wz

Mysterium velikonočního beránka

Židé žili pod římskou nadvládou od roku 63. před naším letopočtem. Mnoho skupin se pokoušelo vyhnat Římany, ale drobné vzpoury a rebelie byly vždy potlačeny a končily ukřižováním vůdců židovského lidu. A tak naděje na příchod spasitele byly v popředí zájmu židovského národa a čas od času se i nějaký samozvaný prorok objevil a zase tiše zmizel. Se zvyšujícím se útlakem a terorem Římanů se zvyšovalo i očekávání příchodu Mesiáše - Spasitele.

Středobodem židovského náboženství byl Chrám v Jeruzalémě. Kostel byl postaven ve tvaru prostého stanu, jaký používal Mojžíš na poušti. V době Ježíšově to byla krásná a bohatá stavba. Skládala se ze tří částí - nádvoří pro nežidovské návštěvníky, nádvoří pro ženy; na nádvoří Izraelitů měli přístup jen židovští muži. Stál zde kostel, v němž kázali kněží, ve svatyně přebýval výhradně Jahve (Starozákonný Bůh). V kostele se denně střídaly modlitby, kadidlo, obilné a zvířecí oběti, ale do svatyně mohl vstoupit pouze jednou v roce, v den pokání, nejvyšší kněz, aby nabídl oběti pro odpuštění lidstvu.

Mezi Židy existovaly v Ježíšově době čtyři různé náboženské skupiny:
Místní šlechtou byli seducejové, kteří chtěli zachovat stávající řád.
Farizejové byli zbožnou sektou vzdělanců a učitelů.
Zéloti byli revolučně naladěni a připraveni zvednout meče proti Římanům.
Esenští byla separatistická sekta s vlastními obřady, která odmítala kult jeruzalémského chrámu. tato sekta pravděpodobně žila v Kumránu.

Mezi Židy docházelo k nejrůznějším pokusům o ozbrojená povstání, jako třeba za Judy Galilejského v šestém roce n.l., který vyvolal vzpouru proti placení daní Římanům, neboť hlásal, že země náleží Židům. K největším nepokojům došlo v polovině prvního století.
Roku  66 n.l. začalo celonárodní protiřímské povstání tzv. První židovská válka, trvající do roku 69, kdy Římané oblehli Jeruzalém. Jeho obyvatelstvo a obránci byli v roce 70 téměř vyhladověni a římské legie pod vedením císaře Vespasiana město dobyli, Chrám vypálili a srovnali se zemí. Z Chrámu zbyla jen západní zeď - dnešní Zeď nářku.

Ježíš žil v letech cca 4 př.n.l. až 33 n.l. Přesné datum jeho narození není možné určit. Ikdyž jeho narozením začíná západní letopočet, v šestém století se mnich Dionýsius Exiguus dopustil při číslování chyby, když u jednoho z císařů vynechal několik let. Biblické texty tvrdí, že se Ježíš narodil před Hérodotovou smrtí, ten ale zemřel v roce 4. př.n.l.
Ježíšovým skutečným jménem bylo Ješua bar Jusuf - Ježíš, syn Josefův. Než začal Ježíš kázat, byl označován jako tekton - což je řecký výraz, který znamená truhlář, tesař nebo dokonce stavitel.
V Novém zákoně vyprávějí  o jeho životě čtyři záznamy - evangelia Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Všechna popisují Ježíše jako svatého muže, který ve své době bořil náboženská a sociální tabu - například pojedl s výběrčími daní, hovořil s prostitutkami a dotýkal se malomocných.

Ale především mezi lidem hlásal příchod Božího království, o kterém jednou mluvil jako o nadpřirozené události, která změní běh světa, jindy zase jako o vnitřní změně vědomí, která proběhne v nás, jenom když o ni budeme usilovat. Bůh byl zmiňován jako Otec (v aramejštině ABBA), ke kterému měl Ježíš velmi intenzivní a důvěrný vztah.
Jeho kázání a popularita mezi chudinou k němu přitáhly pozornost Římanů, avšak jeho výroky namířené proti Chrámu  - Zbořte tento chrám, a ve třech dnech ho postavím! - pobuřoval (a ohrožoval ve funkcích) především židovské církevní hodnostáře.

Je nesporné, že právě na jejich popud byl Ježíš obviněn, odsouzen a ukřižován. Jeho učedníci byli rozehnáni, avšak o tři dny později se opět sešli a zvěstovali, že Ježíš vstal z mrtvých. Tím, jak věřili, se stal Bohem a Spasitelem.
Pohledy na příběh o vzkříšení se různí. Prázdná hrobka, spatření vzkříšeného Krista a obrat v chování zděšených učedníků - až na drobné rozdíly jsou tyto prvky obsaženy ve všech čtyřech evangeliích. Avšak nikdy nebudeme moci s jistotou určit, co se skutečně historicky přihodilo. Faktem je, že učedníci se změnili. Ze sklíčených, vyděšených a všude možně skrývaných nešťastníků povstali kazatelé, kteří tváří v tvář smrti zformovali nové, vitální náboženství, které uchvátilo starověký svět.

Mýty a příběhy jsou důležitými záležitostmi, universální tematikou. jsou to průniky do našeho nitra. Příběh o Ježíšovi je často přirovnáván ke starým mýtům pro svůj ústřední motiv umírajícího a rodící ho se božství.
Pohanské náboženství znala zrod božských vykupitelů. Příkladem je třeba kult Eset (Isis) uctívaný ve starověkém Egyptě. Ta byla ve druhém tisíciletí př.n.l. nazývána Matkou Boží (Mut Netjer). Je zobrazována, jak chová svého syna Hora, božského zachránce, který pomstil svého otce Usireva, jež byl zavražděn svým bratrem Sethem, ale pak znova oživený Eset. Obrazy Eset a Hora se až nápadně podobají pozdějším obrazům Panny Marie s dítětem Ježíšem...

 

 

Také umírajících a vzkříšených bohů, jako je třeba Usirev a Dionýsius bylo bezpočet. Někteří historikové se domnívají, že idea vzkříšení byla vypůjčena ze starých vegetačních mýtů, stejně jako obraz putujícího židovského svatého muže má svůj původ v oblíbené pohanské představě krále zrna.

Ježíš byl skutečnou historickou postavou, mužem, který byl popraven za vlády římského císaře Tiberia, kdy byl místodržícím Judeje Pilát Pontský. V římských historických pramenech a židovských textech té doby nacházíme osamocené zmínky o Ježíšovi jako o reálném muži. Není to mytický hrdina z časů bylo-nebylo. Klasické mýty a jejich příběhy hovoří o věčných záležitostech, jež se ve skutečnosti pravděpodobně vůbec neudály. Ale Ježíšův příběh je příběhem konkrétního muže v konkrétní době, ale s nadčasově platným poselstvím. Snad pohanské mýty o umírajících a vzkříšených byly dobrými sny seslanými lidstvu, aby se připravilo na Kristův příchod. Kristus je králem zrna, ale tentokrát obdařený skutečným tělem.

 

 

Obětní beránek

Židovský svátek Pesach a křesťanské Velikonoce jsou spolu velice úzce spjaty. Oboje oslavují vzkříšení - obnovu, jako symboliku svobody člověka.
Pesach - Překročení - je prvním ze tří svátků (Šavuot, Sukot), oslavujících odchod Izraelitů pod Mojžíšovým vedením z egyptského otroctví (v 18. až 13. století před Kristem). Překročením je myšlena událost, kdy anděl zkázy procházel Egyptem a překračoval domy Izraelitů označené krví beránka. Proč beránka? Podle biblického vyprávění žádal Moše faraona, aby propustil Izraelity z otroctví a ti mohli z Egypta odejít. Když faraon jeho žádost odmítl, tak Bůh skrze Mojžíše potrestal Egypt deseti ranami. Poslední z nich bylo vyhubení všech prvorozených, mezi zvířaty i mezi lidmi. Židé byli této zkáze uchráněni díky krvi obětovaného beránka, jíž byly označeny veřeje židovských domů, což znamenalo: My nejsme Egypťané - a tím byli Izraelité uchráněni.
Veřejně obětovat jedno z posvátných božstev bylo v Egyptě chápáno jako hrdelní zločin. Zaříznutí beránka - egyptské modly a znaku - mělo tedy znamenat konec otročení jak fyzického, tak duchovního a zrod židovského národa, který odchází do vlastní země, do Judei.
Splnění příkazu pesachové oběti tedy odráží odvahu a pevnost odhodlání učinit rozhodující krok k opuštění Egypta a odpoutání se od něj jak fyzicky, tak duševně. K této době se tedy váže vznik svátku Pesach a tradice pravidelné oběti beránka v jeruzalémském Chrámu. Je to doba oslav a hoštění především pečeným masem z košer zvířete - beránka.

Oběť beránka v předvečer Pesachu byla obětí, jež mohli vykonat pouze kněží a pouze v Chrámu v Jeruzalémě. Ten, kdo chtěl jíst tohoto beránka, musel na Pesach přicestovat do Jeruzaléma, kde se sešlo v době tohoto svátku až dva miliony poutníků - jak se o tom zmiňuje Josef Flavius. Ten, kdo se z jakéhokoliv důvodu nemohl zúčastnit sederu (večeře) v Jeruzalémě, mohl i mimo toto Svaté město uspořádat seder, který byl totožný s tím v Jeruzalémě až na to, že při této náhradní večeři chyběl na stole právě ten pečený beránek. Po zničení Chrámu se již konal seder bez beránka. Připomínala ho pouze jehněčí kost na rozprostřeném sederovém stole.

V době, kdy stával jeruzalémský Chrám, bylo povinností každého muže přinést pesachového beránka jako připomínku na obětování beránka, jež Židy uchránila před desátou egyptskou ranou. S obětním beránkem se muži vraceli dolů do jeruzalémských ulic a s rodinami slavili odchod z Egypta: pili čtyři poháry vína a jedli maso beránka, macesy a hořké byliny.
V dnešní době se po večerní motlitbě sejde rodina k nejdůležitějšímu večeru - sederu (uspořádání), kdy na stole oběť beránka symbolicky připomíná  drůbeží kost, položená na sederovém talíři.

Obětování beránka jako záchrany Židů můžeme tedy přirovnat k obětování Ježíše coby spasitele (nejen) křesťanů. Od tohoto podobenství je tedy odvozeno označení Ježíše Krista jako Agnus Dei - Beránek boží.

 

Rozjímejme v pohodě a v klidu v tomto čase Velikonočním - užívejme si jara v plném rozkvětu!

 


zpět na Rok na planetě Zemi

Zpět k Mostu ?

VEZA