wz

Adventní zamyšlení

Tento článek jsem si dovolil převzít ze stránek kardinála Miloslava Vlka

Ty doby, kdy komunistický totalitní režim používal období všech církevních svátků k ideologickému boji, k tomu, aby se vysmíval „ církevnímu tmářství“, očerňoval a popíral historické události narození i umučení Ježíše Krista, jsou už minulostí. Dnes je to spíše byznys, který se církevních svátků zmocnil a profituje na nich. Ale v mnoha oblastech života společnosti se objevuje fenomén, který odborníci na současné společenské trendy nazývají „postmoderní respiritualizace“.

Tento trend se projevuje nejrůznějším způsobem. Např. růstem řady sekt. I těmi jejich nejbizárnějšími neprověřenými „duchovními“ sliby se lidé nechávají nachytat. Jiným jevem z této oblasti je, že lidé utíkají z každodenního ubíjejícího stresu moderního života a vyhledávají chvíle ticha a meditace v různých klášterech. Přidávají se k dennímu rytmu komunity, aby prožili chvíle soustředění, vnitřního usebrání, očištění a pokoje. V sousedním Německu dává takovou nabídku asi 200 klášterů. V r. 2006 jimi prošlo asi 200 tisíc návštěvníků, kteří zůstali kratší či delší dobu. I u nás takovou možnost nabízejí dva kláštery, klášter trapistů v Novém Dvoře a karmelitánů v Kostelním Vydří. Myslím, že k tomuto novém trendu „hledání“ v neposlední řadě přispívá nejistota a pocit ohrožení působený např. velkými přírodními katastrofami, cunami, a také velkou ekonomickou krizí, propouštěním, nezaměstnaností… Člověk se cítí ohrožen a má pocit, že mu nemůže nikdo pomoci…

Za všemi těmito jevy je skryto více nebo méně uvědomělé hledání Boha v nitru člověka. Před šestnácti sty léty sv. Augustin ve svých Solilokviích vyjádřil hledání známým dosud platným výkřikem: „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a nepokojné je srdce lidské, dokud nespočine v tobě…“ Tomuto hledání sebe sama, svého zakotvení, pevného bodu pod nohama vychází Bůh vstříc. On zná člověka, kterému na začátku vtiskl svou podobu, určení ke společenství, i k tomu nejvyššímu společenství se sebou samým. Nenechává člověka trápit se a tápat v hledání své identity, jejího naplnění. Bůh mu hledání usnadňuje - on byl první, kdo sám hledal člověka… „Adame, kde jsi…“ (Gen 3,9), volal už v ráji. Z hořícího keře na poušti ukázal Mojžíšovi, že zná trápení svého národa v zajetí v Egyptě, že sleduje svůj národ (srov. Ex 3,7 ad.), a rukou Mojžíšovou ho vysvobodil. Dějiny vyvoleného národa jsou úžasnou láskyplnou ukázkou, jak Bůh znovu a znovu hledá člověka, svůj národ, a jak proroci udržují v jeho dějinách živé vědomí, že on je blízko a že chce mít s nimi důvěrné společenství. Naplnění toho společenství připravovali proroci ve Starém zákoně, když ve svých předpovědích mluvili o příchodu Mesiáše k vyvolenému národu, v němž bude naplněno nejvyšším způsobem ono hledání a nalézání člověka Bohem, který se přiblíží. Bůh se vtělil, stal se člověkem, aby ho člověk mohl snáze nalézt.

Tyto úžasné skutečnosti dějin, které se v jednom malém národě na Blízkém východě staly, si ve čtyřech týdnech adventní doby jako přípravu na Vánoce připomínáme. Dvě sváteční období, adventu a Vánoc, na sebe navazují a spolu neoddělitelně souvisejí. Liturgie adventní doby je naplněná dávnými, staletými proroctvími, která čteme, o kterých meditujeme a o nichž se káže a hovoří. To vše si připomínáme a prožíváme i účastí na rorátech. Tyto rorátní zpěvy představují velkou starou duchovní i kulturní tradici adventu. Ze silné atmosféry adventních bohoslužeb vyrůstá pochopitelně očekávání naplnění dávných proroctví. A o vánočních svátcích slyšíme biblické texty, které představují jejich naplnění. Vše, čím jsou Vánoce obklopeny, vyjadřuje radost z tohoto naplnění a vděčnost za ně: vánoční přání, dárky, betlémské světlo, vánoční stromek, jesle pod ním, atd. Betlémské světlo je symbol: z Betléma vyšlehlo světlo nové duchovní kultury evangelia do dějin člověka. Dnes si to přinášením betlémského světla připomínáme…

Byznys a celá ta superhektická předvánoční honba za nákupy, která začíná mnohde už v měsíci říjnu, lákající vánoční výzdoba ve výkladních skříních i uvnitř v obchodech a řetězcích využívá (nebo zneužívá?) v naší sekularizované době tu silnou duchovní náplň Vánoc pro konzum.

Jádro Vánoc je však toto: Ježíš přišel na tuto zem jako největší Boží dar, Bůh nás obdaroval ve svém Synu. Naši předkové více chápali vlastní hlubokou duchovní náplň Vánoc. Vytvářeli „kulturu Vánoc“, když „napodobovali“ obdarovávajícího Boha tím, že obdarovávali i sebe navzájem a že obdarovávali zvláště ty nejpotřebnější. Ten shon příprav, nákupů, pečení a vaření zřejmě podvědomě rozvíjí vnitřní pocit: já sám si vše zajistím, vytvořím radostnou pohodu… To také umožňuje zapomínat, že ve světě je tolik hladu. Hladovějící děti, matky s dětmi, dospělí, staří, nemocní… Myšlenka Vánoc by měla vytvořit nějakou velkou akci pro chudé a potřebné. Z našich nákupů bychom měli určité procento vědomě odevzdávat na zvláštní vánoční konto pro potřebné…

V celé předvánoční honbě zcela zaniká to základní spojení adventu a Vánoc – Bůh přislíbil, připravoval a s jistotu své sliby splnil. I dnes se mohu spolehnout ve svém osobním životě na tuto ověřenou jistotu. Bůh, jehož velká láska k člověku se projevila v narození Ježíše Krista, je věrný a jeho láska k člověku je pevná jistota, jistější než konta v bankách… Vánoce ale nejsou jen krásno s poetickou vzpomínkou na minulost, ale ony nás zvou k aktuálnímu prožití. Ježíš totiž řekl: „já jsem s vámi po všechny dny až do konce časů…“ (Mt 28,20). Tedy Vánoce – i beze všech ozdob – zůstávají v církvi trvale: Bůh přišel, aby s námi zůstal. Vánoce v nás tuto silnou skutečnost obnovují…

V dlouhých adventních večerech by stálo za to si v klidu a tichu otevřít bibli a číst si u proroka Izaiáše nebo Sofoniáše o těch událostech, které jsou – po dvou až třech tisíciletích - základem našeho dnešního slavení. Nesouvisí to snad těsně s naším nitrem, s naší identitou, s naším neklidem a hledáním …?

Kardinál Miloslav Vlk


zpět na stránky Rok na planetě Zemi

Zpět k Mostu ?