wz

Svatá Walburga

O kapličce svaté Walburgy na magickém franckém vrchu zvaném Walberla, jsem se zmínila v článku Keltové na Ehrenbürgu. Kdo byla tato svatá žena, s jejímž jménem se v Německu setkáváme na každém kroku a jejíž jméno se nám může zdát tak nějak podivné? Jedná se o jméno ryze německé, v Česku nejspíš vůbec při křtu nepoužívané, i když v době před II.světovou válkou v českoněmeckém pohraničí nebylo tak neobvyklé. Třeba na Liberecku můžete dnes potkat ženu v nejlepších letech, jíž sousedi a známí oslovují Valino - což je počeštěná Walburga.

Ranné křesťanství v Británii

V době, kdy se územím Římské říše začíná šířit svaté písmo Evangelia, probíhá na území Británie více méně nenásilný proces, při němž Keltové přijímají římskou kulturu a způsob života. Jsou budovány silnice, lázně a města. Jediní, kteří odolávali této civilizační změně byli Piktové, žijící na území dnešního Skotska, které bylo v té době odděleno Hadriánovým valem od římského jihu.

Samotné křesťanství se v Británie objevuje velice záhy. Traduje se, že tu kázal a mučednickou smrtí zemřel sv. Aristobulos. Existuje popis umučení britského prvomučedníka sv. Albana na začátku 3. století, kde je zmínka o křesťanských duchovních a o věřícím lidu. Ze začátku čtvrtého století existují zprávy o určité církevní organizaci, kdy se měl londýnský biskup Restitius spolu s dalšími dvěma britskými biskupy účastnit sněmu v Arles v provincii Galii (dnešní Francii). Začátkem třetího a po celé čtvrté století je Římská říše otřásána nejrůznějšími krizemi což kromě jiného vedlo k odvolání legií a kolem roku 410 i k odvolání římské správy z Británie, na jejímž území zůstalo pořímštěné – do značné míry již křesťanské – obyvatelstvo.

Tehdy odchází svatý Patrik hlásat evangelium do Irska a zakládá zde monastýry jako centra křesťanské misie, které se zasloužili o obrácení skotských Keltů ke Kristu. Tři největší centra křesťanství - Wales, Skotsko a Irsko byla v neustálém kontaktu, duchovní se navzájem navštěvovali a vytvořila se tak zvláštní keltskokřesťanská místní církev se svéráznými tradicemi. Je to zvláštní, ale největší zájem projevili místní věřících o mnišství. Jsou zakládány četné anglo-benediktinské mužské i ženské kláštery, v kraji žije mnoho svatých poustevníků - mužů i žen. V čele církevní jednotky stojí představený kláštera, který je buďto sám biskupem, anebo když žádný biskup není, tak jeho funkci vykonává jeden z bratří. Populárním a častým jevem bylo tzv. „vyhnanství pro Krista“, kdy mniši a jeptišky odcházeli do velmi vzdálených míst - např. dnešní Francie, na Normandské ostrovy či do Německa a přinášeli tam s sebou víru v Krista.

Římský papež Gregorius I. Magnus (540-604) vyslal svatého Augustina spolu s třiceti dalšími mnichy do Británie. Misie měla úspěch - Augustin měnil pohanské chrámy na křesťanské a víra v Krista pomalu mezi anglosaským lidem zdomácněla. Od osmého století je tedy celá Británie víceméně součástí římské – tehdy pravoslavné církve. Biskupové se stávají rádci a diplomatickými vyslanci panovníků. Jsou zakládány knihovny a budovány kláštery, které kromě duchovního života šíří i vzdělání. V době, kdy je téměř celá tehdejší Evropa – až na několik výjimek (např. Velká Morava) ještě polobarbarská, jsou v anglických klášterech opisována a šířena díla antických klasiků. Centrum církevního života se přesouvá z Irska do Anglie a svatý Beda Ctihodný píše latinsky své Církevní dějiny národa anglického. Anglosaští mnichové odcházejí na evropský kontinent jako misionáři. Svatý Willibrord evangelizuje dnešní Nizozemí a Lucembursko, svatý Bonifatius obrací ke Kristu Němce.

Svatý strýček

Narodil se jako Willibord či Winfried (ale také Winfrid či Wynfrith) v mezidobí let 672 - 673 v Davonshiru v Anglii. Byl dán do anglosaského benediktinského kláštera v Exeteru, později přešel do kláštera v Nurslingu, kde studoval teologii a ve svých třiceti letech byl vysvěcen na kněze. V té době kulminovala obrovská misijní činnost anglosaských mnichů na evropské pevnině mezi kmenově příbuznými Sasy a Frísy. Tak i on roku 716 odchází jako misionář do Fríska (Friesland v Holandska), ale kvůli zdejšímu válečnému konfliktu se musí vrátit zpět do Anglie. Před svou druhou misijní cestou přichází roku 718 do Říma k papeži Gregoriusu II., který mu změní jméno na Bonifatius a pověří ho misijní činností na území Německa. Nejdřív se ale ve Frísku Bonifatius připojí k misionáři Willibrordu a pomáhá mu v jeho činnosti, později už působí samostatně v Horním Hesensku a Durynsku; v rámci své misie putuje i mezi Antverpami a Utrechtem.

Roku 722 byl Bonifatius vysvěcen na biskupa a o rok později jej papež Řehoř III. jmenoval arcibiskupem. Zřizoval kláštery a nová biskupství (v Regensburgu, Passau, Salzburgu a Frísku), svolával synody (742 Concilium Germanicum, 743 Les Estinnes, 744 Soissons) a vychovával nové misionáře. V roce 744 založil klášter ve Fuldě v Hessensku. Delší dobu pak zůstal v Itálii, v mateřském klášteře benediktinů Montecassino, kde studuje benediktinský klášterní život. Po svém návratu roku 748 zakládá ve Fuldě při klášteře kněžský seminář a klášterní školu. V roce 754 se vypravil na území svého prvního misionářského působení - do Fríska, kde během cesty byl 5. června spolu se svými 50 souputníky u Dokkumu zavražděn. Jeho tělo bylo přeneseno do kláštera ve Fuldě a tam pohřbeno. Později byl prohlášen za svatého. Svatý Bonifác - zvaný apoštol Němců - byl největší anglosaský misionář na pevnině, jedna z nejdůležitějších klíčových postav Západu, průkopník křesťanského společenství evropských národů. V Bavorsku se jeho památka vzpomíná 14. června.

Tři svatí sourozenci

Walburga se narodila roku 710 v šlechtické rodině v jižní Anglii v hrabství Dorset, patřící do anglosaského království Wessex. Její otec Richard byl pravděpodobně šlechtic, neboť byl majitelem pozemků; legenda ale říká, že byl přímo králem Wessexu. Její matka Wunna byla sestra svatého Bonifatiuse. Walburga měla pět sester, ale daleko známější jsou její dva bratři - Willibald (* 700) a Wunibald (* 701). Tito tři sourozenci byli později prohlášeni za svaté, k tomu ale dojdeme.

Jejich strýc biskup Bonifatius rozhodl, že sourozenci budou vychováni v klášteře ve Wimbornu v hrabství Dorset – což byl klášter králů z Wessexu. Walburga své mládí v klášteře prožila nejen v přísném křesťansko-asketickém učení, ale zabývala se vedle anglosaských zvyklostí i řeckou a římskou literaturou. Po vstupu do benediktinského kláštera zde zůstala až do roku 750. Otec Richard odjíždí roku 720 s oběma syny z Anglie do Říma. V Toskánsku ve městě Lucca však roku 722 umírá; je zde pohřben v kostele San Frediano. Willibald putuje sám do Palestiny a dále do Konstantinopole. K roku 729 máme zprávu, že se účastní obnovy benediktinského kláštera Montecassino v Neapolském zálivu.

Roku 738 je Wunibald pověřen svým strýcem biskupem Bonifatiusem misijní cestou do Thüringenu a Bayeru. Roku 751 zakládá mužský benediktinský klášter v Heidenheimu a vede jej až do své smrti roku 761.

Po desetiletém klášterním životě je Willibald vyslán papežem Gregor III. na misijní cestu do regionu, kde měl své misijní sídlo jeho strýc Bonifatius. Ten sem pozval na misijní pobyt i anglosaské jeptišky. Roku 741 je Willibald jmenován biskupem a stává se prvním biskupem (v letech 741 až 787) v německém Eichstättu.

V roce 750 připlula Walburga spolu se svou příbuznou Liobou a dalšími jeptiškami z Anglie do Německa a stala se řeholnicí v klášteře v Tauberbischofsheimu. Z pověření svého strýce arcibiskupa Bonifatiuse působila v mainzské diecézi jako misionářka.

Walburga abatyše

Podle životopisu "Vita Wynnebaldi" je jisté, že Walburga po smrti svého bratra Wunibalda od roku 762 převzala vedení kláštera v Heidenheimu jako abatyše a všemi silami se přesvědčivě a zbožně starala o šíření evangelia mezi částečně pohanským obyvatelstvem. Nebylo tehdy obvyklé, aby představenou mužského kláštera byla žena. To Walburga předpokládala a spolu se svými jeptiškami zde založila ženský konvent, čímž vznikl první německý dvojitý klášter, který Walburga vedla jako abatyše 16 let. Představenou prvního ženského řádu se stala anglosaská jeptiška Hugeburca, vzdálená příbuzná Walburgy, která se stala známou tím, že sepsala "Vita" – životopis Walburgy, kde je psáno, že Walburga v radostech i v bolestech a starostech měla ustavičně Boha před očima. Milovala samotu a mlčenlivost, přesto musela přijímat mnoho návštěv prosících o radu a pomoc, kterou neodmítala. Zámožní příznivci přicházeli s dary, které vděčně přijímala, ale pro klášter podržela jen to, čeho bylo nezbytně třeba, ostatní rozdávala strádajícím. V pozdním středověku, kdy řádily nakažlivé nemoci a podvýživa se šíří pověsti o léčitelském umění a dobrotě heidenheimerské abatyše rychlostí blesku.

Roku 777 nechal biskup Willibald otevřít hrob svého bratra Wynnibalda, neboť se na něm zjevovala různá znamení a činily zázraky - a jako zázrakem bylo i celé tělo zachovalé a vypadalo zcela zdravě. Wynnibald byl prohlášen za svatého jako první ze tří sourozenců.

Roku 779 (může to být ale i roku 780) dne 25.února Walburga umírá, na tu dobu v úctyhodném věku. Byla pochována v klášteře v Heidenheimu. V bývalém klášterním kostele - nyní evangelickém, stojí ještě dnes dva gotické náhrobky - jeden patří Walburze a druhý jejímu bratru Wunibaldovi. Její ostatky jsou však také v Bornheimu a Eichstättu, kde stojí překrásný kostel sv. Walburgy, dostavěný roku 1706. V tomto kostele je také uchováno jedno z jejích nejstarších zobrazení. Jedná se o dřevěnou bustu z 11. století. Řeholnice je znázorněna s korunou, žezlem a jablkem, což je odkaz na její šlechtický původ, avšak i přes svůj vznešený rod byla tato světice uctívána především v lidových vrstvách. Později je svatá Walburga již znázorňována s jinými atributy a těmi jsou berla, lahvička s olejem a tři klasy. Terakotová figura z roku 1460 v severním portálu dómu v Eichstättu zobrazuje poprvé lahvičku s olejem, která je od 16.století považována za svatý atribut.

Po její smrti se benediktinského dvojkláštera ujal její bratr Willibald - biskup z Eichstättu. Ten 7.července 787 umírá a je jako druhý ze sourozenců svatořečen.

Roku 870 se stává představeným kláštera v Eichstättu biskup Otkar. Ostatky Walburgy jsou na jeho popud exhumovány a přeneseny z Heidenheimu do Eichstättu a zde uloženy pod kamennou desku, z pod níž začal prýštit živičný olej, později známý jako "Walburgisöl" (Valpuržin olej), o němž se věřilo, že má zázračné léčivé účinky. Její hrob se stal poutním místem a kult svaté Walburgy byl na světě. Bylo zahájeno její svatořečení. Za své zásluhy při šíření křesťanství a christianizaci Franků byla prohlášena za svatou.

Podle kronikáře Wolfharda si někdy kolem roku 880 biskup Otgar stěžuje, že ona (Walburga) od "špinavých nohou dělného lidu denně šlapána jest". Nařídil proto stavební úpravy kostela; kosti svaté Walburgy byli vyzdviženy a slavnostně uloženy v podzemní kryptě, kde leží v kamenné schránce za železnou mříží. Později bude v těchto místech vybudováno velkolepé benediktinské opatství.

Legenda vypráví, že blízkému zámeckému pánu těžce onemocněla dcera a nic nepomáhalo. Walburga, když se o tom dozvěděla, byť už začala noc, vydala se k zámecké bráně. Tam se k ní přihnali psi - avšak přispěchal zámecký pán, maje o ni strach. Ale ona řekla, že je služebnicí Ježíše Krista, který ji ochraňuje a psi se stáhli. Pán ji dovedl k umírající dcerce a ona poprosila, aby se rodiče připojili k modlitbám za její záchranu. Pak zůstala s dítětem sama, prosíc, aby Bůh ukázal svou moc na dívce, pokud je to Jeho vůle. A druhý den byla holčička dokonale zdravá. Šťastní rodiče chtěli Walburgu zahrnout dary, ale ta si nic nevzala. Žádala je však, aby milovali Boha z celého srdce a sloužili mu. Její setkání se psy se stalo podkladem pro její úlohu ochránkyně proti psímu kousnutí. Podle klášterních záznamů v letech 893 až 900 pomohla svatá Walburga 1200 věřícím, kteří jí do kláštera přinesli poděkování v podobě děkovných obrázků.

 

Rané křesťanství v Německu

Walburga je spolu se strýcem Bonifatiusem jedna z klíčových postav období ranného křesťanství ve Fransku a je zosobněním církevní politiky a společnosti na sklonku středověku, kdy dochází k sjednocování různorodých společenství lidí v severozápadní a střední Evropě. V Německu, Rakousku, Jižních Tyrolích, Švýcarsku, Holandsku, Belgii a severní Francii se objevují svatí patroni a uctívají se svaté relikvie. Svatá Walburga měla v 9. a 10. století kromě jiného poslání ochránkyně proti útokům Normanů a o století později byla ochránkyní proti vikinským pirátům, kteří podnikali výboje a terorizovali obyvatelstvo od ústí Rýna až do Francie, Flander a Holandska.

Typický představitel lidu je v této době zemědělec, který nemá žádné vzdělání. Je začleněn ve farnosti, kde se narodil, zde žije, pracuje a navazuje různé společenské vztahy. Obvykle zůstává celý život v rodné farnosti, kde také nakonec umírá a je zde pohřben. Kulturní roli mají v té době ještě benediktinské řády a biskupové, ale pomalu ji začínají přebírat šlechtické rody. Biskup Anno (Hanno) II. z Kolína nad Rýnem (1010 – 1075), politik a prostředník mezi císařem a papežem, chce posílit postavení církve a proto obnovuje v daleko větší míře uctívání benediktinských svatých a tak začíná „těžký kult“ svaté Walburgy. Před rokem 1069 po svém znovuzvolení biskup Anno uložil lebku a cestovní berlu svaté Walburgy v klášteře Walberberg. V Eichstättu ve Walburgiskirche zůstalo „spát“ pod hlavním oltářem hrudní žebro. Vzniklo tak více míst, kam se konala procesí za svatou.

Walberberg

Walberberg je nyní městská část Bornheimu, který leží mezi Kolínem a Bonnem. První stavba kostela zde vznikla okolo roku 800 a byla dřevěná, další přestavby již byly z kamene. Farnímu kostelu Svaté Warburgy vévodí pětihranná a 21 metrů vysoká Hexeturm (čarodějnická věž), jež zde byla vystavěna pravděpodobně okolo roku 1100. V druhé polovině 11. století zde dala hraběnka Alveradis pro relikvie svaté Warburgy, jako součást nového kostela, vystavět nízkou tříbokou basiliku.

Valpuržina noc

Jméno svaté Walburgy je vzpomínáno při různých příležitostech – především je však známa „Valpuržina noc“. Přesný výklad tohoto názvu neznáme, jisté je jen to, že její svátek nahradil původní pohanské oslavy (noc z 30.dubna na 1.května). Germáni nazvali 30. duben Valpuržinou nocí pravděpodobně proto, že byla považována za ochránkyni před kouzly a zlými čarami.

Svatá Walburga (latinsky Walpurgis, germánsky Walpurga, německy Walburga) je jednou z nejoblíbenějších světic Německa a velevážená patronka Bavorska. Není jistě bez zajímavosti, že staré teutonské pojmenování Matky Země bylo Valpurga. Samotné jméno Walburga má staroněmecký původ a vykládá se doslova jako "mocný hrad" či přeneseně "mocná ochranitelka". Světice taková skutečně asi byla, neboť měla a má velké množství patronátů. V prvé řadě ochraňuje šestinedělky, rolníky, ale také domácí zvířata, měla ochránit před pokousání psem a před vzteklinou. Vzývána bývá při některých nemocech, jmenovitě očních a při kašli. Walburga jako národní světice měla v dávnověku dvě stěžejní ochranné funkce – měla ochránit proti morové nákaze a stavení před kouzelnou mocí čarodějů, čarodějnic a skřítků.

Ironií osudu bylo její jméno spojeno s jednou nocí, která patří čarodějnickým rejům - sabatům. Jedno z také možných vysvětlení je, že někdo z eichstättského kláštera dne 1. května 870 zavěsil z důvodu nějaké pověrčivé představy na oltář její kosti; to se několikrát vždy 1.května opakovalo a již se toto kalendářní datum dostalo do klamného propojení Walburgy s čarodějnickými sabaty.

Valpuržina noc však nemá s touto světicí nic společného. Církev ve starověku čarodějnictví odmítala - už svatý Bonifatius odmítal čarodějnictví jako nekřesťanské. Roku 820 lyonský biskup spolu s dalšími představiteli církve odmítli přesvědčení, že čarodějnice mohou způsobovat špatné počasí, létat nebo měnit tvar. Karel Veliký prohlásil pálení domnělých čarodějnic za pohanský zvyk a nařídil jej trestat smrtí. Církevní otcové měli za to, že čarodějnictví je klamem a podvodem, a že jméno Ježíše Krista je spolehlivou obranou proti jakékoliv formě čarodějnictví. Ovšem v dalších stoletích už bylo vše jinak a převládl názor, že čarodějnictví je nebezpečné zlo, proti kterému je nutno bojovat a už měla svatá inkvizice plné ruce práce.

Zajímavost

Její jméno nesou nesčetné kostely a kaple nejen v Evropě, ale i v Americe. Konvent Svaté Walburgy vyhověl prosbě Bonifáce Sommera a vyslal na misijní stáž do severní Ameriky 12 jeptišek, aby byly nápomocny německým přistěhovalcům v novém domově. Během doby vznikla v Americe tři významná samostatná kongregační benediktinská centra Svaté Walburgy s více jak 50 převorstvími a opatstvími, z nichž nejznámější jsou v Coloradu, ve Virginii Dále, Greensburgu, Boulderu, atd.

 


VEZA

Zpět na stránku keltských tradic ...

Zpět k Mostu ?