wz

O keltském světě mrtvých, ale i lecčems jiném

V souladu s keltskými příběhy dospíváme k závěru, že my lidé jsme všivé pokolení. Bohové nám vybrali tento úděl. Chtějí-li však takové blázny, tak k čemu? Jako otroky na práci? Jak může tak vznešený duch stvořit takové mrzké červy, za jaké nás bohové očividně považují, jaké světlo to vrhá na tyto stvořitele? Jak z toho mohou mít radost? I kdybych nakrásně chtěl mít otroka, neměl by vypadat k světu, aby mě neodpuzoval? A i kdyby se bohové nestarali o naše nedostatečné vybavení a jenom by chtěli, abychom pro ně vykonávali podřadné práce, k čemu by potřebovali takové primitivní věci, které bychom pro ně vyrobili? Proč vůbec něco potřebují? Jde-li o bytosti z říše mrtvých, k čemu potřebují naši materiální pomoc? Nebo snad potřebují duševní potravu, naše duše? K čemu je všechno to zabíjení ve válkách, které sami vyvolali?

Mrtvoly zůstávají nedotčeny, stejně tak i naše příbytky a z našich peněz se nenajedí. Nebo mají bohové prostě radost z tvoření, milují hru živých bytostí na život a na smrt? Vodí rádi lidi tak, jako my venčíme psy? Radují se z rození dětí? Ale to všechno jsou jen otázky v rámci hypotézy o elfech. Jinak to vypadá, když elfy nebudeme považovat za samostatné zásvětní bytosti, nýbrž za božské přírodní zákony. Potom Keltové načrtávají smysl bytí, zkouší břitkost svého ducha na základních otázkách života, smrti, lásky a nenávisti, osudu a sebeurčení, svobody a osudu, to znamená na věčných protikladech, na nichž naše bytí troskotá nebo naopak roste. Nakonec je ale jedno, zda na elfy věříme či nikoliv, zákony zůstávají pořád stejné, ať už to jsou nejhrubší hmotné zákony nebo zákony zprostředkované elfy: Člověk je podřízen obrovským silám Bytí a s tím se musí vyrovnat.


Těmito větami končí kniha, která by neměla chybět v knihovně žádného obdivovatele kultur označovaných slovem "pohanské". Jmenuje se Keltská kniha mrtvých, napsal ji Holger Kalweit a vyšla koncem roku 2003 v nakladatelství Eminent. Po třech dílech Egyptské knihy mrtvých a po Tibetské i Mayské knize mrtvých je to další dílo, které se zabývá filozofií dávných (i když ne zase tolik...) národů a jejich názory na svět a hlavně "svět po světě". 

Keltský náhled na svět a vůbec jejich filozofie je dnes velice oblíbená, nestyděl bych se říci dokonce i "silné" slovo - módní. U Keltů je to o to zajímavější, že se po nich prakticky nedochovaly písemné doklady o způsobu jejich života, jejich historii, kultuře, náboženství. To, co o nich víme, je spíše zprostředkováno ze zápisů okolních národů, kteří s nimi přišli do kontaktu ať již v dobrém či zlém (Římané). Snad i proto je keltství zahaleno rouškou tajemna (a o to více lákavé ... přiznávám, že i pro mne) - ale také provázeno nesčetnými omyly a tápáním. Vezměme si třeba pověstné druidské zlaté srpy na sekání jmelí. Z čistého zlata těžko byly - když pomineme velkou cenu, tak zlato je na sekání příliš měkké. Šlo tedy nejspíš o jinotaj skrývající poučku, kdy přesně (při jaké fázi Měsíce) se má jmelí sbírat, aby bylo nejúčinnější? Nebo prostě srpy byly bronzové, ale jejich barva popisována jako nazlátlá? Hmmm, tak to s tím Měsícem se mi líbí víc. Už proto, že aby se vyhnuli "úniku informací" - v dnešním pojetí průmyslové špionáži - uchovávali klany druidů své vědomosti v triádách veršů, které se musel budoucí adept druidství naučit nazpaměť. Trvalo mu to prý dvacet let - bohužel nic pro ztřeštěnce XXI. století, ach jo. Ale ono to učení ve verších mělo své pro. Jistě si vzpomínáte na mnemotechnické pomůcky používané ve škole k zapamatování kde čeho. Tak třeba poloměr Země - budete si pamatovat číslo 6 378? Dost špatně. Ale "šetři se osle" si zapamatujete snáze a na dlouho -  ty číslice šest, tři, sedm osm v tom slyšíte, že? Nebo jisté skupiny prvků v Mendělejevově tabulce ("Nízke ceny prasat nedovolily Prométheovi smésti Evropu, ... atd - no a máte tu nob, cer, praseodym, neody, prométheum, samarium, europium...). Nechci vám tu přecpávat hlavu podivnými prvky, ale jen mi tak připadá, že to papouškování veršů mělo něco do sebe. A když slůvko vypadlo, dalo se z rytmu veršů později třeba i odvodit. 

No ale teď ke knížce. Je opravdu pěkná. Obsahuje spoustu ilustrací a fotografií. Autor evidentně ví, o čem píše - a o to, co ví, se s vámi chce poctivě podělit. I ten, kdo se na tuto problematiku považuje za odborníka, najde v knize spoustu informací a myšlenek dosud nepublikovaných informací. Dílo je opravdu skvostem duchovní literatury, který bude mít co říci všem, kdo hledají odpovědi na hlubokomyslnější otázky než jsou nám prezentovány sdělovacími prostředky - a to, troufám si říci, bez ohledu na vyznání. 

Knihu jsem koupil ve svém oblíbeném knihkupectví Hledající v Praze - ale koupíte ji určitě leckde, dokonce o ni ještě můžete uvažovat jako o doopravdy pěkném dárku pod stromeček ...


JL

Zpět na stránku keltských tradic ...

Zpět k Mostu ?