wz

Keltové na Ehrenbürgu

Když se řekne Keltové a druidové, zpravidla si vzápětí vybavíme Anglii, Irsko nebo Bretaň či naše nejznámější oppidum Závist nad Zbraslaví. Keltský národ v dobách svého rozkvětu v prvním tisíciletí před Kristem obýval rozsáhlou říši, která zasahovala na východě k Černému moři a na západě až do Portugalska. 

Hledat druidskou svatyni uprostřed Bavorska by asi napadlo málokoho. Oblast zvaná Fränkische Schweiz (Franské Švýcarsko) s četnými pozůstatky této kultury leží téměř uprostřed bývalé říše. A právě zde, mezi Norimberkem a Bamberkem se nachází druidský háj, který představuje geomantickou křižovatku dvou významných evropských mytických linií. Jedna z nich probíhá severojižním směrem z Dánska na Sicílii, druhá směřuje od východu na západ – z Prahy do Paříže.
(Geomantie se zabývá odhalováním skrytých sil Země)

Východně od města Forchheimu, tam kde se zdvíhají první kopce a hory Franckého Švýcarska, začíná velká přírodní rezervace Naturpark Fränkische Schweiz. V této 155 hektarové lokalitě dominuje krajině stolová hora, jíž v mapách najdeme pod jménem Ehrenbürg (Berg der Franken), ale běžnější pojmenování je Walberla. Masiv má dva vrcholky: Rodenstein (532 metrů) a Walberla (512 metrů). Od roku 1360 na náhorní plošině Walberly stojí kaplička svaté Walburgy (Walburgis-Kapelle), od které vzniklo obecné pojmenování Walberla. Každoročně na den svaté Walburgy - 30. dubna - se u kaple pořádá lidová slavnost spojená s pálením ohně (Walpuržina noc).

Toto kultovní místo však má daleko starší minulost. Archeologické nálezy dokládají první osídlení Walberly cca do roku 1000 př. Kr. Pravděpodobně od roku 550 př.Kr. do roku 30 př.Kr. zde bylo velké opevněné keltské sídliště, které bylo politickým a hospodářským centrem regionu. Pozůstatky osídlení jsou ještě dnes patrné. V roce 1987 byla tato skalní oblast - včetně strání a srázů, kde roste skalní suchomilná vegetace, vzácné druhy hub a jsou hnízdiště různých druhů ptactva - vyhlášena Přírodní rezervací.

Tajemství stolové hory

Při úpatí Ehrenbürgu se nachází zvláštní území, které je považováno za takzvaný „druidský háj“. Je to řada bizardních skalních útvarů, některé jsou i uprostřed místních polí. Při bližším pohledu na tyto kamenné útvary zjistíme, že jsou předurčeny přímo ke kultovním účelům. V keltském háji, mezi stromy zhruba na 50 tisících metrech čtverečních čnějí do výšky obrovské balvany částečně porostlé mechem, jež nesou zřetelné stopy po opracování člověkem. Kameny jsou součástí jednoho z okrajových skalních výběžků pohoří Francký Jura a tvoří složitý labyrint. S největší pravděpodobností vznikl přirozenou cestou, ale zřejmě byl využíván ke kultovním účelům. Vždyť Keltové vykonávali své obřady především v prostorách, které vytvořila příroda. Že se jedná o druidský háj není nijak dokázáno. Nebyly zde totiž nalezeny lidské pozůstatky ani žádné předměty. Podle některých badatelů jde o kultovní místo či astronomickou observatoř, kterou už využívali lidé před několika deseti tisíci lety, jiní toto místo považují za keltské vzdělávací středisko.

Keltští kněží – druidové, viděli Boha všude v okolní přírodě. Neexistoval pro ně rozdíl mezi živým a neživým. Dokázali komunikovat nejen se zvířaty, ale i s kameny nebo rostlinami. Byli to rodilí geomanté. Snad právě proto věnovali tak velkou pozornost přípravě svých nástupců. Jejich školení trvalo dvacet až třicet let a mělo celkem tři vzdělávací stupně. Žák prvního stupně se nazýval OVYDD. Studoval anatomii, lékařství, právo, básnické umění a hudbu. Absolvent druhého stupně se stával BARDEM a po dobu studia se zdokonaloval především v uměleckých oborech. K dosažení třetího stupně bylo už zapotřebí získat některé schopnosti, které druidům přinesli pověst kouzelníků. Byla to například jasnovidnost nebo schopnost pohybovat předměty silou myšlenek.

Hned u vstupu do druidského háje se nachází takzvaný PULTOVÝ kámen, zašpičatělá skála se sklonem 51,5 stupně, tedy stejným jako u Cheopsovy pyramidy. Je to náhoda nebo to mělo svůj účel?

O pár kroků dále je kamenná MÍSA, velká skála se dvěma kulatými miskovitými prohlubněmi, naplněnými dešťovou vodou. Pokud do nich vložíte ruce, snadno rozeznáte odlišnou tvrdost vody – ta v levé prohlubni je zřetelně měkčí.

Nedaleko pak můžete spatřit kamenný OLTÁŘ. Leží přesně v místě křížení takzvané Hartmannovy a Curryho mřížky, tedy v bodě, který proutkaři označují za geopatogenní zónu. Stromek, jenž na oltáři zakořenil, je pokryt nádory, které jasně svědčí o zatížení místa negativní energií. Na rozdíl od léčivých účinků mísovitého kamene ztělesňuje oltář škodlivé působení zemské energie.

Protiklady nacházející se vedle sebe jsou pro druidské svatyně typické. Keltští kněží zastávali názor, že naprostá vyváženost vede ke stagnaci. Teprve existence protikladů vyvolává proudění energie od kladného k zápornému pólu. Aby se druidští žáci naučili znát své slabiny, byli cíleně vystavováni situacím, které nastávaly právě touto nevyvážeností.

Velmi zajímavý tvar má takzvaný KŘESTNÍ kámen; nepatří právě k největším, ale zato má velký kulatý průzor uprostřed. Jednou v roce, konkrétně 21. června, tedy v den letního slunovratu, jím prochází sluneční paprsek. S tímto kamenem se pojí ještě jedna zajímavost. Otvor v něm má přesně takový rozměr, aby jím mohlo projít právě narozené dítě. Nedaleko odtud se tyčí trůn, obrovský balvan, který má tvar pohodlného křesla. Další útvar skládající se ze tří souběžných kamenů nese označení HROB. Do prostředního kamene byly kdysi vyryty dvě runy: OR – znamenající původ věcí a YR – symbolizující Zemi. Snad právě zde byli druidové na závěr svého vzdělávání zasvěcováni do prapůvodu všeho…

Obyvatelé okolních vesnic si odedávna vyprávějí legendu o tom, že pod hrobem vedou dvě podzemní chodby.

Tři paprsky vyryté na prostředním kameni, jež představují runu YR mají ještě jiný úkol. Při tajných obřadech je kněz maloval do vzduchu, aby vyvolal vyšší formy energie - navazování kontaktů s „oním světem“ patřilo k nejvyšším stupňům druidské magie.

V zadní části háje má své místo astronomická observatoř. Nejvýznamnější z celého posvátného místa je HVĚZDNÝ kámen. Stopy po opracování lidmi jsou snad nejlépe zachované právě na něm. Má pětiúhlý tvar, ale pravidelný pětiúhelník nevytváří. Je štíhlý jako hrot obřího oštěpu, jeho špička ukazuje severovýchodním směrem. Velmi podrobná měření prokázala, že středová linie hvězdného kamene zaměřuje bod, kterým prochází paprsek slunce při letním slunovratu. Postranní hrany pak směřují k nejsevernějším místům východu a západu Měsíce. Ale v průběhu věků se kvůli pohybům zemské osy tyto body poněkud posunuly. K bodu, jenž určuje letní slunovrat, směřovala před 40 000 let levá postranní hrana kamene. Jižní hrana ukazovala k Síriu, který měl pro starověké národy velký mythologický význam.

To by ale znamenalo, že využívání druidského háje pro kultovní účely sahá až někam do doby kamenné. Tuto domněnku potvrdil svým výzkumem i badatel Peter Seim. Systémem měření světla dospěl k výpočtu stáří háje. Podle něj vznikl před 37 000 lety.

Druidský háj je tedy zřejmě o mnoho tisíciletí starší než všechny známé starověké observatoře na světě. Je možné, že by jeskynní lidé dokázali provádět tak přesná astronomická pozorování?

Doslova impozantní částí háje je takzvaný LABYRINT. Skládá se z 52 velkých monolitů stojících ve 13 rovnoběžných řadách. Kamenné bloky jsou tak velké, že s nimi nelze pohnout a právě proto překvapí jejich pravidelné uspořádání. Je opravdu jen dílem náhody?

Význam labyrintu naznačuje počet kamenů a jejich poloha. Podle badatelů se jedná o dávnověký měsíční kalendář. Vzhledem k tomu, že Měsíc oběhne Zemi za 28 dní, nemá jeho rok 12 měsíců ale 13. Přesně tolik je řad v labyrintu.

Součástí bludiště je také KÁMEN X, podélný pravoúhlý blok se základnou 2,5 metru čtverečních a výškou 1,3 metru. Jeho povrch je tak rovný a hladký, že se na něm člověk může pohodlně uložit. Vyzařuje nejsilnější energii ze všech kamenů druidského háje. Vnímaví lidé ji prý cítí ještě ve vzdálenosti 70 metrů a tvrdí, že má léčivé účinky. Pomáhat má při bolestivých stavech, nervových poruchách a migrénách. Na okraji kvádru se stejně jako u kamenné mísy nachází okrouhlá prohlubeň. Prakticky stále je naplněna dešťovou vodou a i ta je považována za léčivou.

Opodál lze spatřit VIKLAN 1 x 2 metry o výšce 80 cm. Jen pro představu – k jeho rozhoupání je zapotřebí síly 7 mužů. Podobné pohyblivé kameny nalezneme téměř ve všech keltských svatyních. Budoucí druidové se na nich zřejmě učili pohybovat předměty pouze svou vůlí.

Na labyrint navazuje velké prostranství obdélníkového tvaru, které zřejmě sloužilo jako shromaždiště. V jednom z jeho rohů leží menší, zvláštním způsobem opracovaný kámen. Do jeho horní strany je vytesaný otvor o průměru 30 a hloubce 70 centimetrů. Zřejmě sloužil ke vztyčování kultovního sloupu - IRMINSULU, jenž je předchůdcem dnešní májky. Shromaždiště lemuje louka, kde mohla probíhat různá sportovní klání. Na ni totiž navazuje nejvyšší skála druidského háje. Lze ji bez rozpaků nazvat TRIBUNOU, protože do kamenného masivu jsou vytesané schody, po nichž se vystupuje nahoru. Nesloužila však asi jen ke sledování zábavy. Velmi dobře je z ní vidět na takzvaný OBĚTNÍ kámen. Do jeho horní strany jsou vyhloubeny dvě okrouhlé misky a stružka na odvod tekutiny. Způsob opracování jasně svědčí o temné minulosti, která jej obestírá.

Ojedinělé seskupení skal a kamenných bloků se vyznačuje ještě mnoha dalšími zvláštnostmi. Kameny, které se nazývají HROB, STRÁŽCE, OBĚTNÍ KÁMEN, spolu s dalšími dvěma vytvářejí pravidelný pentagram – prastarý ochranný symbol svaté geometrie. Geomantické linie procházející shromaždištěm se v jednom bodě kříží a tvoří hexagram, další významný symbol – Davidovu hvězdu. A tak bychom ve výčtu přírodních divů mohli pokračovat dál.

Pozoruhodný druidský háj je příkladem toho, jak se mohla lidská kultura rozvíjet aniž by narušovala přirozené energetické vlivy. Atmosféra tohoto místa i energie některých skalních útvarů na nás působí dodnes.

V době šíření křesťanské víry byly pohanské svatyně bud bourány nebo nahrazeny křesťanskými stavbami a ty zasvěceny křesťanským svatým. Jedno z takových svatých míst, kde pohané slavili nejdůležitější pohanský svátek roku - jarní rovnodennost – bylo na náhorní plošině Walberly. Také zde došlo k náhradě pohanských bohů za křesťanské svaté.

Už v roce 1360 je zde vzpomínána kaple patronky tohoto kraje svaté Walburgy a s ní spojený „Walberlafest“ - každoroční procesí a výroční trh. Současná podoba kaple pochází z roku 1697. Lidová slavnost „Walberla-Fest“ má od roku 1909 své pevné místo v kalendáři a o první květnové neděli je kaple vždy znovu vysvěcena a celý den se zde koná lidová veselice. Od 1.května roku 2000 před bílou kaplí poutníky vítá bronzová socha svaté Walburgy od Ernsat Steinackera. O této významné světici se dozvíte více v samostatném článku.

Informace k tomuto regionu a jeho historii v němčině lze najít na webové stránce Ferien-Region "Rund ums Walberla"


VEZA

Zpět na stránku keltských tradic ...

Zpět k Mostu ?