wz

Keltská stezka na Šancích

Jednoho krásného slunečného pátku mi spadlo do klína volné následující dopoledne, bez syna, manžela a dalších povinností. Rozhodla jsem se vyrazit hned ráno do přírody, než bude moc horko. Ale kam? Mysl se mi neustále obracela k Závisti a jejímu Hradišti. Ovšem při představě cyklistů, motocyklistů a řvoucích dětiček u vytržení nad pruhovanými prasátky mě zvolna přecházela chuť. Pak jsem si ale uvědomila, že na kopcích naproti Hradišti přece také něco je. Přišla jsem, viděla jsem a byla jsem ztracena. Valy a les, skála a slunce a ticho. Pravěké břízy ve vřesu. Vůně divoké zvěře, sem tam mihnutí stínu na okraji viditelnosti. To všechno je keltská stezka.

 

 

Zahájila jsem své putování u osady Závist a autobusové zastávky stejného jména. Cestička mě vedla kolem chat s nádherným výhledem přes Vltavu a z ničeho nic se ponořila do lesa a začala prudce stoupat. Naštěstí v tom kopci byly hned první a druhá tabule naučné stezky, takže předstírajíc čtení jsem si mohla vydechnout. Prý tu rostou jestřábníky. Kde? Třeba zrovna tady pod cedulí.

 

 

Nahoře je krásné ticho, svěží travička, stromy. A valy. Podle informací na naučných tabulích jsou sypané, nejsou to zborcené pozůstatky hradby. A mohu říci, že i po dvou tisících letech vypadají majestátně. Po vršku valu vede pěšinka, ale mnohem větší dojem mohutnosti získáte odspodu.

 

 

Stezka se občas přibližuje až ke stráni, ale přes nízké duby není vidět přes údolí. Pouze dočasně ovšem. Pokud budete následovat naučnou stezku a na chvíli opustíte žlutou značku, dojdete k vyhlídce na protější stráň s Hradištěm.

 

 

Skála zde opravdu vystupuje až na povrch, duby jsou malé a pokroucené, na některých úsecích roste jenom bříza a vřes. Rázem jsem měla pocit, že mě bludný kořen přenesl o pár desítek tisíc let zpět nebo pár tisíc kilometrů na sever. Dojem po chvíli pokazil doléhající ruch dopravy z Břežanského údolí, ale ta tichá pravěká chvilka stojí za to.

 

 

Po chvíli se cestička opět vrací pod vzrostlé stromy a ke žluté značce a k valu. Z dálky je slyšet štěkot psů a kamenitou prudkou cestou se snaží nahoru vyfunět dva cyklisti. Škoda, ale Točná je už skoro na dohled, takže sem občas zaletí i zvuk motorové pily. Zbývá tedy opustit to vysoké zasněné místo a vydat se dolů do civilizace. V Točné může váš minivýlet skončit na autobusové zastávce, nebo můžete pokračovat jako já ulicí se slibným názvem – Keltská.

 

 

Zelená značka vede po okraji Točné do údolíčka s potůčkem, který evokuje divočinu. Nahoře na skalách bylo slunce, vítr, chudé břízky, tady všechno voní vlhkostí, javory a olše jsou podestlané tlejícím listím z loňska. Zřejmě tu žijí i nějací vlhkomilní skřítkové, kteří si na pařezech nechávají tajná znamení…

 

 

Na konci údolíčka čeká hluk dopravy a rizikový přeběh silnice v okamžiku, kdy zrovna nic nejede. Vystihnout takový okamžik ovšem není jednoduché. Břežanským údolím sviští jedno auto za druhým, motorky hromadně, a náklaďáky též ve skupinách. Tak rychle pryč na druhou stranu, cesta vede přes potok.

 

 

Stezka svahová, tak jsem nazvala předposlední úsek své cesty. Zelená značka vede po stezičce ve svahu se sklonem 50° a nedávné deště z ní opláchly všechnu hlínu, takže často se opatrná chůze mění v klouzání po kamenech a kořenech. Chtělo by to jít buď bosa, nebo s pořádnými turistickými botami. Zvlášť když si chci pod cestou vyfotit odkvétající pstroček dvoulistý. Obyčejné botasky zkrátka kloužou, a to zásadně ze svahu dolů, tj. do potoka. Nakonec jsem tam neskončila, ale bylo to o vlásek. Dobrodružství končí, přede mnou je Hálkův pomník a mini ZOO pod Hradištěm. Zástupy lidí, kočárků a kol. Úžasná prasátka pochutnávající si na zrní a jablkách. Ještě fotku měsíčnice roční, která prý doprovází naleziště starých kultur, a rychle od klecí pryč na autobus, aby mi nevybledl pocit svobody z keltské stezky.

 

 


Falka

Zpět na stránku keltských tradic ...

Zpět k Mostu ?