wz

Keltové v Praze a okolí

V osmdesátých letech dvacátého století probíhaly v Praze velké stavební akce a záchranné archeologické výzkumy byly na denním pořádku. A mezi mnoha novými nalezišti se objevila mimo jiné také dvě keltská pohřebiště. Nejprve v roce 1982 při výstavbě retenčních nádrží v Ruzyni – Jivinách bylo prozkoumáno 48 hrobů. Tenkrát to byl druhý největší keltský hřbitov v českých zemích. O tři roky později, při stavbě stanice trasy B metra Nové Butovice se v Jinonicích, na pozemcích bývalého Holmanova zahradnictví, kromě jiných nálezů, podařilo odkrýt další keltské pohřebiště. Zde byl počet hrobů ještě větší – celkem jich pracovníci archeologického oddělení Muzea hl.m.Prahy prozkoumali 56. Do sbírek Muzea tak přibylo velké množství nových, moderně prozkoumaných nálezů a archeologům se otevřela možnost nově zhodnotit keltské osídlení pražského území. Bádání o Keltech doznalo v celé české archeologii velký rozmach - vrcholila první etapa výzkumu hradiště Závist nad Zbraslaví a také výzkumy v dalších lokalitách Čech přinášely nové a nové poznatky. V české veřejnosti se probudil zájem o tyto předky, kteří už nebyli anonymními pravěkými lidmi, ale byli prvními obyvateli českých zemí, kteří měli své jméno, a jejichž jeden kmen prý dal naší zemi i název.

Keltové ve starší době železné

Závěr starší doby železné se vyznačoval na poměry v pravěku poměrně velkým ekonomickým potenciálem. Jeho důsledkem byl nejen přírůstek obyvatelstva, posuny v osídlení, ale také další projevy v tehdejší společnosti. Ve vesnicích žili vedle lidu obecného zámožné rodiny, obývající ploty obehnané dvorce (Krašovice u Sedlčan, Praha – Bohnice, Praha –Stodůlky). Avšak nejvyšší postavení zaujímali vládcové, sídlící na opevněných hradištích – v pražské oblasti hradiště v Hostivaři, mohutné hradiště v Minicích u Kralup, hradiště v Březí a především hradiště Závist nad Zbraslaví. Zázemí těchto sídel, která patrně nebyla soběstačná, tvořily zemědělské osady toho kterého regionu. Průvodním jevem takto oddělené a ekonomicky poměrně silné komunity byl dálkový obchod, včetně obchodu s luxusními předměty a nepochybně i přísun informací, které přinášely do oblasti Hercynského lesa nové podněty.

Takto zformovaná společnost však nefungovala dlouho – snad jen necelých dvěstě let v 6. a 5. století. Tehdy, na konci doby halštatské, byla již osídlena všechna území schopná hospodářského využití soudobými prostředky. Další možnosti vývoje byly vyčerpány a ve společnosti postupně narůstalo napětí, neboť se nedostávalo zdrojů. Konflikty se patrně zpočátku řešily sice vojensky, ale interně, uvnitř jednotlivých sídelních regionů. Na konci 5.století zaniklo ve středočeském prostoru násilně hradiště v Minicích i v Hostivaři. Zřejmě se zde uplatnila hegemonie vládců ze Závisti. Ale i samotná Závist, jejímuž centralizačnímu úsilí můžeme tyto vojenské události připsat, zaznamenala několik razantních útoků, z nichž ale vyšla vítězně. Konečný zánik na přelomu 5. a 4. století souvisel už s událostmi evropského dosahu.

Ještě nedávno panovala představa o tom, že „historičtí“ Keltové (tj. Keltové z antických pramenů) se zmocnili středních Čech vojenskou invazí a ovládli domácí obyvatelstvo. Právě posuzování toho problému ukazuje, jak se změnilo naše poznání v posledních několika desetiletích naplněných intenzívním archeologickým výzkumem. Dnes víme, že velká část Čech včetně středočeského území bylanské kultury patřila k prostoru keltské etnogeneze. Jako v celém tehdejším keltském světě došlo i zde ke krizi, jejímž důsledkem byly pohyby obyvatelstva. Při vzájemné komunikační a informační propojenosti mohl být jejich bezprostřední příčinou pohyb v centru tehdejší keltské oikumeny, k němuž se „čeští Keltové“ postupně připojili. Je ale téměř jisté, že se střední Čechy na přelomu 5. a 4. století do značné míry vylidnily a je velmi pravděpodobné, že „středočeští Keltové“ byli v řadách útočníků, kteří se hrnuli přes Alpy a svou bojovností zaskočili celý antický svět. Noví kolonisté, přicházející v rámci keltské expanze osazovali uvolněné území. (Oikumena znamená souhrn oblastí lidmi trvale obyvatelných.)

Od 2.století nastává nový rozkvět keltského panství v „původních“ oblastech. Centry osídlení se stávají opevněná hradiště městského charakteru – oppida. Vznikají i výrobní a obchodní střediska v blízkosti surovinových zdrojů a obchodních cesta křižovatek. Až do poloviny posledního století př. K. prožívá keltské osídlení Čech rozvoj, při němž se uplatňovaly nabité zkušenosti. Keltům bylo dopřáno dospět jen na práh vyspělé středověké společnosti. Civilizační úroveň, které u nás dosáhli, překonal pak až vrcholný středověk.

Archeologické nálezy

Archeologickým projevem Keltů je laténské kultura. Z jejích počátků jsou nejvýraznějším typem nálezů maskové spony zdobené lidskými, zvířecími a fantastickými figurami a maskami. Nejkrásnější české spony tohoto typu pocházejí z Panenského Týnce (u Loun) a Manětína (u Plzně). V pražském okolí byla taková spona nalezena v Chýnově. Také keramika tohoto období nese znaky laténského stylu a vedle nádob, vyráběných v halštatské tradici se objevují zejména mísy, láhve a amfory vyráběné pomocí kruhu nebo otáčivé podložky, zdobené kružítkovým a kolkovaným ornamentem. Jedna z dílen pracovala i na severním okraji Prahy. Nálezy osídlení a pohřebišť byly učiněny při výstavbě pražských sídlišť. Velká sídlištní aglomerace, kterou se podařilo prozkoumat na přelomu šedesátých a sedmdesátých let při výstavbě bylo nynější sídliště Bohnice. Zde stávala osada bylanské kultury na ostrožně Na Farkách (Praha – Troja, Podhoří) a postupně se rozšiřovala daleko za své hranice. Bylo tu na ploše asi 20ha objeveno několik skupin chat – usedlostí a také pozůstatky dvorce. Časově odpovídající pohřebiště se nacházelo např. v Praze – Bubenči.

Největší pohřebiště v Čechách bylo objeveno v Jenišově Újezdě ( u Bíliny) v severozápadních Čechách. Bylo zde prozkoumáno asi 125 hrobů. Na území Prahy byly nalezena keltská pohřebiště v Záběhlicích, Libni, Hloubětíně, Veleslavíně, na Julisce v Dejvicích, Bubenči, Sedlci, Řeporyjích, na Žižkově, atd. Počet hrobů dosud činí něco přes dvěstě. Ne vždy ale můžeme rozsah pohřebiště s jistou mírou pravděpodobnosti odhadnout. Například nekropole v Libni se podle dostupných nálezů rozkládala zřejmě v prostoru mezi dnešním náměstím Na stráži a Bulovkou. Nové výzkumy při rozšiřování se Prahy vedly k objevům velkých pohřebišť v Ruzyni – Jivinách (48 hrobů) a Jinonicích (56 hrobů). Keltská pohřebiště s plochými kostrovými hroby známe z velké části Evropy, v Čechách se nacházejí především v severní polovině země, zpravidla v oblastech s úrodnou půdou, což svědčí o tom, že Keltové přes veškerou svou bojovnost preferovali území poskytující jim solidní hospodářské zázemí.

Keltská pohřebiště obsahují hroby mužů, žen i dětí a potvrzují tak údaje písemných zpráv, že Keltové se dávali na pochod s ženami i dětmi. Antropologický rozbor koster z jinonického naleziště ukázal, že nejvíce pohřbených (téměř 80%) zemřelo mezi dvacátým a čtyřicátým rokem, u žen je to však 20 až 29 let. Podle provedených měření měli muži i ženy spíše vyšší postavy; průměrná výška u mužů vychází na 169,9 cm a u žen na 159,6 cm. U mužů byly nalezeny zbraně a u žen ozdoby a šperky, keramika se v těchto hrobech nevyskytuje. Na některých kostrách mužů byla zjištěna zranění buď zhojená nebo poranění, která mohla být bezprostřední příčinou jejich smrti. Na konci 2.století př.K. se na plochých keltských pohřebištích přestávalo pohřbívat. Namísto pochování nespálených těl nastoupil v keltské Evropě žeh. Z Čech však známe žárových hrobů velmi málo, v Praze nebyl nalezen ani jediný. Zdá se, že v Boiohaemu došlo k podstatné změně v ideologické oblasti, která zásadně proměnila nazírání na posmrtný život a vedla ke způsobu pohřbívání, které se neprojevuje obvyklým způsobem. Konkrétní představu o něm ale zatím nemáme.

Ani problematika keltských sídlišť není zcela jednoduchá. Osadami k roku 400 si na pražském území nejsme vůbec jisti. Nálezy tady rozhodně nesvědčí o příliš hustém osídlení pražského regionu na počátku keltské expanze. Ojedinělé sídlištní objekty pocházejí z Černošic a snad z Řeporyjí. V tom se situace ve středních Čechách poněkud liší od poměrů na severozápadu země, kde je nálezů více. V Praze nastupuje hustší osídlení v Ruzyni, Dolních Chabrech, Liboci v roce 100 až 150. Uspořádání osad známe jen nedokonale. Nejkvalitnější v tomto směru je naleziště v Běchovicích, kde bylo v roce 1977 prozkoumáno devět chat, z nichž některé měli charakter dílen (např. v jedné z chat se vyráběly přesleny. Běchovické sídliště mělo delší trvání v rozmezí let 200 – 100 př.K.

Nálezy z Holubic dokládají, že v osadě se provozovalo slévačství; z Ruzyně pocházejí sapropelitové náramky. Poměrně hojná keramika vyráběná pomocí hrnčířského kruhu svědčí o rozkvětu hrnčířství. Již od starší doby laténské se do keramického těsta pro výrobu užitkové keramiky občas mísila mletá tuha (Bohnice, Bubeneč). Kvetla ovšem i další řemesla: velký počet ozdob z hrobech ukazuje na velmi rozvinuté šperkařství. Zbraně keltských bojovníků byly železné a k jejich výrobě bylo třeba vyhledat, vytěžit a zpracovat velké množství rudy. Vedle hutnictví a slévačství muselo být na vysoké úrovni i kovářství. Pěstovaly se obilniny: pšenice, ječmen, proso, méně žito a oves. Z luštěnin to byly“ hrách, čočka, bob a vikev. Základem dobytkářství byl chov skotu a bravu. ovcí a koz. Chovali se i koně, z drůbeže kur domácí a husy.

Vysoká úroveň keltského společenství se projevovala i v oblasti duchovní. Naše znalosti o této sféře určují jednak písemné prameny z nich se dovídáme např. o keltském pantheonu, o strážcích vzdělanosti a prostřednících mezi světem lidí a bohů, druidech a o různých, zpravidla krvavých kultovních praktikách, jednak archeologické nálezy, které ovšem zpravidla nelze uvést s písemnými údaji v soulad. Jedním z mála zvyků, k němuž lze najít i doklady archeologické, je existence kultu uťatých hlav. Uvádí jej Poseidonios (je to jedním z mála výhrad proti Keltům) a spočíval v dekapitaci mrtvých nepřátel a vystavení jejich balzamovaných hlav jako trofeje. Archeologickým dokladem z pražské oblasti je nález upravené lidské lebky v zásypu jedné z bran oppida na Závisti. Původně byla zřejmě vystavena na bráně, snad v nějakém výklenku. Kromě toho pochází ze Závisti nález pískovcové plastiky mužské hlavy. Ve srovnání se známou skulpturou z Mšeckých Žebrovic působí značně neuměle. Navíc se jedná o náhodný nález a proto jeho spojení s kultem nemůže být jednoznačné. Jednoznačné doklady lidských obětí se shledávají obtížně, ikdyž nálezy částí koster na sídlištích i existence pohřbů, vymykajících se obecným pravidlům takový výklad nevylučují.

Archeologické nálezy ukazují, že posvátná byla i zvířata: jelen (časté nálezy jeleních parohů na sídlištích mohou mít kromě praktického účelu jako surovina také tento kultovní význam), kanec (nálezy bronzových figurek kančíků např. v Praze - Veleslavíně), kůň (rovněž častý motiv maskovitých spon nalezených např. na Přemyšlení u Prahy), vodní ptáci (jejich hlavičky byly předlohou pro patky laténských spon) býk, pes, had, beran. Posvátné byly i některé rostliny (jmelí, kapradiny) a lesy.

Hmotná kultura oppid (i soudobých sídlišť v rovinách) prozrazuje vysokou civilizační úroveň keltského společenství. na jemné keramice se občas objevuje malování, vyrábějí se rýče, radlice, kosy, srpy, kladiva, kleště, kovadliny, pilky, pilníky, sekyry, dláta, nebozezy, objevují se i klíče, misky vážek a velké množství užitečných drobností. Některé spony jsou vyráběny ze železa, ale hlavní surovinou k výrobě ozdob je ale bronz.

Významnými nálezy jsou mince a pozůstatky mincování, jež jsou dokladem nejen provozování směny, ale i vysoké úrovně ekonomické (a patrně i správní) organizace společnosti. Převládaly mince zlaté (napodobeniny mincí řeckých a makedonských), méně jich bylo ze stříbra. Krásný exemplář stříbrné mince s vyobrazením jezdce na koni pochází (včetně dalších zlatých a stříbrných) právě ze Závisti.

Tři zlaté a dvě stříbrné mince byly nalezeny v roce 1872 na Komenského náměstí v Praze na Žižkově, bohužel dnes jsou nezvěstné. Ve sbírkách Muzea hl.m.Prahy je zlatá mušlová mince „duhovka“ odkudsi z Prahy, bez bližšího udání místa nálezu.

Oppidum Závist nad Zbraslaví

Nálezy ukazují, že po období zmatků spojených s keltskými pohyby na jih a jihovýchod (a zpět), se keltské osídlení v Čechách opět konsolidovalo. Znovu se začala vytvářet pevnější organizační struktura a opět se budují rozlehlá hradiště, která zřejmě hrála roli mocenských, správních, hospodářských i sídelních středisek a v případě ohrožení mohla sloužit jako refugia ( útočiště, úkryt).

Tato hradiště jsou nazvána oppida, podle označení, které dal galským hradištím Caesar.

Hradiště Závist v té době dospělo k svému velkému rozkvětu. Dosavadní průzkum odhalil na akropoli sakrální areál s kamennými stavbami, konstrukci několikrát opevnění a hlavní vstupní brány a rozsáhlé předhradí. Po zániku některých dalších hradišť se stalo zřejmě centrem velké části středočeského sídelního regionu.

Závistské oppidum se skládá ze dvou částí: vrchu Hradiště (na západě obec Lhota) a Šancí (obec Cholupice, Praha 4), které od sebe odděluje hluboký Břežanský důl, ale spojuje je linie opevnění.

V první polovině 6. století př.n.l. až do počátku 4. století př.n.l. (tj. zhruba 170 let) se ve střední části vrchu usídlili první Keltové. Šlo o nepříliš velkou osadu a byla chabě opevněna. Zdejší podmínky byly pro výběr opevněného sídla optimální: stolová hora (391 m.n.m.) a velkým rozhledem na okolní krajinu, soutok řek (důležitá tehdejší dopravní a obchodní tepna), úrodná půda a surovinová základna: zlato.

Pak však přišel úpadek a hradiště bylo na čas opuštěno. Po 200 letech přichází na ono místo další skupina keltských osadníků. Budují silnou dubovou palisádu, která měla zamezit ohrožení z jihovýchodní šíje (která byla nejpřístupnější). V období kolem poloviny 2.století př.n.l. byla Závist podruhé od základu vybudována a obyvatelé postupně zdokonalují a rozšiřují oppidum.

Už víme, že vrch Hradiště byl významným střediskem již v časné době laténské a že nejdéle vzdoroval v bouřlivých událostech té doby. Pozdně laténské oppidum bylo obehnáno hliněnou hradbou s vnitřní konstrukcí, kterou tvořil trámový rošt. O ní se opírala kamenná zeď se svislými trámci v líci. Vstupy tvořilo několik tzv. klešťových bran (s křídly zahnutými dovnitř hradiště). Zhodnocení výsledků čtvrt století trvajícího archeologického průzkumu ukázalo, že počátky jeho výstavby spadají do osmdesátých let 2. století a je tudíž nejstarším oppidem u nás. Za jeho branami byly odkryty četné doklady osídlení a řemeslné činnosti. K nejdůležitějším patří objevy chat s doklady mincování, dílnami slévačskými a kovářskými. Předhradí mělo dvorcovou zástavbu s obytnými a hospodářskými budovami a dalšími zařízeními. I zde byly nalezeny hliněné destičky s důlky, které sloužily k odlévání mincovních střížků.

Velký požár vypukl někdy v letech 90 až 85 př. K. a zničil třetí stavbu hlavní brány. Pátá a poslední výstavba opevnění (kolem roku 50 př. K.) dokonale přebudovala dosavadní hradby a připojila k Hradišti i areál na Šancích. Závist byla se Šancemi spojena valem, který se táhl přes dnešní Břežanské údolí. Celý areál mohl nyní pojmout až 40 tisíc případných uprchlíků.

Duchovním středem areálu byla akropole. Temeno kopce zarovnáno, vybudovány mohutné valy a do skály byly vylámány příkopy. V této době také pravděpodobně vznikly kamenné kultovní stavby. Největší z nich, označovaná jako oltář, měla tvar plného masivního obdélníku s delší stranou dvacet sedm metrů a kratší jedenáct metrů, se zvýrazněnými ostrými rohy. Nedaleko byly odkryty dva další výrazné objekty - atypická trojboká stavba a nižší, čtvercová stavba, možná jakési pódium pro účastníky obřadů. Další úpravy však charakter posvátného místa podstatně změnily. Celý prostor byl zvýšen, vyrovnán a rozšířen. Staré stavby byly zasypány a části, které vyčnívaly nad zamýšlenou úroveň, byly rozebrány.

Akropole si však zachovala jak svůj účel, tak i pravidelný čtyřúhelníkový tvar. Dříve měly být obřady skryty před nepovolanými zraky za vysokými hradbami, teď se nová akropole stala otevřenou monumentální stavbou, pravděpodobně sloužící obřadům pro mnohem širší skupinu lidí. Proč o pouhé století později oppidum zaniklo je dodnes záhadou. Ohořelé zbytky bran, spečené úseky valů, množství hrotů šípů a jiných zbraní zde svědčí o možné bitvě, možném velkém požáru a krvavém konci, který pravděpodobně souvisel s příchodem germánských kmenů na naše území.

Svou rozlohou asi 170 ha a délkou 9 kilometrů vnějšího obvodu opevnění se Závist řadí mezi největší evropská oppida a je bezkonkurenčně největší u nás.

Výzkumy Československé akademie věd, které zde probíhaly systematicky od roku 1973 byly ukončeny v roce 1990. Od té doby areál chátral a zarůstal náletovými dřevinami. V roce 2005 proto začala na popud archeologů nákladní auta se stavební sutí prostor vykopávek zavážet.

Na hradiště se dostanete buď strmým výstupem od železniční stanice Zbraslav, kam můžete dojet vlakem nebo zde zaparkovat auto. Pěšky se k oppidu dostanete i z autobusové zastávky na zbraslavském náměstí; přejdete most a dáte se dále po směru turistických značek. Prakticky po rovině můžete vyrazit z obce Lhota (západně od Dolních Břežan), na část Šance dojdete nejlépe z obce Točná. Na hradišti je několik turistických okruhů, přes Šance vede samostatná naučná stezka. V roce 2004 byly obnoveny desky na informačních tabulích stezky na Závisti. Loni byl na sokl „Kamenný stůl“ na akropoli Závisti instalován altán, připomínající stavbu arcibiskupského altánku z 30. let minulého století, ve kterém budou umístěny základní informace o výsledcích dlouholetých výzkumů této části pravěkého hradiště a keltského oppida Závist.

Nahoře na oppidu žádné občerstvení nečekejte. Nikde nikdo a nic, než areál České akademie věd a u ní štěkající vlčáci. Ale až sejdete zpět ke zbraslavskému nádraží můžete příjemně posedět pod stromy v zahrádce u zdejší restaurace a konec výletu si zpestřit třeba borůvkovými lívanci…

Detailní a zasvěcené informace o Keltech a nejen na Závisti najdete na těchto webových stránkách:

 


VEZA

Zpět na stránku keltských tradic ...

Zpět k Mostu ?