wz

Touha po nesmrtelnosti

Jedna z kandidátek na Miss České republiky v televizním přenosu sdělovala, že by chtěla být nesmrtelná. Jiná kráska se zase obávala zestárnutí. To jedna známá herečka stáří opěvuje- připadá jí úchvatné. "Raduji se, že mám ruce jako stará krůta, těší mne každá vráska. Je to božské." Vybavuji si pětaosmdesátiletou nemocnou, která při zlomenině krčku stehenní kosti prosila: "Neoperujte mě a nechte mne umřít. Skoro nic nevidím, špatně slyším, zubní protéza nedrží, jídlo nechutná a život netěší". Možná i proto jeden z mých známých tvrdí, že stáří je nemoc. Jiný zase hlásá, že stáří se musí bagatelizovat, jako by nebylo. A když už ho ignorovat nejde, tak je s námi konec. Kdo má pravdu a lze to vůbec rozhodnout?

         Tak jako železo reziví, tak i člověk se věkem neodvratitelně mění. Všeliké "ochranné nátěry" (ať jde o cvičení, zdravou výživu, léky) tu korozi mohou zpomalit, ale nezastaví ji. V bibli se Metuzalém dožil 969 let. Nyní se sta let dožije málokdo. Zastřít léta chce však kdekdo. Dá se vůbec posoudit stáří podle vzhledu? Platí to třeba u sumců, kde podle počtu paprsků ploutví lze určit stáří. U stromů se řídíme letokruhy. Nejstarší borovice osinatá se prý dožívá až 4 900 let. Velryby žijí až sto let, soudě podle nalezených datovaných harpun. V medicínské mluvě říkáme, že biologický věk ne vždy odpovídá věku kalendářnímu. Záleží na tom, jak se kdo cítí a jak je aktivní.

         V divoké přírodě vítězí silnější zvířata a ta starší většinou neobstojí. Podobně tomu bylo s prehistorickým člověkem. Absolutní většina neandrtálců se nedožila padesáti let. Celý středověk chápal smrt jako osvobození z útrap tohoto světa. Thanatos, bůh smrti, byl zobrazován jako sličný mladík, nesoucí vyhaslou pochodeň. Až renesance zdůrazňovala touhu po životě, hledala elixír bytí a alchymisté bádali nad magickými nápoji. Dychtili ale po věčném mládí a ne po životě kmetů. V pověstech o Faustovi se za mládí a život plný prožitků zaprodávala duše ďáblovi. V novověku jsme vymýtili spoustu nemocí. Očkováním, moderní léčbou a operačními zákroky jsme ovlivnili přežívání člověka. Lze říci, že jsme zasáhli do běhu přirozenosti a že vyšší věk je výtvorem civilizace. Je to vlastně podvod na matce přírodě. Ten těžce vybojovaný prodloužený moderní život ale trávíme v neustálém shonu, bez odpočinku, bez úlevy, stále někam cestujíc a spěchajíc. Takový život žil Ahasver, věčný Žid. Podle legendy uhodil Ježíše při odchodu z Pilátova domu a byl za to odsouzen tím, že bloudil po celém světě, nenalézaje klidu. Zvláštní trest- věčný to život.

         Přejme si, aby prodlužování života bylo prémií a ne pokutou a aby bylo stáří spojováno s jasem a ne s děsem. Kloním se ke slovům Senecy, že stáří není choroba- je ho sice třeba brát vážně, ale ne tragicky. Vyšší věk by neměl být vstupenkou do říše nicnedělání a ani by neměl znamenat automatický zákaz vjezdu (třeba pro povolání). Když jsem se dočetl, jak do křesel starostů v pražské metropoli zasedli radní ve věku 27 a 28 let (mladší s koníčkem studia a prací na doktorátu), vzpomněl jsem si na bájné Řeky. Starým moudrým rádcem v trójské válce byl Nestor. Autoritou nebyl jeho titul a postavení, nýbrž zkušené stáří a moudrost. Jeho legitimací byl řádně prožitý život.

         Chápu stárnutí jako zříkání se své pohyblivosti, soběstačnosti, nezávislosti, svých koníčků a v horším případě i duševních schopností a paměti. Může nás ale těšit pomyšlení, že i po smrti přežíváme- v našem díle, práci, v potomcích či ve vzpomínkách lidí. Do historie se totiž zapisuje každý- kdo jednou žil, ovlivnil veškerenstvo. A, jak napsal opravdový nestor M.Horníček, s věkem je třeba zrát a ne hnít. Záleží jenom na nás, zda budeme zrát jako víno či jako rychlokvaška. Nejhorší by bylo umřít zaživa v nečinnosti. Je jenom na nás, zda stárnutí pokorně přijmeme a sneseme. Ono se s tím totiž nic jiného ani dělat nedá. A na té cestě věkem můžeme v tramvaji uvolnit místo těm starším.

Převzato ze stránek Homeopatie


Zpět na stránky Jak jde život tu i onde...

 

Zpět k Mostu ?

MUDr.Miroslav Ilgner