wz

Cesta ze stanice Blahobyt do stanice Bída

Jsem přesycen a zhnusen silničním provozem. Léta letoucí jsem dojížděl z Brandýsa nad Labem do Prahy - Krče autem; teď jsem se ale rozhodl to omezit na nezbytně nutnou míru. Dojedu na kraj Prahy a pokračuji vlakem - pohodlně a bez problému. Systém linek "S" se přece jen trochu začíná rýsovat. Ke spokojenosti mi chybí jen to, aby se konečně vybudovala vlaková zastávka na Kačerově - ale už řadu let se píše spousta slibů a keců, ale pořád nic. Bůhvíkolikátý termín je rok 2014, tak to jsem opravdu zvědav. Ale vlakem jedu tak jako tak a pokračuji metrem. Ta necelá čtvrthodina jízdy linkou S9 z Horních Počernic na Hlavní nádraží je příjemná chvilka klidu v chaosu pracovního dne. Pořád je na co se dívat, o čem přemýšlet.

Nejezdím tam ale tak dlouho (nebo pravě proto?), aby mě nebilo do očí několik kontrastů. Připadá mi to jako jízda po pomyslné lince spojující stanice Blahobyt, Ruiny a Bída.

Stanice Blahobyt, ukončete nástup, vlak je připraven k odjezdu

Krátce poté, co vlak za Počernicemi vjede do zastavěné oblasti, objevuje se po levé straně trati nákupní zóna. Obrovská plocha, kam by se vešla celá řada fotbalových stadionů je pokryta různými *markety všeho druhu. Od těch, co jsme jim dříve říkali "obchoďáky" po specializované obří prodejny s potřebami pro kutily, pro zahrádkáře, s nábytkem a vším tím zbožím, co člověk sice nepotřebuje nutně k životu, ale přesto ho kupuje jak divý. Ono leckdo má ještě v poměrně čerstvé paměti dobu, kdy sehnat novodurové kolínko k odpadu nebo plechovku Luxolu byla záležitost téměř celodenního přespolního běhu plného front a úplatků.  A pokud chtěl někdo sekat zahradu jinak než podpultovou kosou, musel si sekačku vyrobit sám ze součástek šicího stroje po babičce a motoru z prorezavělé pračky. Takový člověk si pak v různých těch prodejnách OBI, Hornbach či Mountfield začal připadat jako v ráji. Mohli bychom dlouze vzpomínat na domácí výrobu nábytku z krabic od banánů a železných profilů svářených podomácku vyrobenou svářečkou z autobusového dynama ... a lecčems dalším.

Tady stačí zajít do jedné z těch ošklivých krabic a za chvíli naplnit kufr automobilu zbožím, co hrdlo ráčí. Však těch automobilů je tu také jak naseto.

 

 

Je to taková divná, placatá krajina. Jako kravince tu leží dlouhé a široké nízké škatule budov bez oken a bez pater či podsklepení a mezi nimi jako broučci stovky a tisíce aut. Dříve se na takových místech třeba pěstovalo obilí. Teď je všude asfalt a beton. Blahobyt každému do sytosti. Pokud na to má. A to je otázka. A také je otázka, zda ten blahobyt je opravdu blahobytem nebo jen pozlátkem. A pozlátkem hned dvojím. Jednak tím, že pod rouškou zdánlivého blahobytu člověk pod vlivem sugestivních reklam utrácí za zbytečnosti, které vlastně ani tak nepotřebuje. A druhak tím, že ty zbytečnosti jsou často (a čím dál víc) šmejdy. Plánovitě vyrobené šmejdy tak, aby vám vydržely přesně tak dlouho, jak dlouhá je záruční lhůta.

A ještě bychom se mohli zamyslet nad tím - a to je dost důležité - odkud to zboží pochází. Kde jsou ty doby, kdy se prodávalo české nářadí, nástroje, materiál. Tyhle obchoďákové krabice jsou cizozemských společností. Zlikvidovaly tradiční české firmy a infiltrují sem svoje zboží, práci svých dělníků. A naše peníze putují tam k nim. České kuchyňské spotřebiče, elektronika, elektrické nářadí, ... a spousta dalšího ... se možná prodávají pod starou značkou - ale to je jediné, co na tom výrobku zůstalo českého. A jak se při tom krásně zúročí dlouholeté názory českých spotřebitelů, že dobré je jen to, co je cizozemské, nejlépe "západní".

 

 

Stanice Ruiny - nevystupujte, není kam

Před rokem 1989 jsme sice "úpěli" pod tíhou socialismu a pod direktivní nadvládou SSSR, ale bývali jsme průmyslová velmoc a v zemědělství soběstační. Stálo by za to namodelovat, jak by se naše hospodářství mohlo vyvíjet, kdybychom nemuseli rudým bratrům cpát kde co a nechat si od nich zakazovat vyrábět něco, co naši lidé vymysleli tak dobře, že by to ohrozilo sovětský export. Stačí si vzít jako příklad automobilový průmysl.

Nicméně - značky jako ČKD nebo Praga mívaly svou váhu a byly leckde žádané i v dobách, kdy jsme bývali ČSSR či ČSFR. Oblast Vysočan a přilehlých čtvrtí bývala průmyslovým srdcem Prahy a do jisté míry i celé republiky. Když člověk sjížděl od Kbel dolů do města, býval to zvláštní pohled na tu galerii továrních komínů vyčnívajících z oblaků smogu a páry ... ale tehdy se tomu ještě smog neříkalo. Či spíše nesmělo říkat.

 

 

Dnes zůstaly z našeho průmyslu ruiny. Trosky továren vypovídají o jejich rozkradení a předání za hubičku k likvidaci zahraničním "partnerům". Tisíce lidí přišly o práci, aby jí měli tam někde za hranicemi - a my museli kupovat jejich zboží. Tak se někdy člověk musí zamyslet, v jaké jsme nemilé situaci. Nemáme již skoro průmysl a zemědělství - a pokud ano, tak je to udělané tak, abychom byli závislí na zahraničních partnerech.

 

 

Bída ... konečná stanice

Vlak se blíží ke stanici Vysočany. Už jen ta železnice. Co tam dříve bylo různých služebních stanovišť - závorářů, výhybkářů, signalistů, stavědel, hradel ... a to znamenalo, že pro všechny ty lidi byla práce. Dneska se všude šetří, všechno se automatizuje, likviduje ... práce není ...

 

 

... a tak když se člověk otočí na druhou stranu kolejí, vidí tam to, co by raději vidět nechtěl. Kdysi jsme se učívali, jak v již minulých dobách byla taková bída, že lidé neměli domov a museli spát pod mostem nebo i jinde, kde se dalo ... A najednou to tu máme zase. Lidé se na to dívají z klimatizovaného a pohodlného vlaku ... a připadá jim to asi už úplně normální. Je to všechno jeden a tentýž svět ... nebo není? Na jedné straně kolejí blahobyt - a na druhé žijí lidé, co jsou úplně na dně. Přitom to jsou úplně stejní lidé, jako jste vy nebo já.

 

 

Podívejte se na tu miniaturní osadu v ohybu parovodu. Jak asi musí být těm, kdo tam musí žít ... nad sebou vidí nekonečné řady kamionů vozící nejrůznější zboží na tu stranu světa, kam oni nemohou. Na stranu světa, která je vyvrhla - a domnívám se, že z větší části ne jejich vinou. Stačí nedopatřením nezaplatit nějaký poplatek ... věřitelé si sadisticky počkají, až se dluh patřičně zúročí a exekutor dokoná dílo zkázy.

Kvalita fotografií je dost špatná, ale ono je to asi na jednu stranu dobře. O co jde, to poznáte a ti tam na druhé straně kolejí by třeba nebyli rádi, kdyby byli k poznání zase oni. Tak tam je dohnala tato doba, tato společnost. Na jedné straně pozlátko, na druhé straně likvidace a bída.

 

 

No a to jsme během několika minut projeli několik kilometrů jednoho pražského předměstí. Ale všude žijí lidé ... i na jiných předměstích a u jiných železničních tratí. Opravdu chtějí dojet do stanice Bída? Znám spoustu lidí, co jsou spokojeni a tvrdí, že jim se tohle v žádném případě stát nemůže. Ale bohužel se mýlí.

Hmmmm ... asi je lepší si ve vlaku číst a nekoukat moc kolem a nepřemýšlet o tom, co je z oken vidět.


Vlk Samotář

Zpět na stránky Jak jde život tu i onde...

 

Zpět k Mostu ?