wz

Amatérská drážní archeologie v Krči - aneb Železná nostalgie VIII

Určitě znáte ten pocit ... chodíte kolem něčeho a je vám to divné. Taková věc přece do toho místa tak nějak nepatří, logicky tam nezapadá. Takový dojem můžete mít třeba tehdy, když se podíváte na následující obrázek. Je tam budova, most přes potok, začátek trasy pro pěší a cyklisty ... Ale proč z té budovy vyčnívá cosi, co vypadá jako drážní těleso s osazením pro uložení jednoho konce mostu?

 

 

Takový pohled se vám může naskytnout v Krči, kousek pod hrází rybníka Labuť, kde Kunratický potok prochází pod více než frekventovanou Vídeňskou ulicí. Na mapce to místo označuje šipka. Když budete stát na autobusové zastávce, dívat se směrem k protější benzínové čerpací stanici Shell, a pak se otočíte, uvidíte tu čisťounce vybudovanou železniční stavbu z nezaměnitelného kamenného zdiva - vedoucí ale odnikud nikam. O kus dál je nadjezd současné elektrifikované trati, po které jezdí například známý Pacifik od Vršovic přes Krč a Braník dále, za dobrodružstvími do Posázaví. A tohle - je to pozůstatek železnice nebo není?

 

 

 

Odpovědět na tuto otázku si můžete snadno sami. Stačí jít po té silničce vedoucí na mapce k jejímu pravému hornímu rohu. Po pár stovkách metrů postupně opustíte známky civilizace a před vámi se objeví nádherný kamenný portál, který jako kdyby vypadl z nějaké pohádky o mašinkách. Po obou stranách je vidět typické drážní těleso - násep ... zde opravdu musela vést železnice a určitě tu byla souvislost s tím kamenným portálem mostu dole.

 

 

 

Právě jsem "objevil" zbytky starého drážního tělesa, které bývalo prapůvodní jednokolejnou tratí z Vršovic do Krče. Samozřejmě jsem nemohl odolat a pořídil jsem i pár obrázků a opatřil je neumělým popisem ...

Ještě nahlédněme do odpovídajícího listu III. vojenského mapování, tak zvaného Františko-josefského, z let 1877 až 1880. Tam lze na listu 3953 již trasu železnice spatřit. Tehdejší železniční most, kvůli kterému to všechno píšu, je označen kurzorovou ručičkou. My ale právě stojíme v místě více vpravo, kde trať v levém oblouku opouští oblast Kunratického lesa. Symbol silničního podjezdu je na mapce patrný.

 

 

Tak tedy vylezme nahoru na násep a rozhlédněme se kolem. Jsme v místě, kde se stopy železnice ztrácí pod Jižní spojkou - ta je hned nahoře, jak lze pozorovat z té obludné reklamní cedule. Když se vyškrábete nahoru až k silnici, je pod vámi krásně vidět oblouk bývalé železniční trati ... drážní těleso kupodivu dodnes nezarostlo náletovými křovinami.

 

 

Vydejme se na cestu po kolejích - které tu dnes již samozřejmě nejsou; ba ani zbytky pražců nevidět, jen štěrkové lože zarostlé za ta léta travnatými drny. Pár desítek metrů od Jižní spojky lze vidět největší ze zachovaných objektů; silniční podjezd. Ten opravdu jako kdyby vypadl z nějaké knihy s náměty pro železniční modeláře.

 

 

Ale zpět vzhůru na násep. Ještě se ohlédněme za krásnou kamennou stavbou podjezdu (slunce mi v těchto místech svítí svítí přímo do očí, takže je lépe se dívat i fotografovat dozadu).

 

 

Asi tak po dvou stovkách metrů následuje druhá stavba - neméně krásná - propustek pro malý potok, který zde drážní těleso kříží. Opět je radost se dívat na tu krásnou kamennou klenbu, portály i čistý profil celé stavby. Potůček má sice vodu na pohled čistou, ale bohužel se tu line zápach, jako z naštvané kanalizace.

 

 

Za propustkem se oblouk pomalu napřimuje a výška náspu se snižuje, neboť drážní těleso se přiblížilo svahu, na kterém Kunratický les klesá směrem do údolí.

 

 

V posledním zachovaném úseku se dráha dokonce mírně z jedné strany do svahu zařezává. Opět pohled dozadu, ale u zeleného patníku naše cesta "po kolejích" končí. Při pohledu z boku vidíte proč. Za vyasfaltovanou cestou se totiž stopy dráhy ztrácejí v bludišti silně chátrajících bud a budek z vlnitého plechu, obehnaných ohradami. ale jak je patrné, i tak by tam již nic vidět nebylo.

 

 

A tak nezbývá, než projít ten kousek lesem až k rybníku Labuť, pod jehož hrází stojí kamenný portál mostu, kde naše pouť začala.

 

 

Když se otočíte čelem do křižovatky, je před vámi ulice U krčského nádraží, pumpa Shell a vpravo mohutné těleso nynější dvoukolejné a elektrifikované železniční trati, která zde přechází ve zhlaví nádraží Praha - Krč. Je tu místo, široko daleko jediné, kde se dá Vídeňská ulice relativně bezpečně přejít - jsou tu totiž semafory a pokusit se přejít jinde by byl pokus o sebevraždu. Když se na druhé straně ohlédneme, lze odhadnout směr mostu a pokračování trati. Ovšem rozsah terénních prací při budování nových komunikací tu musel být obrovský a staré drážní těleso zcela zmizelo.

 

 

Naštěstí je k dispozici letecký snímek z roku 1953, který hezky dokumentuje původní situaci. Železniční most je označen šipkou. Je patrné, jak staré nádraží v Krči bývalo v oblouku, který byl díky dnešní přeložce téměř narovnán.

 

 

Najít poslední zbytky starého drážního tělesa těsně před krčským nádražím vyžaduje jistou dávku fantazie a představivosti. Možná jej ukazují poslední obrázky, místo by tomu odpovídalo, ale s jistotou to netvrdím.

 

 

Závan historie dýchá z těch míst. Teď v předjaří je vše celkem dobře vidět, ale za pár týdnů se zbytky železnice skryjí v zeleni a ostružiní bude z poutníka rvát zbytky oděvu a škorní ...

Abych řekl pravdu, původně jsem o těchto místech ani neměl v úmyslu povídat. Nemohu přece čekat, že čtenáři budou jásat a skákat do výšky nadšením, že jsem vyfotil kus starého náspu. Ale pak jsem ty obrázky poslal své dlouholeté kamarádce, kterou i vy znáte z Říše snů pod značkou VEZA. Věděl jsem totiž, že tu prožila to období svého života, kterému se říkává "čas nezralých malin". No a její odpověď by byla škoda nezaznamenat. Nechme jí tedy vyprávět.


Máš pravdu - trať vedla jak popisuješ a než zbudovali nynější moderní podjezd pod spojkou, tak tam stával krásnej klasickej kamennej podjezd pod tratí. Pamatuju jak tam jezdily parní lokotky a kouřily a pískaly a funěly a pouštěly páru, v zimě jim lítaly z komínu jiskry...

Podjezdem projížděl stařičkej předválečnej šedivej autobus z Libuše na konečnou tramvaje na Kačerově. Ted tam tudy vede dálnice a stojí paneláky....dřív tam byla pole...

Pod podjezdem byla silnička dlážděná kostkama, za deště se tam můj tatínek pravidelně vybourával na motorce, jak ty kostky klouzaly...

Na krčském nádraží můj dědeček Jan dělal příležitostního dělníka - vykládal z vagonů uhlí... a v restauraci u nádraží k obědu smažili vynikající vídenský řízky a podávali s bramborovým salátem - to vše v první polovině padesátých let minulého století.

Jsou to moje nejkrásnější vzpomínky na Krč...


A pro milovníky historie bych rád uvedl pár odstavců převzatých ze stránek Posázavský Pacifik...

Železniční stanice Praha-Krč leží na nejstarším úseku Posázavského pacifiku. Jedná se o trať z Nuslí do Modřan, dnes známou též jako „modřanka“. Stavba této tratě začala v létě roku 1881 a již v listopadu téhož roku zde byla zavedena nákladní doprava. Osobní doprava se rozjela až od 1. března 1882. Hlavním posláním této krátké tratě bylo připojení modřanského cukrovaru na hlavní železniční tahy. Tomu železnice napomohla k nebývalému rozmachu, což platí i o celých Modřanech a jejich okolí.

Na celé trati byly vybudovány dvě mezilehlé stanice, a to Braník-Hodkovičky (dnešní Praha-Braník) a Krč (dnešní Praha-Krč). V obou případech se jednalo o malé mezilehlé stanice, přičemž krčské nádraží se nacházelo přibližně uprostřed mezi Horní a Dolní Krčí, nedaleko Kunratického potoka. Kolejiště stanice bylo dvojkolejné situované v ostrém oblouku. Výpravní budova byla situována na levé straně kolejiště (při pohledu směrem do Braníka, nedaleko dnešního domu č.p. 79), tedy na opačné straně než je tomu nyní. I poloha stanice se změnila, jelikož původně byla umístěna přibližně o 200 metrů blíže ku Praze. Součástí jedné koleje byla i popelová jáma a vedle ní umístěné skladiště s rampou. Není bez zajímavosti, že u nádraží byla brzy vybudována restaurace, která se společně s nádražím objevuje i na řadě starých pohlednic.

A tohle se týká našeho povídání nejvíce:

Druhou etapou byla přestavba krčského nádraží a výrazné změny v trasování tratě z Vršovic do Krče. Konkrétně se jednalo o úsek tratě na vrchu Homole, kde byl prokopán hluboký zářez. Ten byl hlouben v rozmezí let 1958 až 1960 při zachování provozu na staré trati lokálky. Provoz byl na trati vyloučen pouze na několik dní, během nichž došlo na odtěžení zbylého materiálu a připojení tratě na novou přeložku. Tato nová trať odstranila ostré oblouky o minimálním poloměru jen 200 metrů a sklony dosahující až 24 promile. Provoz v nové trase byl zahájen 25. května 1960. Po původní trase tratě dnes nalezneme výrazné zbytky v Michelském lese, včetně pilíře mostu ve Vídeňské ulici.

O historii železnice v této oblasti a vůbec celého Pacifiku si ovšem můžete velmi podrobně přečíst na zmíněných stránkách Posázavský Pacifik.


Vlk Samotář (JL)

Zpět na stránky Jak jde život tu i onde...

 

Zpět k Mostu ?