wz

Rtuť - třetí hříšník ze Spolany

Kdo by neznal rtuť, ten zvláštní, velice těžký kov, který je jako jediný za normálních podmínek tekutý. Tyto vlastnosti rtuti fascinovaly od nepaměti alchymisty. Dnes vyplňuje kapiláry teploměrů a tonometrů, jimiž vám lékaři měří teplotu a krevní tlak. Výboje v parách rtuti vám svítí v osvětlovacích tělesech. V průmyslu se rtuť používá zejména při průmyslové výrobě chlóru a hydroxidu sodného elektrolýzou solanky – jednou elektrodou je hladina rtuti na dně vany elektrolyzéru. Rtuť a její sloučeniny se používají jako pigmenty v barvách, konzervační přísady, v elektrických relé, v bateriích, ve vakuových rtuťových čerpadlech. Ještě lecjaké použití má rtuť a dovede dobře člověku sloužit. Ale je to jako skoro se vším – dobrý sluha a zlý pán. Když se rtuť vymkne kontrole, je zle.

Toxicita rtuti

Rtuť je vysoce toxická pro veškeré živé organismy. Rtuť je nebezpečná zvláště v parách. Je-li přítomna ve vzduchu, poškozuje dýchací cesty. I při vdechování nízkých koncentrací může dojít po čase k otravě, protože se rtuť ve vašem těle hromadí. Páry rtuti jsou v těle distribuovány do všech tkání. Po oxidaci na dvojmocnou rtuť se však hlavním místem jejího hromadění stávají ledviny. Rtuť se také více hromadí v mozku a vlasech.

Poločas rtuti (doba, za kterou se odbourá polovina přijatého množství) v celém organismu po vdechnutí rtuťových par je asi 50 dnů. Jsou ovšem známy případy úmrtí na otravu sloučeninami rtuti nahromaděné v rybách. Příznaky otravy rtutí se projevují poruchami činnosti nervů. Může také dojít k poškození ledvin. Ještě nebezpečnější než kovová rtuť (tedy rtuť jako prvek) jsou její sloučenin, zvláště pak organické. Co je nepatrně potěšující je fakt, rtuť a její sloučeniny nejsou z toxikologického hlediska považovány za mutagenní ani karcinogenní. Také účinky na nervový systém a ledviny jsou obvykle vratné.

Vzpomínám si, že při úvodních přednáškách z toxikologie na VŠCHT jsme byli důrazně varováni před organokovovými látkami, zejména pak sloučeninami rtuti. Bylo nám řečeno, že kdyby došlo k úniku takové látky v laboratoři, bylo by pak zapotřebí odstranit omítku, vyškrábat spáry mezi cihlami a odstranit podlahu, pokud by byla ze dřeva. To je tím, že výpary všude silně lpí a léta se pak postupně uvolňují a zamořují vzduch.

Rtuť v přírodě

V přírodě je hlavní rudou, ze které se rtuť získává rumělka (sirník rtuťnatý – HgS). V přírodních vodách se vyskytuje jisté množství rtuti, její koncentrace však nepřevyšuje setiny µg/l. Zvýšení této koncentrace již svědčí o umělém znečištění. Zdrojem znečištění mohou být průmyslové odpadních vody. Rtuť se do nich dostává ve formě kovového prvku, rtuťných a rtuťnatých iontů a bohužel i jako součást komplexních sloučenin. Emise rtuti do prostředí nastává také při spalování fosilních paliv, pražení kovových rud, výrobě cementu, likvidaci odpadů a dalších činnostech.

Hlavním zdrojem nežádoucí rtuti pro nás je rybí maso a produkty z ryb. Je zajímavé, že jedny z nejvyšších průměrných koncentrací rtuti v těle mají velké dravé sladkovodní ryby, jako jsou štiky a pstruzi. Co povodňové vody vymyly ze Spolany, to se asi hned tak nedozvíme. Největším zdrojem úniku by měly být prostory pod starou elektrolýzou, kde je údajně zemina zasažena uniklou kovovou rtutí. Kolik z ní se dostalo do řeky, to se asi zjistit nedá. Je ovšem fakt, že největší podíl na možné expozici lidí rtuti může mít příjem z ryb a rybích výrobků. Co tedy budou chytat rybáři na dolním toku Labe?

Červená rtuť

V posledních letech probleskly sdělovacími prostředky tu a tam poplašné zprávy o tzv. červené rtuti. Co je to za zvláštní rtuť, když ta obyčejná je stříbřitá? Moc se toho neví, ale má se za to, že jde polymer na bázi želé obsahující antimon a rtuť. Své neobvyklé vlastnosti získá po několikadenním ozařování v jaderném reaktoru. Poprvé měla být tato látka připravena v Centru jaderných výzkumů v ruském Dubně. Kdyby někomu tato látka padla do ruky, mohl by ji využít pro snadnou přípravu jaderné zbraně s velmi vysokým účinkem.

Třaskavá rtuť

Jako třaskavá rtuť se označuje sloučenina fulminát rtuťnatý, která se používá při výrobě průmyslových rozbušek. Výroba je snadná ( je zapotřebí jen rtuť a kyselina dusičná) a bohužel se dá zvládnout bez problému i doma, o čemž svědčí znetvořené prsty mnoha “mladých chemiků”.

Zubní amalgam

Ve Stomatologickém lexikonu se můžeme dočíst, že: amalgám - výplňová hmota, sloučenina rtuti a slitin ušlechtilých kovů. Dnešní amalgámy jsou ze zdravotního hlediska zcela nezávadné. Obecně se za amalgamy označují kapalné nebo pevné slitiny rtuti (případně gallia) s jedním nebo několika kovy, například se sodíkem, stříbrem, zlatem, zinkem kadmiem či olovem. Lze je připravit většinou přímým stykem rtuti s kovem. Ve stomatologii se používá jako výplňová hmota stříbrný nebo zlatý amalgám.

Amalgamy začal využívat již v roce 1826 francouzský zubař Auguste Taveau. Spravoval poškozené zuby slitinou stříbra a rtuti. Stříbro vytvořilo s kapalnou rtutí středně tuhou pastu, která dobře vyplnila zub a pak v něm ztuhla do potřebného tvaru.

Dnes stojí proti sobě dva tábory. Oficielní medicína tvrdí, že vliv zdravotní amalgámu je bezvýznamný, alternativní medicína tvrdí, že jeho vliv na vznik a udržování chronických chorobných stavů a nejasných potíží je přinejmenším nezanedbatelný. Hovoří se dokonce o biologické časované bombě. Blíže se můžete dočíst například v článcích Amalgámové plomby a naše zdraví (1.díl) a Amalgámové plomby a naše zdraví (2.díl )

Namátkou malá ukázka. Podle názoru alternativní medicíny je amalgám v organizmu (a tím vlastně jakýkoli těžký kov) zodpovědný za množství nejrůznějších spolu nesouvisejících potíží. Namátkou jsou uvedeny například alergie, bolesti hlavy, šíje, svalů, kloubů, únava, vypadávání vlasů, náchylnost k infekcím, nespavost, předrážděnost, nevýkonnost, depresivita, vyrážky, nervozita, nesoustředěnost, poruchy soustředění a zraku. Dalo by se ještě pokračovat, v jádru se jedná o něco jako ”únavový syndrom” doplněný dalšími potížemi.

A ještě vyhlídka do budoucna. Zdá se, že s amalgámovými plombami to jde skutečně z kopce.V některých západních zemích se již nedoporučuje nebo je dokonce zakázáno použití amalgámu pro děti a těhotné ženy. Výrobci stomatologických materiálů snaží přijít na trh s něčím, co by amalgám zcela nahradilo. Horkou novinkou je materiál ARISTON pHc. Patří údajně mezi takzvané 'inteligentní materiály', neboť dokáže ze sebe uvolnit do úst právě tolik ochranných fluoridových iontů, kolik je právě potřeba.

JL